Oheň
Oheň je nádherný živel. Už jako malá holka jsem se do něj vydržela dívat celé hodiny. U babičky–kuličky v Jihlavě jsme měli „barokní“ americká kamna. Hodiny jsem ležela na zemi a koukala slídovými okýnky na oheň. Kde jsem mohla, tam jsem bývala u ohýnku, kde se pekly brambory, opékaly hrušky nebo se jen tak sedělo.
Jako velká ženská jsem měla chalupu v Konrádově na Kokořínsku. Tam můj největší zážitek byl, když se kluci – můj muž a můj syn – probourali v hlavní světnici do původní venkovské pece.
Pamatuji si jako dnes, že když začali bourat, tak jsem začala brečet, že už toho mám dost, že už to nechci, že je všude bordel, prach a cihly a že jdu teď hned vedle k sousedům, půjčím si od Standy pušku a zastřelím se. Vyběhli za mnou a Jirka a volal: „Kamčo, vrať se! Nestřílej se, pojď se podívat, co jsme objevili.“
A skutečně – pravá venkovská pec! Takže po minimálních opravách vznikl obrovský krb. No krb. Spíš to bylo velké ohniště, kam se házela celá obrovská polena. Jak jsem říkala: jeden den, jeden les.
Ale bylo to nádherné. Co jsem se u toho ohniště naseděla. Měli jsme proti ohništi takové velké „letiště“, kde se vyspali i tři lidé. Milovala jsem, když všichni šli spát a já zůstala sama se svým ohněm. Krása. Pak jsem o tu krásu přišla a znovu po letech jsem měla krb v tátově chalupě. Pravda, už ne tak nádherný, ale byl to oheň.
Teď už žádný otevřený oheň nemám. Ale co, člověk přece nemůže mít všechno. Ale jakmile se objeví jenom malá příležitost být u ohně, už tam běžím.
Třeba u mé dcery Káči krb mají. Zase tam vydržím sedět, když už všichni spí.
Oheň je zkrátka nádherný živel.
