Perličky na dně

Perličky na dně

Perličky na dně

Psát pozvání na tento svébytný povídkový film mi letošní květnové šedočerné deštivé počasí nijak neusnadnilo. Popravdě, lidské trápení a televizní „nimrání“ v hlubinách vyplavených lidských osudů mě od psaní o bezmála půlstoletí starém černobílém filmu
spíše odrazovalo…

Pět spolužáků, kamarádů, kolegů se pod dohledem zkušeného barrandovského dramaturga Václava Nývlta sešlo v roce 1965 a vybralo si pět povídek spisovatele Bohumila Hrabala. Těch filmařů bylo nakonec sedm, ale dva nějak vybočovali a vybočují jinakostí dodnes. Dali se dohromady s divným, o generaci starším chlápkem, který psal podivným stylem o nanicovatých lidech; ač sám doktor práv, měl zkušenosti prapodivné a živnostmi prošel prazvláštními – byl dělníkem v ocelárnách, číšníkem, výpravčím, úředníkem, baličem starého papíru, jevištním technikem a – spisovatelem.

„Hospoda je pro mne nejen hlučnou samotou, nejen místem, kde se pije pivo, ale kde se pivem uvádí jazyk do pohybu, do tvoření,“ řekl o sobě Hrabal. „Hospoda je místem, kde narůstá řeč a kde se vyrábějí nové argoty a nová úsloví. Já sbírám do svého podvědomí všechno to, co jsem v hospodě slyšel, takže sám sebe nepovažuji za spisovatele, ale považuji se za spisovatele této lidové tvořivosti, toho, co má nadtext i podtext naší politické i společenské skutečnosti. Tedy raději sám sebe považuji za pivního neotesance než za světového intelektuála. Jsem tedy dědic tradic Jaroslava Haška. Ovšem současně se považuji za žáka Franze Kafky, který mne ohromuje svým vzděláním a svojí existenciální úzkostí…“

Zamilovali si padesátiletého kmeta každý po svém, Jiřímu Menzelovi toto osudové spolčení hned zkraje přineslo oscarové vítězství a věrný  mu zůstal i svým (zatím) posledním snímkem… Filmové povídky už nesly rukopisy nadějných tvůrců – Jiří Menzel, Jan Němec, Věra Chytilová, Jaromil Jireš, Evald Schorm, Ivan Passer, hvězdná jména „české nové vlny“. Povídkové filmy postrádající příběh byly tehdy „trendy“; tak jsme vnímali svět kolem sebe – na moment nahlédnout pod roušku a zase jít honem jinam, kde čekalo tolik dalších zázraků.

Pouštím si opakovaně povídky zpracované podle sbírek Perlička na dně a Pábitelé a pokouším se přivolat vzdálenou vzpomínku, ten úžas, které v nás tragikomické lidské osudy tehdy vyvolávaly. Líbila se nám klipovitost, zkratkovitost hrabalovských příběhů, kterou tito mladí nadějní talentovaní a posléze i světově proslulí ctili a po svém umně zpracovali. Měla bych však popravdě napsat, že je marné se ohlížet, nelze vstoupit do stejné řeky: film je to starý, rytmus povídek pomalý, jindy montáž až chaotická a idea příběhů mnohdy převelice utajená… Číst je lze směle i dnes, ale filmovou projekci uvítají spíše fandové tvůrců než nezasvěcený a netolerantní divák.

A přesto! Jako by se vše, na co se díváte, událo teď, dnes, vedle u sousedů v domě! Ti nešťastní a nepochopení páchající sebevraždu, kdy se to nejméně hodí. Toužící po milování, kde je to nejméně přívětivé. Stejně dychtiví, lační po účastenství na cizím neštěstí, jako zvědavci za výlohou automatu Svět. Usilující vyléčit nemocný svět skrze své jedinečné umělecké vize. Zastavit stárnutí nebo se alespoň pokusit přehlušit jej slovy, slovy, slovy – pábením. Toto vše je tady pořád s námi, mezi námi, osloví vás to „stejností“, ano, čas pluje, ale my jsme tady pořád… My – perličky na dně. Ráda závěrem dodávám, že v DVD kolekci naleznete bonus, perlu navíc, které čas neubral nic na filmařské dovednosti – jsou to Sběrné surovosti režiséra Juraje Herze. Jak pravil Jan Werich – Dejte si!

Umění a architektura
Co mě štve Vnitřní svoboda

Žádné komentáře

Přidat komentář