Něco málo ke krizi

Něco málo ke krizi

Něco málo ke krizi

Na svět jsem byl vypuzen v první třetině roku devětašedesát.
Osm měsíců poté, co tahle země vstoupila do více než třicetiletého krizového období.

Dodnes si myslím, že kdyby mě naši nezplodili měsíc před tím, než nám za okny prodrnčel „spojenecký“ transportér, asi bych se ani nenarodil. Ale jelikož už jsem tu byl – říhal, prdíkoval, křičel, čural do obloučku a prskal strouhanou mrkvičku
– muselo se se mnou počítat.

Dětství jsem prožil na vsi a tamtéž navštěvoval první čtyři třídy základní školy, kde vyučovala má teta.
Říká se: „Není nic horšího než vlastní rodina.“ A přesně podle toho to také vypadalo.
Protekce se pochopitelně nekonala a ze školy hrou se vyklubala horor show.

K folkloru doby patřily hromadné školní návštěvy u zubaře, a tak jsem se neomylně i já poprvé ocitl v roli mučedníka, vystaven na milost bílé paní. Výsledkem jejího snažení byla boule na dásni a otcova utkvělá představa reinkarnace v domácího šamana. Z boule se nakonec vyklubal zánět a po otcově zákroku vylétl ze zubu kus vrtáku. Že to ta bílá tyranka zvrtala, bylo nad slunce jasnější.



Že budu od tohoto kritického okamžiku trpět v čekárně stomatologa náhlými pocity nevolnosti,
jen co zaslechnu zvuk „bezbolestné“ vrtačky, ještě jasnější! Po prvním stupni přišel druhý a tím i přesun
z venkovské malotřídky do městské školy. Kluk z vesnice, navíc tak nějak neuchopitelně podivnej,
byl vhodným objektem kratochvíle partičky spolužáků, kteří si na něm dokazovali svou převahu každý den u školní branky. Přechodem na střední školu se nic nezměnilo a vojna byla „teprf“ totální nářez.

A pak už konečně přišel civilní život. Zdálo se, že krom utajování vlastní přirozenosti to zas tak drsné nebude. Jenomže žít ve lži před ostatními znamená lhát sám sobě a pomalu přestat rozlišovat, kde končí pravda
a začíná nekonečný labyrint výmyslů. A tak jsem přiznal barvu. Otec se se mnou sedm let nebavil.
Vztahy s těmi, na kterých mi v životě vždy nejvíce záleželo, překonaly malou dobou ledovou,
aby se už nikdy nevyšplhaly výš než na pár stupňů nad nulou.



Opustil jsem rodné „pole“ a odstěhoval se za prací do metropole. První skutečnou a opravdovou lásku vystřídal kolaps ze zjištění, že každý start má i svůj cíl. Při všech dalších sblíženích jsem už věděl,
že i ten nejkrásnější film jednoho dne skončí a málokdy z toho happy endem.

Stěhoval jsem se z podnájmu na podnájem. Později, již z vlastních čtyř zdí do osmi zdí, dvanácti atd.
Vyklízel, balil, nastěhovával, zařizoval, vyklízel… Pokoje, kumbály, ale i komory svého srdce.
Zažil jsem toho dost, a přesto tak směšně málo. Je to, jako bych stál se směšně tenkým paperbackem
v Národní knihovně a byl přesvědčen, že jsem snědl všechnu moudrost světa.

Sedím na parapetu a pálím jednu od druhé.
Za chvíli mi partička darmožroutů vybílí lednici, poškrábe parkety a polije sedačku
vínem za účelem trachtace mých čtyřicátin. Zírám do oken okolních šedostaveb.
Ještě včera tu stála mohutná lípa, kde v zimě sedávaly vrány a na jaře hrdličky.
Musela ustoupit garáži! Musela? A mně povídejte, že je svět v krizi! Pche!

Fejetony
Svět je složitý Buddha Záškodník

Žádné komentáře

Přidat komentář