Paul Verlaine: Tygří láska

Paul Verlaine: Tygří láska

Paul Verlaine: Tygří láska

Za několik měsíců, které prožil s Arthurem Rimbaudem (narozeným ve znamení Vah), musel Paul Verlaine tvrdě zaplatit. „Hanebná“ láska ho stála dva roky vězení,
nemoc, ztrátu dobré pověsti i rodiny. Málem přišel i o zdravý rozum.

V srpnu roku 1875 přijel Paul Verlaine na prázdniny konečně domů.
Už druhý rok učí na střední škole v Anglii, je tam oblíbený, vážený, nikdo se neptá na jeho pohnutou minulost. Teď se mu však zastesklo, a tak se vydal přes kanál a do domu své matky pozval přátele. Neviděli ho celé roky. Změnil se ve vězení? Pije ještě absint? Anebo jen čte bibli?
Nevyřčené otázky poletují po salonu madame Verlainové, odrážejí se od nehybné tváře básníka.
Ten listuje v rodinném albu, vypráví o tetách, sestřenicích, až dojde k fotografii svého syna a jeho matky.
Všem přítomným zatrne. Ale obvyklý výbuch vzteku se nedostavuje.
Verlaine vezme podobiznu Mathilde do ruky, zblízka se jí dívá do očí. Je klidný.
Pak ji vrátí do alba, najde fotku Arthura Rimbauda a vsune ji hned vedle:
„Dávám dohromady dvě bytosti, kvůli kterým jsem nejvíc trpěl.“
Kdosi se neudrží: „Ale Paule, to je přece nemístné. To je hřích!“
„Ne, to je spravedlnost!“ už se básník neovládne a vykřikne.

PAUL A MATHILDE

Na dobové poměry vskutku nezvyklý manželský trojúhelník. Kdo byl tehdy Paul Verlaine?
V září 1871, kdy příběh téhle „skandální hanebné lásky“ začíná, platil za uznávaného básníka. Alespoň v Paříži. Je mu sedmadvacet let, má tři vydané sbírky – Saturnské básně, Galantní slavnosti a Dobrou píseň,
okolo sebe kroužek bohémských přátel, pověst nadaného autora (jehož veršů si váží i Victor Hugo), nevyrovnaného člověka a naprosto neschopného úředníka v městských službách.
Tuhle práci vykonává, aby uživil svou ženu. A kdo je Mathilde Verlainová?
Když sestru Charlese de Sivry poprvé Verlaine potkal, bylo jí šestnáct.
Pohledná, křehká dívka, jež měla smysl pro poezii, a tudíž neváhala
rozevlátého básníka hájit i proti vůli svého otce – konzervativního rentiéra.
Verlainovi tahle křehká dívka vybuduje příjemný domov, je mu důvodem, aby se zklidnil,
přestal holdovat alkoholu, usadil se.



„Dvě srdce v jednom, jedno srdce dvojí, přesto ten den, kdy mě láska uhranula,
byl pro nás dva neblahý, přítelkyně má,“

píše však básník už pár měsíců po svatbě. Co se stalo?
Do Paříže přijel Arthur Rimbaud.

KDO JE RIMBAUD?

Tuhle otázku si asi Mathilde musela položit nesčetněkrát. Kde se vzal ten kluk, co jí odloudí manžela?
Rimbaudovi je v roce 1871 šestnáct, utekl z lycea i z domu přísné matky v Charleville. Už poněkolikáté.
Svými básněmi zaujme v Paříži nejprve Paula Verlaina, posléze celý literární kroužek tzv. Škaredých darebáků. Když jim přečte svůj Opilý koráb, zůstanou ostřílení literáti v úžasu.
Léon Valade v dopise Emilu Blémontovi líčí, o co přišel:

„Slyšel byste verše děsivého básníka s tváří naprosto dětskou.
Takový je ten kluk, jehož představivost, neslýchaně mocná a zkažená,
ohromila a poděsila naše přátele. Je to génius, který se zvedá.“

Jenže prvotní nadšení vydrží Pařížanům sotva týden.
Týden je kluk s modrýma očima a venkovským vzezřením hvězdou Latinské čtvrti.
Pak se ukáže, že hvězda má vši, mluví jako dlaždič, neděkuje, bez skrupulí krade stříbrné lžičky,
a ještě při večeři všechny přítomné stihne pozurážet. Vysmívá se měšťáctví, špatným veršům, nesnáší rady starších a zkušenějších. Poštve proti sobě všechny, kteří mu nabídli pohostinství a skládali se na jeho ošacení. Zbude jediný – Paul Verlaine. Když zpupný mladík mluví o poezii jako prostředku, s nímž se odkryje přetvářka a špína maloměšťácké společnosti, o poezii, která nebude jen zábavným rýmováním, ale odrazem
„hnusné reality“, Verlaine se zalyká radostí. Konečně potkal někoho, kdo mu rozumí.
To si uvědomuje i Arthur Rimbaud. A protože on je silnější, rozhodne se Verlaina získat jen pro sebe.
Navzdory všemu, tedy i těhotné manželce.

BITVA O MANŽELA

Bitva mezi Arthurem a Mathilde začíná nenápadně.
Co je Rimbaud v Paříži, vrací se Paul domů často velmi opilý.
Arthur pochopil, kde je slabé místo tohoto manželství. Verlainovi nalívá absint a domů ho propouští,
až když je básník v takovém stavu, že by na potkání rozbil hlavu každému, kdo s ním nesouhlasí.
Nezřídka je to Mathilde. Ta se brání po svém. Paulova nebezpečného kumpána vykáže ze svého domu, posléze zosnuje, aby si pro nezletilého Arthura přijela matka a odvezla ho s policejní eskortou domů.
Mezitím se Verlainovým narodí syn Georges a zdá se, že krize je zažehnána. Alespoň si to myslí Mathilde.
Ve skutečnosti se Paul mazlí s dítětem, chodí včas na večeři a – což Mathilde nemůže tušit – píše také vášnivé dopisy Arthurovi. Rozervaný básník se ocitá ve dvojím ohni a snaží se míchat ty kostky dohromady:
myslí si, že může milovat ženu a dítě, zároveň nechce přijít o spřízněnou básnickou duši.
Když se mladík v květnu 1872 vrací do Paříže, Mathilde prohrává další kolo.

„Opustili jsme bez štráchů / Paříž, tu přítěž a skrýš, / on ztratil pár blbých hlupáků / já jistou princeznu Myš,“

zabásní si Paul, když v červenci prchá s Arthurem od manželských povinností z Paříže.
Jedou nejprve do Bruselu, toulají se po venkově. Výrostek ukazuje zralému muži, co je to absolutní svoboda: nepracovat, kašlat na závazky, jen se toulat od známého ke známému a získat pár peněz na absint.
Bitva pokračuje. Když už se zdá, že má milenec vyhráno, objevuje se v Bruselu zase počestná manželka
a otvírá náruč. Stačí jedno ráno v hotelovém pokoji a Verlaine je pro změnu ochoten vrátit se domů.
S Mathilde také nasedne do pařížského rychlíku, aniž však tuší, že v jiném vagonu cestuje i prozíravý Rimbaud. Když básník na hranicích vyjde na peron a svého druha uvidí, propadne panice. Opuštěné Mathilde až někde před Paříží dojde skutečný stav věcí: Rimbaud se stal jejím sokem i ve věcech tělesné lásky.

STŘELBA NA ULICI

Tehdy, na hraničním nádraží v Quiévrainu, se manželé Verlainovi viděli naposledy.
Rozluka a posléze i rozvod se „řešily“ v soudní síni bez jejich přítomnosti, stejně jako tahanice
o výživné na syna. Vztah Verlaina s Rimbaudem nemohl snad ani skončit jinak než tragicky.
I když spolu utekli nejprve do Belgie, posléze žili v Anglii, neunikli bouři, kterou rozpoutali.
Především duše Paula Verlaina se měla zmítat v drásavých pochybách.
V Paříži začínal soudní proces a on doufal, že se mu podaří manželství ještě zachránit.
To pochopitelně dovádělo k zuřivosti Rimbauda. „Máme takovou tygří lásku,“ říkávali občas,
když přátelům vysvětlovali, proč jsou oba pořezaní na rukou.
Někdy si jen tak hráli, někdy se zcela vážně rvali s nožem v ruce a pak se usmiřovali nad korbely piva.
Ale čím byl Verlaine rozervanější, tím byl Rimbaud svárlivější a zlejší.
A tím víc se Paulovi stýskalo po klidné náruči Mathildy. Zahnaný do kouta, dezorientovaný alkoholem
pokusil se zase utéct. Tentokrát utíká před Arthurem – a zase do Bruselu.
A tam také svého milence nakonec postřelí...
I když Rimbaud posléze litoval, že zavolal belgické strážníky, i když také nikdy na svého přítele nepodal žalobu, soudní mašinérie se rozjela na plné obrátky. Verlaine byl zatčen a za pokus o vraždu odsouzen v Bruselu
ke dvěma letům vězení.  Tam, ve vězeňské cele ho také zastihla zpráva o tom,
že pařížský soud rozloučil jeho manželství.
Drama skončilo.

ZBYLY VERŠE

Porovnáme-li jejich další osudy, jistého smíření a klidu došla snad Mathilde.
Po více než deseti letech, když dosáhla úplného rozvodu, se znovu vdala.
A nebýt toho, že její syn trpěl duševní chorobou, mohla snad být ještě i šťastná.
Když se Paul Verlaine v lednu roku 1875 vrátil z vězení, nikdo z jeho přátel ho neodsuzoval.
Spíš ho litovali, zvláště když se ve Francii objevil kající, zklidněný, obrácený k víře v boha.
Všichni víc než zraněného Rimbauda považovali za oběť Verlaina.
Spolu se ti dva už viděli jenom jednou – ve Stuttgartu. Rimbaud, který rozchodem s Verlainem skoncoval
také s poezií, se tady v roce 1875 živil jako soukromý učitel.
Verlaine se po svém návratu z vězení za ním vydal, aby ho obrátil na cestu ke Kristu.
Když vystřízlivěli, rozešli se jednou provždy.
Verlaine odjel do Anglie, kde takřka v anonymitě následující roky učil francouzštinu a latinu.
Rimbaud se nechal najmout do holandské armády, posléze nabídne své služby jedné obchodní společností. Obepluje celý svět, žije většinou v Africe, kde ho v sedmatřiceti letech také zaskočí rakovina.
Umírá v Marseille. Když jeho smrt ohlásili 7. prosince 1891 v Echo de Paris, Verlaine,
toho času sám pobývající v nemocnici, se svěřil přátelům:

„Od jeho smrti ho vidím každou noc. V tom chlapci byla ďábelská svůdnost.
Památka na něho je slunce, které ve mně hoří a odmítá zhasnout.“

Verlaine umírá o pět let později.
Z vášnivého dramatu nezbylo nic. Tedy – až na ty verše.

Kde se dozvíte víc: Pierre Petitfils: Verlaine, Československý spisovatel, Praha 1987 Arthur Rimbaud: Doušek jedu, Československý spisovatel, Praha 1985


Leonardo DiCaprio jako Arthur Rimbaud ve filmu Total Eclipse z roku 1995

V obručí poezie
Vojtášek Alexej Brusinka obecná

1 komentář

Přidat komentář
Hjku
joe' los dramas bl se quedan pendejos al lado del drama de estos dos