O náhodě
Náhoda je blbec, říkali jsme jako děti. Prý přeje připraveným. Také se mi líbí rčení, že náhoda prý je, když Bůh pracuje inkognito. Něco bude jistě na tvrzení, že ten a ten „umí jít náhodě vstříc“. Představuji si tvora, kterému „náhoda přeje“, jako plavce, jenž se nebojí zmáčet, vydává se do vln s tím, že se jimi nechá tak trochu vláčet a nebude je přemáhat za každou cenu, postačí, když si udrží hlavu nad hladinou a v ní základní představu o směru, kterým chce dospět zpět na břeh. Místo neoprénu bývá na takovou výpravu vhodným oblečkem jistá nezáludná a vstřícná nepředpojatost. Vyvážená míra zvědavosti a ochranné lhostejnosti. A pak už se náhody hrnou samy, až vás napadá, zda jsou skutečně tak nahodilé…
Dovolte mi příklad: Kdysi – v sedmdesátých létech – jsem měla docela základní problémy s komunikací. Režisérka, zdánlivě obklopená lidmi – co více, herci!, v kterých lidé občas bůhvíproč spatřují jakýsi „společenštější“ druh lidstva – jsem trávila volné chvíle v samotě prožívané tak depresivně, až jsem dělala,
co mohla, aby těch volných chvil bylo co nejméně.
Byla náhoda, že mě oslovila jedna herečka středních rolí a sdělila mi tónem oznamovacím, že s ní a s jejím partnerem pojedu v neděli na výlet? Jistě to bylo divné, ale mně to divné nepřipadalo, sama jsem si připadala tak „divná“, že mi pouze věci podivné připadaly přiměřené. Jela jsem a ta herečka mi mnoho vyprávěla
o sobě. Tomu jsem rozuměla, připadalo mi přirozené, že každý potřebuje svého posluchače.
Pak odjela do Ameriky a další čtvrtstoletí jsme spolu nenavázaly kontakt.
A potom se zase vynořila a zase jsme šly v neděli odpoledne na procházku a ona zase povídala…
A všechno bylo stejné, jen trochu jiné. Amerika už nebyla nedostupně daleko a obě už jsme – snad – nebyly tak úplně odsouzené, abychom bezpomocně byly jen to, co jsme. Pak jsem chodila já po Manhattanu a dívala se, co tam ta herečka vlastně dělá. Učí jógu, dochází na „dobré a nejlepší“ adresy a cvičí s lidmi, kteří vědí,
že se musí utvářeným způsobem hýbat, aby je všechno nebolelo, protože jinak se v takovém městě a takové civilizaci přežít nedá. Anebo s lidmi, které už všechno bolí a oni tušivě hledají pomoc. Mívají v ložnici
nebo v přilehlé místnosti takovou malou tělocvičnu, to už jaksi patří k základnímu vybavení.
Ta herečka s nimi jen necvičí, také si s nimi povídá. Protože to možná potřebují ještě víc.
Když za mnou zas jednou přijela do Prahy, přivezla mi knihu, což je od ní dar nevšední.
„Když jsem se v jedné domácnosti zmínila, že jedu za tebou, že píšeš a překládáš, dali mi pro tebe tohle.
Tak se na to podívej.“ Jméno bylo pro mě neznámé. Začetla jsem se a zmocnila se mě veliká radost.
Tak veliká, až vám o ní musím vyprávět.
Už dávno vykřikuji na každého, kdo je ochoten naslouchat, že naše literatura
v relativně bezkonfliktní době dezorientovaného blahobytu čeká na velké etické téma, a to přijde z Východu.
Protože tam se dějí věci, tam se tříští a převracejí hodnoty, tam je tradice ničivá i záchovná zároveň,
tam jsou osudy hrozné i varovné.
Jakmile bude anglicky píšící autor vyprávět příběhy odehrávající se v jiné – jeho rodné – kultuře a dokáže nám „nadzdvihnout střechy“ domovů, na něž pohlížíme zvenku jako nechápaví bílí turisté, abychom neviděli
jen mizející exotiku kulis, ale i citová dramata, která se v nich s plným nasazením odehrávají
– bude to pro nás vzrušující objev.
A teď ta doba přichází, podobná díla se množí a já mám v ruce jedno z nich. To je báječná náhoda.
Ten muž je můj bratr, je můj kamarád ve zbroji a je jedno, že to ještě neví. Mluví naším jazykem a zachoval
si svůj kulturní okruh a pro nás Středoevropánky prostředkuje dokonce dvakrát – vypráví o Indii,
ve které se narodil, a o New Yorku, ve kterém žije. „Je to ohromně milý člověk a vůbec na něm nepoznáš,
že je slepý,“ vypráví herečka. K západnímu vzdělání ho dovedla náhoda, která ho v dětství oslepila.
Jeho otec, lékař v britských službách, muž na pomezí dvou světů, věděl, jak krutý je osud slepců v Indii, chovají se tam k nim v staré tradici stáda, které kope do nejslabšího, protože do někoho si takový velmi ukázněný člen stáda přece kopnout musí! Ač hinduista, poskytl mu křesťanské vzdělání,
vyslal ho do soucitnějšího západního světa, který mu poskytl možnost intelektuálního rozvoje.
Ten otec měl štěstí a podivuhodného syna a já mám štěstí, protože se při četbě náramně bavím.
Jsem vděčná té šťastné náhodě, a co si vlastně čtu a kdo je autorem,
o tom vám s dovolením budu povídat zas příště…
Archiv, časopis Krásná
