Oldřich Lacina: Hlas byl mým osudem

Oldřich Lacina: Hlas byl mým osudem

Oldřich Lacina: Hlas byl mým osudem

MUDr. Oldřich Lacina je v ČR prvním atestovaným foniatrem a jediným foniatrem,
který nejen léčí lidský hlas, ale sám byl koncertním pěvcem,
navíc lékařem opery Národního divadla (v letech 1960–1992).

Jeho ordinace je malou galerií, kde studenou atmosféru ORL zjemňují jím malované obrazy se zasněným zákoutím Albertova, starých Vršovic, sněhem zavátým zámkem
Jindřichova Hradce. Štětec nebo notový papír v ruce Oldřicha Laciny
jsou samozřejmostí jako laryngoskopické zrcátko k vyšetření hlasivek.
Oldřich Lacina je narozen ve znamení Panny 11. 9. 1924.

Díky své dlouholeté praxi foniatra máte zvýšenou vnímavost pro tóny, pro všechny nuance hlasu, jak hodnotíte dnešní umělecký projev na divadle nebo v televizi?

Jako by se hlas a srozumitelnost slova vytratily z činoherního jeviště. Kdysi patřilo k dobrému bontonu soukromé školení hlasu, ať již pro zábavu nebo pro povolání. Minulosti patří velké činoherní hlasové fondy krasořečníků se sice patetickým přednesem, avšak s nádhernou artikulací. Ze čtyřicátých let uplynulého století mám dodnes ve sluchu Pána z Vodorostů nejstaršího Václava Vydry, mužský baryton Jaroslava Průchy, lehce nazální tenor Jaroslava Grusse, skvělého a dobře zpívajícího císařova mima a Lelia Eduarda Kohouta, přichraptělý hlas s výbornou dynamikou Zdeňka Štěpánka, sytý hlas Leopoldy Dostálové.
Nelze vyjmenovat všechny.

Nastoupily nové generace, jevištní projev se zcivilnil, přinesl však s sebou i hlasové zaostávání
a leckde šlendriánskou artikulaci. Mnoho mladých nemá hlasový materiál, a navíc polyká koncovky slov
nebo odsypává drmolením text. Úctu mimoděk u mě budí každá hvězda operety, která v minulosti musela bez pomoci zvukotechniky dobře mluvit, dobře zpívat, dobře tančit. Jednoduše mít zjev a šmrnc.

Současnému divadlu i televizní obrazovce je navíc vlastní éra hereckých embrií a ošklivek.
Špatná artikulace činoherce se podobá špatné práci řemeslníka – nelze totiž mluvit o umění tam,
kde chybí základy řemesla. Pro náročné povolání, jak operní, tak herecké, zejména určené pro divadlo,
by z mého hlediska, hlediska foniatra, měli být vybíráni zejména studenti s dobrými hlasovými materiály,
tj. s hlasovými orgány velkými, zdravými a nepokaženými.

Tím, že sám zpíváte, můžete se lépe ztotožnit jako foniatr se svými pacienty z řad zpěváků. Doporučil byste svým kolegům foniatrům, aby se obeznámili
také sami na sobě s technikou zpěvu?

Na sympoziích a seminářích foniatrů občas zazněl nesmělý požadavek, že by každému lékaři
foniatrovi bylo ke prospěchu, kdyby sám byl vyškolen v pěvectví a získal něco znalostí z pěvecké pedagogiky.
U foniatra zaměřeného na logopedii větší část pacientů tvoří děti. Avšak již při poruchách hlasu malých zpěváčků z dětských sborů se foniatr musí zajímat o pracovní postupy v souboru a o jeho repertoár.
Tam, kde foniatr ošetřuje hlasové profesionály, zvláště zpěváky,
je požadavek znalostí pěveckých technik mimo pochybnost.

Byl jsem do aktivního věku činný jako koncertní pěvec, mohl jsem si mnohé pocity svých pacientů
– zpěváků – ověřovat sám na sobě vlastním hrdlem. Řečeno příměrem mohl jsem to zakusit na vlastní kůži. Například pořádná tréma nejčastěji na jevišti rozvrátí dech, vyráží bránice, vráží klín mezi plíce a hrtan,
zevní krční svaly mačkají hlas, hrtan letí nahoru, vysoké tóny však nikoli vzhůru. Hlas je zatěžkaný, sevřený, neklidný suchý až bezbarvý. Kdo to jednou zažije na sobě, vůbec se nediví, že zpěvák ztratí důvěru v sebe.

Vím, že zpěvák z povolání musí často zpívat při lehké indispozici, jaká bývá při počínajícím zánětu průdušek, při náhlé změně počasí, při nedobré klimatizaci v sále atd. Nejnevinnější se zdá být kapka hlenu,
která se během zpívání může utrhnout, skočit právě do exponovaného vysokého tónu, a tím ho zakalit.
Hleny se zpravidla přestěhují až na samý konec písně či árie.
Někdy má zpěvák pocit úporného boje s vlastním hlasem, dře se, avšak posluchač žádnou závadu neslyší.
Je dobré nepřizpůsobovat hlas prostoru, zpívat stejným způsobem, nenechat se za žádnou cenu
strhnout k hlasové forzi, to znamená neúnosně přidávat na hlasu atd.

Vy jste se zpěvem začal již dříve, než jste se zapsal na studium medicíny?

Ano, vlastně zájem o zpívání jsem měl od mala. Vůbec se u nás doma dost zpívalo.
Hlavně maminka znala hodně národních písní, zpívala si při práci intonačně čistě a přesně.
Svátkem pro naši rodinu byly návštěvy opery v Národním divadle. Přesně si pamatuji
dojem ze své první návštěvy opery ve Zlaté kapličce, tak silný to byl zážitek.
Byla to pro mě velká událost, když maminka zakoupila v divadle lóži.

Jako student jsem bral soukromé hodiny zpěvu např. u pěvkyně talichovské éry Žofie Napravilové, u které studovala zpěv i má manželka Milada. V divadelním sálku na Jenerálce jsme spolu zpívali v Rusalce, já zpíval Vodníka, Milada Rusalku. Když jsem po fakultě nastoupil na lékařskou kliniku, stal jsem se zároveň sólistou amatérské opery Pražská zpěvohra, která byla v té době organizačně a umělecky na vrcholu své činnosti. Šéfem a dirigentem byl Josef Vincourek, který byl za války šéfem opery v Bratislavě a po obnovení Československa působil krátce v Národním divadle.

Mou první rolí ve Zpěvohře byl Duch frátera Barnabáše. Byl jsem strašný trémista.
Pramenilo to trochu z technické nejistoty na přechodných tónech i ve výškách. Přesto, že jsem se učil zpěvu
u renomovaných pedagožek, troufnu si říct, že bohužel neznaly problematiku tzv. krytí tónů a hlavového rejstříku u mužských hlasů. Nejprve jsem studoval u Ludmily Maškové. Pak jsem chodil na hodiny k Ludmile Michelové, žačce pěvkyně Ady Sari, která mi alespoň pomohla srovnat hlas nenásilným vedením k bel cantu. Trému jsem se snažil zvládat všelijak, neosvědčily se mi ani dávky sedativ. Vzpomínám si, jak jsem jednou před vystoupením (zpíval jsem v Hubičce Matouše) spolykal několik hystepsů, a přesto jsem měl co dělat, abych se trémou udržel na nohou, a tréma si vzala svoji daň na dechu a stažených svalech hrtanu.
Zpíval jsem v několika představeních měsíčně. Dnes, když se ohlédnu zpět, mně to připadá už jako sen.

Proč jste se rozhodl pro foniatrii?

Ještě na počátku studia medicíny jsem vážně uvažoval o dvou oborech. Byla to psychiatrie pro tajemno lidských psychických procesů a abnormalit, i tady se promítalo něco z mého založení romantika, a potom chirurgie, královna medicíny, protože tu bývá doslova hmatatelně vidět výsledek lékařské činnosti.

Poměrně brzy se vzbudil můj zájem o foniatrii, obor zabývající se poruchami a vadami hlasu, řeči a sluchu. Od třetího ročníku jsem chodil na nepovinné přednášky profesora MUDr. Miloslava Seemana, zakladatele české foniatrické školy. Jeho spatra pronesené přednášky i dlouhé hlavní referáty na kongresech byly
nejen odborným, ale i estetickým požitkem pro jeho rétorické umění. Tam se mi lidský hlas stal osudem,
na těchto přednáškách se zpečetila má lékařská specializace, cítil jsem, že právě foniatrie je můj obor.
V něm se spojil můj zájem o aktivní zpěv s péčí o porušený lidský hlas, zvláště pak hlas zpěváka.

Kdybyste prozradil něco ze své praxe foniatra.
Co bývá častým zdravotním problémem u začínajících zpěváků?

Mnohokrát jsem si ověřil, že ve starší literatuře uváděné pravidlo: dlouhé hlasivky – nízký hlas,
krátké hlasivky – vysoký hlas, neplatí bezvýhradně. Čím více v mé foniatrické praxi uplynulo let,
čím více zkušeností jsem z nálezů u zpěváků nasbíral, tím více se bráním, abych z pouhého posouzení délky hlasivek dělal závěry, jaký kdo má hlas. Musím přihlížet k barvě hlasu, jeho rozsahu a v neposlední řadě
k rejstříkovým přechodům. A přece v některých případech lze rozhodnout zásadně:
„nejste soprán“ nebo u muže: „nejste tenor“.

Připomínám si řadu těchto případů. Jedné mladé studentce hudební konzervatoře, která zpívala
soprán s obtížemi, jsem doporučil, aby zpívala mezzosoprán nebo alt. Mladá žena se přeškolila a po půl roce jsem dostal od jejího otce, univerzitního profesora dopis: „…dcera zpívá altový obor bez obtíží a je šťastná.“

Ne každý zpěvák má možnost vyrovnat se s pěveckým zařazením bezproblémově.
Na počátku jsou to na povrchní pohled nevinné obtíže, které přivedou nejednoho zpěváka do mé ordinace.
U jednoho zpěváka, svého pacienta, jsem zjistil dlouhé hlasivky typické pro baryton.
Poradil jsem mu, aby se nadále neškolil jako tenor. Jeho pedagog tvrdošíjně trval na svém:
„Jste tenor, nějaký doktor tomu nemůže rozumět.“ A výsledek?
Mladý muž přišel téměř o hlas. To byl tragický příklad.

Dříve se více zpívalo než dnes, v každé domácnosti, při práci na poli si lidé zpívali.
Co si myslíte, ubývá pěveckých talentů oproti minulosti (např. zlatá éra Národního divadla před necelými 150 lety)?

Lidský život byl kratší, začínalo se zpívat dříve a dříve se končilo. Pěvecké školení, většinou soukromé,
bývalo nákladné. Kdo nebyl výrazný talent, neinvestoval do nejistého. V jedné své přednášce před mnoha lety jsem na jakémsi sympoziu lékařů vyslovil teorii, proč ubývá kvalitních tenorů. Jedním z faktorů je vzrůst lidské populace. V každé další generaci přerostou děti rodiče, a tím analogicky se zvětšuje i jejich hrtan, hlasivky narůstají delší, a proto všeobecně ubývá vysokých hlasů. I když mně připadá, že v současnosti nejsou mezzosoprány a alty tak vzácné, jako bývaly, ale není dostatek kvalitních sopránů.

Jak vznikl váš celovečerní pořad s hudebními ukázkami pro Divadlo hudby
v Opletalově ulici pod názvem Proč ohluchl Beethoven?

Pořad jsem sám slovem provázel a pro velký zájem publika byl desetkrát reprizován.
Miluji Beethovenovo velkolepé dílo, skoro jsem ho léčil. Všimněte si slůvka léčil. Vskutku jsem si představoval, jak bych jako lékař, kdybych ho měl v ordinaci, postupoval. Pátral jsem po všech možných archivech
a shromaždoval údaje o jeho zdravotním stavu, hledal v lékařských zprávách, v dopisech zmínky,
narážky na jeho zdravotní obtíže, studoval v pitevním protokolu.

Problematiku Beethovenova ohluchnutí jsem uzavřel tím, že se jednalo o celou řadu příčin,
začínající dědičností a pokračující chronickými záněty horních cest dýchacích i ušního ústrojí,
změnami cévními ve vnitřním uchu a přetížením sluchových center v mozku.

Má studie byla zveřejněna v německém jazyce jako součást objemné publikace muzikologa
dr. O. Pulkerta Ludwig von Beethoven im Herzen Europas. Stejně jako Beethovena si vážím dalšího hudebního velikána W. A. Mozarta. Napsal jsem o jeho uchu odbornou studii, přesněji
o jeho vrozené deformaci ušních boltců, které byly většinou skryty pod parukou.

Jak vlastně vzniká v lidském těle hlas,
aby to nebyl jen shluk nějakých zvuků či nezařaditelných skřeků?

Hlas je produktem hlasotvorného neboli fonačního ústrojí, vzniká periodickým kmitáním hlasivek vydechovaným proudem vzduchu. Rychlost kmitání je velká přibližně od sta až do tisíce kmitů za jednu sekundu, takže ji podle frekvence tónů pouhým okem ani nepostřehneme.

Málokdo ví, že hlas, který bychom zachytili hned u hlasivek, je zvuk slabounký, řezavý, nečistý, nepodobný lidskému hlasu. Teprve účastí rezonátorů, což jsou prostory nad hlasivkami, patří k nim dutina ústní,
prostor hltanu, nosohltanu, dutina nosní i dutiny obličejové, ale i prostory pod hlasivkami průdušnice
a hrudník, dostává primární zvuk barvu a podobu lidského hlasu. Existuje jen velice málo hlasů
si podobných s výjimkou členů jedné rodiny. Hlasový orgán bývá přirovnáván k hudebnímu nástroji,
ke strunám, píšťalám. Kdysi bylo na divadle nepsaným zákonem, že negativní postava musela mít nepříjemný, drsný, chraptivý hlas, zatímco postava kladná libozvučný sympatický hlas, aby z charakteru
hlasu bylo zřejmé, jaký typ postavy herec představuje. Ještě na přednáškách z foniatrie nás, mediky, profesor MUDr. Seemann upozorňoval na to, že z charakteru hlasu se dá usuzovat i na povahové vlastnosti osoby.

Lidský hlas je nádherný dar, který nás odděluje od zvířecí říše,
ale měli bychom s ním zacházet jako s darem, tj. šetrně.

Ano, to je pravda. S hlasem se dá kouzlit, ale dají se na něm páchat i hříchy, mrzačit jej tak, že hlas klopýtá, slábne a stane se neduživý. Někdy se přihodí, že zpěvákovi hlas odejde. Odborně se tomu říká dysfonie
nebo afonie. Bývá to často z nadměrného přetížení hlasivek. Největším nepřítelem hlasu je násilí
– nadměrná funkce, snaha strhnout představení větší intenzitou hlasového projevu.

Hlas by na jevišti sice měl znít, letět až přes hory a doly, ale musíme mít na paměti, že jeho stavba
jako orgánu je jako chatrná chatrč z rákosí, do které se snadno opře jakákoli vichřice. Proto bychom měli dbát určitých pravidel a hlasových technik, zejména u herců a zpěváků, a chránit ho. Kvalitu nosnosti hlasu zhoršuje napětí nejen svalstva hrtanu, ale i ostatních svalů krčních, hrudních, mimických, špatná poloha úst
a jazyka. K mnoha chybám přispívají na konzervatořích klamné představy pedagogů plynoucí z neznalosti fyziologie hlasového ústrojí. K zevním, pro hlas nepříznivým vlivům, což je obecně známé,
náleží neakustičnost, doslova past prostoru, smog, suché a prašné ovzduší, cigarety.

Vaší ordinací prošlá velká škála známých osobností, slavných operních pěvců, herců. Jmenoval byste jednoho za mnohé, na kterého rád vzpomínáte?

Rád vzpomínám např. na pěveckou legendu Eduarda Hakena. Byl basistou velkolepého hlasového formátu, nezničitelné vytrvalosti. Muž vysoké postavy, vynikajícího zdraví. Denně vážil cestu pěšky ze Švédské ulice
na Smíchově do Smetanova divadla, aby si přezpíval hlasová cvičení, a to i v den, kdy neměl představení. Chodil prostovlasý i v zimních mrazech. Nepamatuji si, že by měl někdy rýmu. Ani vychlazené pivo jeho hlasu nikdy neškodilo. Jen občas se zastavil v ordinaci, spíše aby si popovídal. Paletu jeho léků tvořily vitaminy
a oční kapky. Haken byl zpěvák obrovské výkonnosti. Nepamatuji si, že by někdy odřekl představení.
A byl to velkorysý člověk, velmi nezištně pomáhal každému, kdo potřeboval v jeho okolí půjčit peníze. Mnohdy se mu stalo, že to byly půjčky se splatností na doživotí. Několikrát zpíval při vernisáži mých obrazů.

Připomínáte mi lékaře národního obrození, kteří nejen léčili, ale sami byli umělecky činní. Ke spektru vaší činnosti patří také malba. Co vás na malbě přitahuje?

Nevím, z jakého podnětu jsem asi ve dvanácti letech vzal malířské nádobíčko do ruky a snažil se znázornit kytičky a krajinu. Neměl jsem v rodině žádného příbuzného malíře ani jsem žádného nenavštěvoval.
Tatínek měl nesmírné pochopení, ze svých skromných peněžních prostředků nelitoval nakoupit
mi ve Vodičkově ulici u Wihana v obchodě s malířskými potřebami barvy a vše potřebné.
Byly to rovnou barvičky olejové, neboť olejomalba se mi bláhově jevila nejlehčí malířskou technikou.
Tehdy jsem maloval převážně květiny, snad i z pocitu uchovat viděnou krásu,
avšak krásu pomíjivou, která rychle odkvete.

Rád jsem maloval krajinu. Jako romantika, odkojeného četbou historických románů Aloise Jiráska
a zvláště Josefa Svátka, lákala mě staropražská zákoutí, úzké tajemné uličky i oprýskané zdi pro mozaiku barevnosti. Mám obraz, kde jsem zachytil malebnou uličku Na Františku, která celá zmizela při květnovém povstání z mapy. O desítky let později ve vypůjčené knize autora Gézy Včeličky jsem ji objevil na fotografii
z roku 1928 se stejným záběrem, z jakého jsem ji maloval já, v popředí s domem U Sobotků,
kdysi prý prvním majetkem kata Jana Mydláře. Nikdo by mi to nevěřil,
ale fotografii jsem v době malby obrazu neznal.

Ročník: IV. ročník
Číslo: 2006/9
Osobnosti a rozhovory
Jan Vlček Ladislav Kuklík

Žádné komentáře

Přidat komentář