Pes - (ne)přítel člověka?

Pes - (ne)přítel člověka?

Pes - (ne)přítel člověka?

O psu se říká, že je nejlepším přítelem člověka.
Provází člověka už hezkých pár tisíciletí.
Za tu dobu vzniklo mezi člověkem a psem silné a emotivní pouto.

Žádné jiné zvíře, snad s výjimkou koně, nemělo na dějiny lidské
civilizace takový vliv jako pes. Život po boku člověka však změnil i psa.

Nejde jen o to, že člověk díky své posedlosti přetvářet přírodu vyšlechtil desítky psích plemen,
z nichž některá svého divokého předka, vlka, vůbec nepřipomínají. Současné poznatky totiž naznačují,
že psi jsou stejně inteligentní jako lidoopi, v některých oblastech je dokonce i předčí. Vědci jsou přesvědčeni,
že k rozvoji duševních schopností psa přispělo i dlouholeté soužití s člověkem. Cílevědomé šlechtění jednotlivých plemen pro nejrůznější účely dovedlo naše zvířecí kamarády a pomocníky téměř k dokonalosti. Psi slouží v ozbrojených silách, hledají lidi zasypané v troskách, pomáhají bojovat proti drogám, jsou neocenitelnými pomocníky lovců, doprovázejí lidi se ztrátou zraku. Ve městech nahrazují psi člověku ztracený kontakt s přírodou, s živými tvory. Pro osamělé a opuštěné lidi bývajípsi jedinými společníky v jejich každodenním, jinak prázdném životě. Přesto neuplyne měsíc, aby se někde neobjevila zpráva, že pes napadl člověka, někdy s těmi nejtragičtějšími následky.

Jak je to možné? Je to selhání psa, nebo jeho majitele? Máme se bát chodit kolem plotů, za nimiž pobíhají psi střežící majetek svého pána? Je na místě panika, když se k nám na ulici blíží volně pobíhající pes? Odpověď není jednoznačná. V posledních letech psů v našich domácnostech neuvěřitelným způsobem přibylo.
Z chovu některých plemen se stala módní záležitost, a tak se chovateli psů stávají lidé, kteří toho o jejich životě, chování a potřebách mnoho nevědí. A právě tady bývá často „zakopaný pes“, a to někdy doslova.
Pes není živá hračka ani luxusní předmět, a tak občas krátké soužití z lidského nerozumu končí pro jednu
či druhou stranu smutným příběhem nebo tragédií. Přeplněné psí útulky, psi vyhození na jízdy z auta,
ubití nebo uvázaní v lese na straně jedné, na straně druhé poranění a zmrzačení lidé,
kteří se stali obětí psychicky labilních a agresivních psů.



Kdo je viníkem?
Pokaždé, když někde pes napadne člověka a veřejnost se ptá po tom, jakého plemene pes byl,
odpověď se zdá být jasná. Diskuse, které se kolem takové události vždy strhnou, mají společného jmenovatele – tzv. bojová plemena. Pitbullové, bulteriéři, stafordští teriéři, rotvajleři, dogy ale i dobrmani získávají pověst nebezpečných tvorů a potenciálních zabijáků. Pokaždé se zvedne vlna hlasů volajících
po zákazu chovu těchto plemen, případně zavedení přísných licencí k jejich chovu. Na to zareagují chovatelé těchto plemen a argumentují statistickými přehledy, které dokazují, že nejvíce útoků mají na svědomí plemena úplně jiná. Záleží pak na tom, kterou ze statistik si vezmou jako argument, protože jednou
se dočteme, že nejvíce útoků mají na svědomí „vlčáci“ neboli němečtí ovčáci. To má svou logiku, protože
na rozdíl od pitbullů a dalších „problematických“ plemen, jsou chováni podstatně častěji. Jiné „zaručené“ zdroje zase označí za problémovou skupinu křížence (to je skupina psů převažující na venkově).

Stejně záludní ale mohou být i zdánlivě směšní jezevčíci nebo aristokraticky vyhlížející kokršpanělové
či dobráčtí bernardýni. Vášnivé diskuse, kde se autoři nezřídka obviňují z „psího rasismu“, většinou postupně umlknou – zpravidla do dalšího incidentu. Jak už to v takových sporech bývá, každá strana má svou část pravdy. Nesmíme v každém pitbullovi nebo bullteriérovi hned vidět zabijáka prahnoucího po lidské krvi. Chovatelé těchto často neprávem démonizovaných plemen by ale neměli své miláčky líčit jako neškodné
a přítulné mazlíčky, kterým veřejnost křivdí. Napadení příslušníkem některého ze zmíněných plemen může
skončit tragicky zejména proto, že když tito psi zaútočí, pak velmi razantně – navíc mají drtivý stisk a jsou nesmírně urputní. Ostatně název „bojoví psi“ nedostali náhodu.



Člověk si je cílně vyšlechtil pro mimořádně tvrdou a krvavou práci. Bullteriéři byli neocenitelnými pomocníky při lovu divokých prasat, kde jde loveckému psovi o život. Dogy sloužily jako váleční psi už ve starověku
a pochybná a surová zábava – psí zápasy – se provozuje leckde ještě dnes. Vzhledem k tělesné konstituci člověka (o dětech ani nemluvě) a jeho omezených schopnostech se bránit však může tragicky skončit napadení každým psem středního a většího vzrůstu. Proto bychom měli každý případ napadení člověka psem posuzovat individuálně a nesoudit jen na základě hysterických reakcí některých médií.

Jaký pán, takový pes…
Problémy kolem bojových plemen totiž souvisejí do značné míry s jejich majiteli. Tímto se ale nechci
v žádném případě dotknout profesionálních a odpovědných chovatelů, kteří dobře vědí, jak se k těmto
psům správně chovat. Stává se, že si tyto psy pořídí lidé konfliktní, agresivní a psychicky nevyrovnaní,
lidé s nedostatkem empatie a negativním přístupem k okolnímu světu. Vlastnictví psa plemene, kterému
předchází hrůzostrašná pověst a kterého se lidé bojí, jim dává pocit výlučnosti, nadřazenosti a moci.
Je to, jako by měli zbraň. V tomto případě platí známé rčení, že pes je obrazem svého pána.



Pokud zná jediný povel – hlídej – a je veden k tomu, aby se ke všem cizím lidem choval podezřívavě
až útočně, pak může být incident a následná tragédie jen otázkou času. Tady je pak jedinou možností represe a citelný postih v případě, že k napadení dojde. Vlastníkem problematického psa ale nemusí být jen psychopat. Stejně tak se takoví psi mohou dostat k nezkušenému zájemci, který podlehne módním trendům a není schopen psa zvládnout. Dominantní a sebevědomí psi totiž potřebují to, čemu se říká pevná ruka. Pokud takový pes vycítí nejistotu a zjistí, že si může příkazy člověka dovolit ignorovat, snadno se stane nezvladatelným. Výsledek je pak zpravidla stejný, bez ohledu na to, zda by pes cíleně poštván nebo jej majitel nedokázal donutit k poslušnosti.

Výchova nade vše
Člověk přetvořil potomky ochočených vlků v množství různých plemen, jež se svému předkovi podobají
jen s notnou dávkou fantazie. Přestože jsou psi schopni pomáhat člověku nejrůznějším způsobem a dokázali se přizpůsobit jeho způsobu života, zůstaly jim instinkty šelem. Vlci žijí ve smečkách s pevnou hierarchií, přirozeným způsobem respektují vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Pes nachází náhradu smečky v lidské společnosti a smysl pro poslušnost má vrozen. Proto jej v mládí lze velmi dobře vycvičit. Pokud pes nemá od počátku jasně vymezeno, jaké je jeho místo „ve smečce“, tedy rodině, můžeme se nadít nemilých překvapení.
Princip společenského žebříčku založený na vztazích nadřízenosti a podřízenosti platí v různých podobách
u všech společensky žijících druhů. Můžeme jej sledovat v hejnu slepic, stádu koní, podobně jako v lidské společnosti - i když tady se více či méně uplatňuje humanistická výchova motivující k vzájemné snášenlivosti, toleranci a rovnosti všech členů lidské společnosti.



Správně se chovat a orientovat ve složitých sociálních vztazích se každý tvor učí od mládí. Po poměrně krátkém údobí po narození, kdy je pod ochranou matky a je všemi členy tlupy, stáda nebo smečky tolerován, se velmi rychle střetává s tvrdou realitou života. Období růstu a dospívání je dobou, v níž se mládě učí respektovat výše postavené jedince a zároveň si začíná uvědomovat své vlastní ego. Stoupající sebevědomí mu dodává odvahu začít bojovat o postavení, mantinely jsou však striktně nastaveny.

Pokud jedinec správně neodhadne své možnosti a překročí hranici tolerance nadřízených, dostane se mu tvrdé výchovné lekce. Tak je tomu i u psů, a proto je nesmírně důležité, jak si je dokážeme vychovat. Tady se dělá nejvíce chyb. Platí známá přísloví o tom, že proutek je nejlépe ohýbat, dokud je mladý. Možná ještě výstižnější je moudrost, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Dnes se mezi amatérskými chovateli psů s oblibou mluví o tom, že výcvik k poslušnosti není nic jiného než týrání zvířete, dokonce se tvrdí, že člověk tímto způsobem kazí psům „charakter“. Hysterický přístup mnohých majitelů psů k odrůstajícím štěňatům vede k tomu, že propásnou dobu ideální k výchově a pes dospěje se všemi zvyky a zlozvyky, které si vštípil.

Pak už je jen velmi obtížné na chování psa něco měnit, ke škodě majitele, ale i zvířete samotného.
Důsledkem takového nezodpovědného přístupu jsou psi, kteří za celý život nepoznají venčení jinak než
na vodítku, protože neumějí reagovat na povely a buď vběhnou v městech v návalu radosti z volnosti
pod auto, nebo se vydají na toulky po okolí za bezmocného přihlížení majitele. Vždy když vidím „pána“
nebo „paničku“ vlečené na dlouhém vodítku urputně supícím psem po ulici, je mi smutno.



Sousedé z našeho domu na kraji Prahy si před léty pořídili štěně dalmatina, krásnou přítulnou fenku.
Když začala pomalu odrůstat, přišli zeptat, jak nejlépe ji vycvičit. Vzhledem k temperamentu plemene jsem jim doporučil navštívit některé z profesionálních výcvikových středisek. S těžkým srdcem oba manželé fenku na „cvičák“ přivedli, aby se záhy rozhodli, že svého miláčka takovou „surovou“ životní zkušenost nenechají podstoupit. Pokusili se fenku vychovat sami – v laskavém duchu založeném na dobrovolnosti a hravosti.
Po dvou pokusech, když fenku pustili na volno a pak ji k jejímu velkému pobavení drahnou dobu naháněli
a přesvědčovali k návratu domů, další výcvik vzdali. Do konce života pak fenka absolvovala venčení
na vodítku.

Není sporu o tom, že v odborně vedeném výcviku psů je potřeba použít donucovacích prostředků od hlasitého napomenutí až po občasné plácnutí nebo lehké švihnutí vodítkem. Pro mladého psa to neznamená zásadní psychickou újmu, protože mnohem tvrdší školu života musejí všechny psovité šelmy absolvovat 
v přírodě. Podstatně horší je, když pes doroste a majitel svého nevychovaného a nezvladatelného svěřence odmítajícího poslušnost surově bije. Takové zacházení vyvolá v psovi bázeň, ale v koutku duše i vzdor, který může postupně narůstat, až vyústí ve zkratkovitou reakci a napadení majitele nebo jiného člověka.
Pracovníci psích útulků by mohli o takových psech vyprávět.



Pes by měl po celý život respektovat člověka jako nadřízeného jedince, protože cit pro poslušnost
a schopnost se podřizovat má od přírody. Tím jeho důstojnost nijak neutrpí, a to ani v našich očích.
Naopak tím předejdeme konfliktům a problémům. Pes by měl být schopen na povel jít s člověkem
bez vodítka bok po boku, neměl by se drát do dveří první, neměl by projevovat svou náklonnost vůči
člověku skákáním či nemístným očicháváním; stejně tak není přípustné, aby žebral u stolu o jídlo.
Na procházce by měl stále sledovat svého pána a reagovat na jeho povely.
Ale zkuste se podívat kolem sebe  – kolik psů takové vychování má?

Pes je šelma!
Pes dokáže být milým a roztomilým společníkem, někdy nám dokonce může připadat, že se chová lépe než někteří příslušníci lidského rodu. Neměli bychom ale zapomínat na to, že byl a ve své podstatě zůstává šelmou. S tímto vědomím bychom měli k chovu a soužití se psy přistupovat. I když si se svým čtyřnohým kamarádem rozumíme, jsme spojeni neviditelným poutem, schopni se vzájemně vcítit do rozpoložení toho druhého – pes neumí a ani nemůže myslet a jednat jako člověk.
Je to ve své podstatě poměrně nervózní a lekavý tvor.



Každoroční peripetie o silvestrovské noci, kdy psi doslova šílí z detonací a světelných efektů zábavní pyrotechniky, je toho názorným důkazem. Při pokusech, při nichž vědci na dálku sledovali hodnoty krevního
tlaku pokusných psů, bylo zřejmé, že jim tlak razantně stoupl vždy, když se ocitli v novém neznámém prostředí a cítili se stresováni. Není proto divu, že se u psů setkáváme se situacemi, kdy zareagují zkratkovitě a zdánlivě bez příčiny „vyletí“.

Vzpomínám si na svého ohaře, který byl povahově velmi klidný a poslušný, ze všech loveckých zkoušek způsobilosti a ovladatelnosti měl výborné známky. Přesto se stalo, že jednou přímo v bytě napadl člena rodiny. Stalo se to, když večer usnul na svém obvyklém místě. Babička, která byla na odchodu domů, se nad ním sklonila, aby ho pohladila. Tvrdě spící pes se lekl a bez  rozmyslu na ni zaútočil. V příštím okamžiku si uvědomil, co se stalo, a s projevy strachu a podřízenosti prchal do kouta místnosti. Nikdy více se podobná situace neopakovala, nicméně to bylo varování a poučení zároveň.

Přes všechny problémy vzájemného soužití není pochyb, že pes patří ke tvorům, kteří se k člověku chovají více než přátelsky, obohacují jeho život a svět. Pokud bude tento vztah z naší strany prost falešných emocí
a mylných představ, bude to přínosem pro obě strany. V této souvislosti bychom si měli připomenout životního krédo předního českého zoologa a etologa profesora Zdeňka Veselovského:
Milovat zvířata znamená je znát.

Životní styl
Babička Kulička Duha nad Prahou

Žádné komentáře

Přidat komentář