Osud jménem Auguste Rodin

Osud jménem Auguste Rodin

Osud jménem Auguste Rodin

Zase Rodin! Nikdy neviděla ani toho člověka, ani jeho sochy!
Ale není to poprvé, že ji s ním srovnávají. A kdyby jen srovnávají.
Právě kvůli NĚMU neuspěla při konkursu. Pan Dubois netouží po experimentech,
a tak ji posílá zpět na dívčí akademii... Camille Claudelová polyká porážku:
Kdo je ten zatracený RODIN?

V pracovně Paula Duboise, ředitele pařížské L’Ecole des Beaux Arts, se to sousoší nedá přehlédnout. David a Goliáš – tak ho autorka nazvala. Teď se krčí v rohu, zatímco Dubois studuje každý detail, gesto, sval: „Vy jste se učila u pana Rodina!“ Mladá sochařka sebou trhne. Zase Rodin!

JMENUJI SE RODIN

Ti dva se prostě museli potkat. Dnes, kdy o jejich bouřlivém vztahu byly napsány stohy knih, se už nedá určit, kdy to bylo přesně. Možná 1882 nebo o rok později? Na akademii Colarossi v ulici Notre-Dame-des- Champs přivedl Augusta Rodina však určitě Alfred Boucher a v dívčím ateliéru svého přítele představil jako nového učitele.

Rodin, tehdy ještě chudý, ale už známý, si pozorně prohlédl všechny plastiky a pak prý znehybněl před chlapeckou bustou. Kdo ji dělal? Samozřejmě – Camille Claudelová. Portrét svého bratra Paula (mimochodem budoucího proslulého spisovatele) pojala „po mužském způsobu“. Rodin musel pochopit, že je to jeho vlastní rukopis. Tak blízké vidění i způsob práce ho ohromily. Ještě ten večer nabídl Camille spolupráci. Moc dobře věděl, že tu dívku už nemá mnoho co učit.

JAK OTEVŘÍT BRÁNY PEKLA

Je jí sotva osmnáct a jemu dvaačtyřicet. Vymodelovala zatím několik portrétů a sousoší Davida s Goliášem. On má už za sebou Kovový věk neboli Kráčejícího muže. Před pěti lety porota na pařížském Salonu nejprve Rodina obvinila, že sochu doslova zkopíroval z živého modelu (tak byla dokonalá!), a pak se mu musela s politováním omluvit. Sochaři to vyneslo věhlas a několik významných zakázek, mimo jiné bránu pro Uměleckoprůmyslové muzeum. Vybral si námět z Danta – Brány pekla.

Kdo ví, na co Camille myslí, když se na ten nedokončený monument poprvé dívá. Přichází do Rodinova ateliéru jako jediná žena, která se tu nebude svlékat. Není model, ale sochařka! Cítí údiv, nedůvěru, zvědavost. Ale je nadšená prací i mistrem. Ten despotický stařec, jak Rodina nazývá, ji čím dál víc okouzluje. Svým uměním, nečekanou citovostí a něhou. Protože je nejlepší z Rodinových žáků, záhy se stává jeho pravou rukou – nejšikovnějším kameníkem, ideálním modelem, múzou a posléze milenkou. Prožijí spolu celých deset let. „Nejkrásnější náměty leží před vámi: jsou to ty, které znáte nejlépe... Podstatné je být vzrušený, milovat, doufat, chvět se, žít. Být především člověkem a potom umělcem,“ napsal Auguste Rodin ve své závěti. Bezesporu tehdy myslel na Camille.

NAŠLA JSEM VOLNOST!

Rodin si nemohl nikdy stěžovat na nedostatek lásky. Jeho milenkami bývaly však modelky nebo dámy, tedy většinou hloupoučká stvoření. Věděl, co s nimi dělat. Ale jak naložit s inteligentní, vzdělanou, talentovanou Camille? Není jako její matka nebo sestra, nesnáší řeči o kloboucích, netouží po dobrém sňatku, ale po dobré hlíně nebo mramoru! S dlátem v ruce se cítí v Rodinově ateliéru poprvé skutečně volná. A tak na tuhle kartu vsadí všechno. Je to víc než odvážné, spíš šílené. Připomeňme, že se píše konec 19. století, dámy ještě nosí šněrovačku a nemanželským dětem se říká parchanti...

Rodin, aby unikl zvědavým pohledům, najme pro svou mladou přítelkyni starobylý dům Folie Neubourg. Kdysi tu bydlel Napoleonův lékař, pak Robspierre, Alfred Musset a George Sandová a teď tu romantické dny prožívají oni dva. Usilovně také pracují tady nebo v dalších Rodinových ateliérech, jejichž počet roste úměrně jeho vzrůstajícímu věhlasu. Jsou spolu dvanáct hodin denně, celé týdny. Ovšem večer Auguste vždycky vezme cylindr, hůl a vrací se domů. Tam ho čeká Rose. Ještě si ji nestačil vzít, ale ani ji, ani jejich syna Augusta nikdy neopustí. Ten syn je o dva roky mladší než Camille.

DVA STÍNY

„Co u tebe, na tvém těle zbožňuju více než jeho krásné tvary, je vnitřní plamen, který ho ozařuje. Proto jsem mu věnoval Myšlenku.“ Camille stála modelem k Rodinovým nejkrásnějším plastikám – Polibek, Úsvit, Myšlenka. Pózovala mu ráda, ale přitom se jí honily hlavou myšlenky na její vlastní sochy, které nestíhala. Rodin ji totálně zaměstnal, ale když vznikalo Loučení, už věděl, že ho Camille opouští.

Proč v roce 1892 odešla z Folie Neubourg a najala si ateliér na Italském bulváru č. 113? Možná je pravda, že jejich vztah podlomilo několik potratů, možná už neunesla žárlivost. Hlavním důvodem byla ale touha vystoupit z jeho stínu. Už nechce být žačkou Augusta Rodina, ale – Camille Claudelovou, sochařkou! Zdá se, že ta vzpoura vyjde. Zrovna potkala Clauda Debussyho. Je o dva roky starší, nabitý energií. Naslouchá jeho pianu, nechá se unášet hudbou a – vytváří jednu z nejkrásnější soch. Následující rok s tímto Valčíkem sklízí úspěch na Salonu, o dva roky později jí tleská Paříž za Povídalky. „Nikdo se neodváží tesat rovnou do nefritu – jen tato Rodinova žačka a sestra spisovatele Claudela,“ čte o sobě zase v novinách. Co naplat, že je to pochvalná kritika. Camille zuří: k stínu učitele se přidal stín geniálního bratra! Nehodí se být chytrou, talentovanou a nezávislou ženou. Je zase na začátku. A co hůř – záhy se ukáže, že se nedokáže svou prací sama uživit, zákazníci se nehrnou, a tak postupně rozprodá všechny věci. Zbyly jí jen jedny šaty, nechodí do společnosti, ani s Claudem Debussym už se neschází. Když je nejhůř, na dveře zaklepe Auguste Rodin. Zničený, neví jak dál s Balzakovým pomníkem. „Socha stojí tolik času, kolik je jí ho třeba,“ říká jeho žačka a bere ho za ruku.

NEZASLOUŽILA JSEM SI TO

Snad to byla skutečně Camille, kdo sochaři vnukl nápad obléknout spisovatelovu obrovskou postavu do mnišské kutny. V roce 1898 dav před Salonem aplauduje tvůrci i jeho Balzakovi, zatímco Camillina socha se krčí zapomenuta v koutě. To už neunese, definitivně se rozcházejí. Už nechce slyšet jeho jméno, tesat jeho sochy, přiživovat se na jeho zakázkách. Už žádný Rodin, co ji od dětství pronásleduje.

Rodin, Rodin, Rodin – skandují na ulici kameloti. Mistrovi je šedesát. Na světové výstavě bude mít vlastní pavilon, do jeho sídla v Meudonu se hrnou obdivovatelé, on sám objíždí Evropu. Je najednou slavný, bohatý. Není důvod, proč by za Camille nanašel lehce náhradu, ale jeho dopisy přátelům vypovídají o smutku. Zakázala mu přístup do ateliéru i na své výstavy. „Panu Rodinovi není známo, že si mnoho zlovolných lidí vymyslilo a roztrušuje, že mi dělá moje sochy; proč tedy mám dělat všechno, co se dá, pro to, abychom tuto pomluvu potvrdili?“

Nikdo z jejích přátel si už nevzpomíná, kdy vzdor nabyl chorobné podoby. A zoufalství. Camille má nepřítomný pohled, týdny pracuje a pak se na měsíce kamsi ztrácí. Hladoví, toulá se. Když ji zase najdou doma, je ateliér prázdný. Prodává? Ne, svá díla ničí. V prosinci roku 1905 se ještě podaří uspořádat její výstavu. Když však 3. března 1913 umírá její otec, matka se sourozenci dají pokyn, aby byla internována. „Neudělala jsem všechno to, co jsem udělala, jen proto, abych zakončila svůj život v hampejzu pro choromyslné, zasloužila jsem si něco jiného než tohle!“

NENÁVIST A SAMOTA

Dolehl Camillin nářek až k Rodinovi? V roce 1913, kdy ji odvezli ve svěrací kazajce z ateliéru, ho postihla první mozková mrtvice. Ale přesto se pro Camille pokouší sehnat lepší léky. Myslí na ni asi často. O čtyři roky později se ovšem ožení se svou dlouholetou družkou Rose Beuretovou. Je to jen právnické gesto. Rose za čtrnáct dní umírá, Rodin ji přežije o půl roku. Při pohřbu se s ním v Meudonu loučí celá Francie.

„Měla jsem jenom jednu myšlenku, totiž, že až umře, prosadím se jako umělkyně a budu víc než on: potřeboval dosáhnout toho, aby mě měl ve svých spárech i po své smrti stejně jako za života. Potřeboval, abych byla nešťastná po jeho smrti jako za jeho života. Podařilo se mu to v každém směru, protože nešťastná opravdu jsem!“ píše ze svého vězení Camille. Z toho volání mrazí nekonečná nenávist a beznaděj.

Když ji odváželi do ústavu, všichni byli přesvědčeni, že brzy umře. Ale ona tam nakonec strávila 30 let. Dávno není nebezpečná ani svému okolí, ani sama sobě, ale rodina nedá souhlas k propuštění. A tak Camille Claudelová zůstane sama až do konce. V říjnu roku 1943 ji na hřbitov v Montdevergues doprovázejí řeholnice. Dnes nikdo neví, kde je nejlepší sochařka počátku 20. století, narozena 8. 12. 1864 ve znamení Střelce, pochována. Hroby choromyslných byly po válce zrušeny...

 

Umění a architektura
Fráňa Šrámek Nad pohlednicemi z dovolených

Žádné komentáře

Přidat komentář