Paul Klee

Paul Klee

Paul Klee

(1879–1940) Švýcarský malíř, grafik a teoretik umění
se narodil 18. prosince ve znamení Střelce.
Vyrůstal v hudebně založené rodině, sám hrál dobře na housle.

V roce 1900 začal svá umělecká studia na akademii v Mnichově, ale studia přerušil a odjel do Itálie.
V roce 1902 působil jako houslista v městském orchestru v Bernu, v roce 1906 se oženil s pianistkou
Lily Stumpfovou a přestěhoval se do Mnichova. V roce 1911 zakládá s Kandinským, von Jawlenským
a Fleiningerem expersionistickou skupinu Der Blaue Reiter (Modrý jezdec). V roce 1914 podniká slavnou cestu do Tunisu, kde se z grafika Kleea stal malíř Klee: „…uskutečněná pohádka, slunce a temná síla.
Barva mne pohltila…Toto je šťastná hodina: já a barva jsme jedno. Jsem malíř.

“ V jeho díle se protíná celá řada modernistických uměleckých proudů dvacátého století.
Německý expresionismus, kubistická abstrakce, konstruktivismus Bauhausu i surrealismus.
Přesto k žádné škole nikdy nepatřil. Maloval obrazy pointilistickou technikou, barevnými skvrnami, písmeny, používal symboly i hieroglyfy. Pro Kleea bylo typické neustálé experimentování s malířskými technikami
i materiály, na něž maloval. Za život vytvořil přes 3500 kreseb a každým rokem zhruba dvě stě maleb.
Paul Klee byl jedním z nejvzdělanějších malířů své doby. Zamýšlel se nad svými obrazy i malířstvím
jako takovým. V letech 1921–1935 hodně publikoval a učil na Bauhausu.
Napsal mimo jiné: „Umění nezachycuje viditelné, nýbrž zviditelňuje skryté.“

V roce 1937 musel pro své radikální názory na umění opustit Německo.
Jeho práce byly z německých galerií odstraněny, protože nacisté považovali Kleea za degenerativního umělce.

Poslední léta, těžce nemocný, tvořil každoročně stovky obrazů.
Přesto každý z nich, pokud se objeví v aukční síni, dosahuje ceny v milionech dolarů.

VYZNÁNÍ

Večer se přišeřil
a zaburácel příboj,
seděl jsem na břehu a díval se
na bílý tanec vln
a hruď se mi dmula jako to moře
a dolehly na mne touha a stesk
po tobě, líbezný obraze,
jenž kolem mne všude se vznášíš
a všude mne voláš,
všude a všude,
ve svištění větru, v hukotu moře
i v povzdechu vlastních mých prsou.

Lehounkým rákosem napsal jsem do písku:
„Anežko, mám tě rád!“
Ale zlé vlny zaplavily
to sladké přiznání
a spláchly je.

Rozpuklý rákose, rozvívaný písku,
rozplývavé vlny, už vám nevěřím!
Nebe je temnější a srdce divočejší,
silnou rukou rvu z norských lesů
nejvyšší jedli
a nořím ji
do žhavého jícnu Etny a tímto
ohnivým olbřímím perem
píšu na temnou oblohu:
„Anežko, mám tě rád!“

Každou noc pak tam nahoře plápolá
ten věčný plamenný nápis
a všechna pokolení vnuků
čtou jásajíce ta nebeská slova:
„Anežko, mám tě rád!“

V obručí poezie
Nad pohlednicemi z dovolených Bohumil Hrabal, básník

Žádné komentáře

Přidat komentář