Nikdy nikoho o nic neproste! aneb Michail Bulgakov a Mistr a Markétka

Nikdy nikoho o nic neproste! aneb Michail Bulgakov a Mistr a Markétka

Nikdy nikoho o nic neproste! aneb Michail Bulgakov a Mistr a Markétka

Michail Afanasjevič Bulgakov se narodil ve znamení Býka 15. května 1891 a zemřel slepý v náručí své třetí ženy Jeleny Šilovské 10. března 1940. Patřil k té části generace sovětských spisovatelů, která prožila hrůzy občanské války (Isaac Babel např.), ale vítězství bolševiků ji (slušně řečeno) přivedlo do rozpaků. Bulgakov byl celý svůj literární život natažen na skřipci, který nabízel jen špatná nebo méně špatná řešení. Toužil psát a být tištěn, ale nechtěl posluhovat režimu, což byl v čase Stalinovy vlády postoj bez východiska. Cílem tohoto drobného textu není ucelený soupis Bulgakovova díla ani jeho životních peripetií, natož peripetií jeho děl.

Cílem toho textu je vzpomenout jeho nejslavnější román (vyšel až 26 let po jeho smrti), který se jmenuje Mistr a Markétka. Lze o něm bez obav říct, že patří mezi, řekněme, pět nejinspirativnějších textů dvacátého století (u nás vyšel několikrát v překladu Aleny Morávkové, pod jeho zatím posledním vydáním je jako překladatel uveden Libor Dvořák). Mnoho spisovatelů a hudebníků uvedlo Mistra a Markétku jako inspiraci pro svá díla: např. Satanské verše Salmana Rushdieho jsou viditelně ovlivněny tímto dílem.

Rolling Stones uvedli, že román měl klíčový význam pro jejich píseň Sympathy for the Devil, kapelu Pearl Jam ovlivnila konfrontace Ješuy Ha-Nocri (Ježíše) s Pilátem Pontským při psaní textu písně Pilate, píseň skupiny Franz Ferdinand Love and Destroy je napsaná podle scény, kde Markétka letí nahá přes Moskvu, pomazaná Azazelovým krémem, a to je jen setina důsledků četby této knihy. Abychom mohli otisknout ukázku jedné z klíčových scén Mistra a Markétky, pokusíme se shrnout děj románu.

Příběh

Vše začíná v Moskvě na lavičce u Patriarších rybníků, kde je básník Ivan Nikolajevič Potápka, píšící pod pseudonymem Bezprizorný, kritizován nakladatelem Berliozem za svůj článek o Kristovi a Pilátu Pontském. Do jejich rozhovoru se vloží profesor Woland (ďábel) a všichni tři začnou přemýšlet o tom, jak to tenkrát s Kristem (Ješuou Ha-Nocrim) bylo. Woland Berliozovi předpoví, že ten den večer přijde o život. Samozřejmě mu nikdo nevěří, ale vše se nakonec stane tak, jak Woland předpověděl – tramvaj uřízne Berliozovi hlavu. Nyní se Woland se svými pomocníky Azazelem, Korovjevem alias Fagotem, mluvícím kocourem Kňourem a nespoutanou kráskou Helou pokouší zničit všechny, kteří měli něco společného s bytem na Sadové 302b, ve kterém Berlioz bydlel. Milice (z Wolandovy iniciativy) zatkne domovníka Bosého, majitele kabaretu Lotrova ďáběl přemístí na Jaltu a administrátor Varenucha je zbit Korovjevem a Azazelem na veřejných záchodcích.

Teď už Wolandovi a jeho kumpánům nemůže nikdo zabránit v nastěhování do bytu č. 50 a ani zamýšleným vylomeninám, které mají v úmyslu provádět po celé Moskvě. Woland s Korovjevem a kocourem dělají při divadelním představení černé magie (oficiální důvod, proč Woland přijel do Moskvy) zázraky. Divákům padají do kapes bankovky, chtivým dámám nabídnou nové modely, které za několik okamžiků odčarují, takže ty nejchtivější se ocitnou nahé, konferenciérovi Bengálskému utrhnou hlavu, kterou mu kocour o několik chvil později vrátí na krk… Mezitím Bezprizornému dojde, co je Woland zač. Běží na milici – je označen za duševně chorého a jako takový je poslán do blázince.

Tam se setká s Mistrem, autorem knihy o Pilátu Pontském, který ho definitivně utvrdí v názoru, že Woland je ďábel. Mistr rovněž povídá o své milé Markétce a také o tom, proč nemohl být jeho román zveřejněn. Poznáváme, že v blázinci přibývají další, kteří už měli s Wolandem tu čest. V Alexandrovském parku se setká Markétka, která na Mistra neustále myslí, s Azazelem, který jí přislíbí, že Mistra spatří, a zároveň ji pozve na návštěvu k Wolandovi. Večer o půl desáté se dle Azazelova příkazu natře krémem, který jí ten lotr daroval a vyrazí na koštěti do noci.

Přistane na smluveném místě a Azazelo ji dovede do bývalého Berliozova domu v Sadové ulici, jehož vnitřní prostory domu jsou použitím čtvrtého rozměru rozšířeny do obrovských rozměrů. Woland zde tento večer pořádá ples. Markétku vykoupou v čerstvé krvi a ustanoví ji za královnou tohoto plesu, při kterém se z hlubin dějin vracejí do času románu zoufalci, slavní i bezvýznamní, které ďábel odsoudil k nekončícímu utrpení. Nahá Markétka musí dominovat tomuto sjezdu nešťastníků až do samého konce. Je přece královna… Ples skončil, suita odpočívá:

Fragment 24. kapitoly

Ve Wolandově ložnici bylo všecko jako před plesem. Mág seděl v košili na posteli, jenomže Hela, místo aby mu natírala nohu, prostírala k večeři na stole, kde hrál Holand s kocourem šachy. Korovjev a Azazelo odložili frak a seděli u stolu společně s kocourem, který se nechtěl rozloučit se svým motýlkem, třebaže se teď proměnil ve špinavý cár. Markéta došla vrávoravě ke stolu a opřela se o desku. Woland na ni zakýval jako prve a vybídl ji posunkem, aby usedla vedle něho.
„Tak co, hodně vás potrápili moji hosté?“ zeptal se.
„Nikoliv, pane,“ odpověděla sotva slyšitelně.
„Noblesse oblige,“ poznamenal kocour a nalil jí záhadnou průzračnou tekutinu do poháru od šampaňského.
„To je vodka?“ zeptala se slabě.
Kňour uraženě poskočil na židli.
„Uznejte, královno,“ zaskřehotal, „cožpak bych si dovolil nalít dámě vodku? To je čistý špiritus!“
Usmála se a odstrkovala pohár.
„Jen se klidně napijte,“ domlouval jí Holand a Markétka poslušně uchopila oběma rukama číši.
„Helo, posaď se,“ poroučel mág a vysvětloval Markétě:
„Ve sváteční noci při novoluní večeřívám v úzkém kruhu svých přátel a služebnictva. Jak se cítíte? Jak proběhl ten úmorný ples?“
„Báječně!“ zavřeštěl Korovjev. „Všichni byli okouzleni, ohromeni a zamilováni! Tolik taktu, grácie, půvabu a šarmu!“
Mág mlčky pozvedl sklenku a připil si s Markétou. Poslušně se napila a čekala, že ji líh definitivně zničí. Ale místo očekávaného nepříjemného pocitu se jí v útrobách rozlilo teplo, cítila jemné bušení v zátylku a vrátily se jí síly, jako by vstala po dlouhém posilujícím spánku. Pocítila neúprosný hlad. Když si vzpomněla, že od včerejší rána nejedla, sevřel se jí žaludek… Pustila se dychtivě do kaviáru.
Kňour ukrojil plátek ananasu, posolil a popepřil ho a pak do sebe bravurně obrátil druhý kalíšek vodky, až všichni zatleskali.
Markétka po druhém kalíšku zpozorovala, že voskovice v těžkých svícnech se jasněji rozhořely a v krbu vzplál silný oheň. Necítila se opilá. Trhala bílými zuby maso, zalykala se voňavou šťávou a přitom sledovala, jak Kňour potírá ústřice hořčicí.
„Přidej navrch ještě bobuli vína,“ radila mu tiše Hela a přátelsky ho pošťuchovala.
„Laskavě mě nepoučujte,“ bránil se, „už jsem seděl při onačejších hostinách, panečku!“
„To je rozkoš, večeřet takhle u krbu, v úzkém kroužku,“ zakřapal Korovjev…

(…)

Veselé hodování pokračovalo. Voskovice ve svícnech se roztékaly a po celém pokoji se šířily vlny suchého, voňavého tepla z krbu. Nasycená Markéta se cítila báječně. Sledovala kroužky kouře od Azazelova doutníku, které pluly ke krbu a kocour je chytal na hrot kordu. Nikam se jí nechtělo, ačkoliv bylo, jak odhadovala, už hodně pozdě. Mohlo být tak kolem šesté ráno. Využila přestávky, obrátila se k Wolandovi a nesměle prohodila:
„Myslím, že je čas…Musím jít…je pozdě…“
„Kam byste spěchala?“ zeptal se mág zdvořile, ale suše. Ostatní mlčeli a předstírali, že jsou plně zaměstnáni chytáním kroužků.
„Je čas,“ opakovala zrozpačitělá Markéta a otočila se, jako by hledala plášť nebo přehoz – nahota ji náhle začala tísnit. Vstala od stolu. Woland beze slova sebral z postele svůj odřený a promaštěný župan a Korovjev ho přehodil Markétě přes ramena.
„Díky, maestro,“ zašeptala sotva slyšitelně a tázavě na něj pohlédla. Mág se na ni zdvořile, ale lhostejně usmál. Srdce se jí sevřelo: cítila se oklamána. Nikdo jí nehodlal nabídnout za to, že se tak namáhala, sebemenší odměnu, ani ji nezdržoval. A zatím bylo zcela jasné, že vlastně nemá kam jít. Bezděčně jí kmitlo hlavou, že by se mohla vrátit do své vily, ale zoufale se téhle myšlence vzepřela. Že by se sama odvážila požádat, jak ji naváděl a lákal Azazelo v Alexandrovském parku? Ne, ani za živý svět! zavrhla tenhle nápad.
„Mějte se dobře, maestro,“ pronesla nahlas a napadlo ji: Jenom abych už byla pryč a pak hned poběžím k řece a utopím se.
„Sedněte si,“ poručil velitelsky Woland.
Změnila výraz a usedla.
„Nemáte mi co říci na rozloučenou?“
„Ne, nic, pane,“ odpověděla hrdě, „kdybyste mě ještě někdy potřeboval, jsem vám plně k službám. Vůbec nejsem unavená a výborně jsem se na plese bavila. Kdyby ještě pokračoval, ochotně bych znovu vystavila svoje koleno, aby je stovky šibeničníků a vrahů mohly líbat.“ Viděla Wolanda jako v mlhách a oči jí zvlhly.
„Správně! Máte naprostou pravdu!“ zařval náhle hrozivě mág. „Tak to má být!“
„Ano, tak to má být!“ opakovala svita jako ozvěna.
„Zkoušeli jsme vás,“ pokračoval. „Nikdy o nic neproste! Nikdy, slyšíte, a zvlášť ne ty, kdo jsou mocnější než vy. Sami se nabídnou a vyhoví vám. Sedněte si, vy hrdá ženo.“ Při těch slovech strhl z Markéty těžký háv, a než se nadála, seděla znovu vedle něho na posteli…

Jak to končí?

Dlužno říct, že dobře. Ale to už musíte zjistit sami a knížku si přečíst. Úryvek z 24. kapitoly jsme citovali z překladu Aleny Morávkové.

Umění a architektura
Agatha Christie: Nejen královna detektivek Barbara Nesvadbová: Náš vztah s Bibi je velmi intenzivní

Žádné komentáře

Přidat komentář