Nechceme děti měnit k obrazu svému
Mirka Kellovská (47), učitelka Základní školy Montessori Praha-Modřany při ZŠ a MŠ
Na Beránku, vystudovala na filozofické fakultě obor pedagogika a ošetřovatelství.
V současné době dokončuje studium specializace pro první stupeň. Pro montessoriovskou pedagogiku se nadchla díky svým dětem, které navštěvovaly Montessori školku. Maminka dnes dospělého syna a jedenáctiletých dcer, dvojčat, nemá příliš volného času, ale když už nějaký vyšetří, nejraději cestuje – třeba po Montessori školách ve světě. Energii, kterou
potřebuje při náročném povolání, jí dodává i pobyt na chalupě v Českém ráji.
Na vzdělávací metodě Montessori je mimo jiné zajímavé, že žák díky ní vědomosti vstřebává sám, zdánlivě bez asistence učitele, který pracuje zcela jinak než na běžném typu škol.
Učitel pracující metodou Montessori opravdu není přímým strůjcem výchovně-vzdělávacího procesu. Jeho úkolem je připravit pro děti prostředí, ve kterém by se cítily dobře, v němž by se uměly zorientovat. Připravené prostředí ale nejsou jen police ve třídě naplněné materiálem, je to i seznam učiva, jakýsi přehled toho, co musí děti v každém ročníku zvládnout. Dalším úkolem učitele je děti pozorovat, jak dodržují pravidla, na kterých jsou s ním domluveny, a jak využívají čas pro plnění svých povinností. A pak je třetí úkol – role pomocníka, kdy učitel čeká, až si dítě přijde říci o pomoc. I když učíme jinak, pracujeme podle Školního vzdělávacího systému, který vychází z RVP (rámcově-vzdělávacího programu) platného pro celou ČR.
V dnešní době je ale velké množství hyperaktivních dětí a žáků s různými dysfunkcemi. Dokážete na vaší škole efektivně pracovat i s nimi?
Není problém s dětmi s dysfunkcemi, je problém s rodiči, kteří dysfunkce svých dětí nejsou ochotni s učitelem konzultovat. Například poradna doporučuje, aby hyperaktivní děti častěji měnily činnost a místo, kde ji vykonávají. U nás to není problém. Když dítě vysvětlí, proč jde jinam, není důvod mu to neumožnit. Proč by si samo nemohlo zvolit místo, kde chce pracovat? Jestliže dítě, dysgrafik, má psát diktát a já vím, že to spolu s ostatními nezvládne, vezmu ho do klidného prostředí a diktát napíše individuálně. Dyskalkulici by zase měli hodně pracovat s konkrétním materiálem, měli by postupovat od konkrétního k abstraktnímu. Tady na to mají pomůcky. Při výuce matematiky pracujeme s originálními Montessori pomůckami z teakového dřeva.
Vaše metoda využívá při výuce i tzv. období zvýšené vnímavosti. Co je to?
Jsou to momenty, kdy má dítě o daný jev zájem, kdy je soustředěné, zcela zaujaté problémem. Tehdy nemá smysl je vyrušovat, nabízet mu něco jiného. Právě tak se totiž naučí nejvíc.
Na internetových stránkách vaší školy (http://www.zsmontessori.net) jsem si přečetla, že učitel, který pracuje metodou Montessori, dítě respektuje jako hotového člověka. Jak je to myšleno? Dítě se
přece nerodí jako hotová osobnost, vyvíjí se, dozrává, učí se…
Rozumějte tomu tak, že dítě přijde na svět s nějakou dispozicí. My bychom ho měli uchopit a dovolit mu, aby se rozvíjelo, pomoci mu. Paní Montessori říkala: „Využívejte toho, s čím ten človíček do života přišel, a na tom stavějte, nesnažte se ho překroutit, předělat, vymodelovat ho k obrazu svému.“
A s tím souvisí i skutečnost, že dítě by podle vaší metody mělo být dospělému rovnocenným partnerem. Vaši žáci učitelům tykají.
Když Marie Montessori hovořila s dítětem, vždy si sedala do křesla, na nízkou židličku nebo si klekla k němu na podlahu. Říkala: „Snižte se na jeho úroveň a uvidíte, že bude s vámi komunikovat úplně jinak.“ Ano, děti nám tykají. I to je podle mne vyjádření partnerského vztahu. Lidé se hodně ptají, jestli to nesnižuje naši autoritu. Myslím si, že autoritu nevybuduje tykání nebo vykání. Ve školním prostředí rozhodně ne.
Od školního roku 2012/2013 připravujete výuku metodou Montessori na druhém stupni. Mohou se k vám přihlásit i děti, které první stupeň absolvovaly na jiném typu školy?
Na druhý stupeň naší Montessori školy mohou přijít všechny děti. Jeho program je trošičku jiný než na našem prvním stupni a úplně odlišný od toho, co se děje na ostatních školách. Náš program je postaven na tzv. kmenovém učiteli, který třídu vede, je s ní dennodenně. Na jednotlivé předměty pak docházejí do třídy učitelé-specialisté. I na druhém stupni je největší důraz kladený na samostatnou práci. Trochu to připomíná vysokoškolský způsob studia.
Práce učitele, zejména na základní škole, je nesmírně náročná a bohužel stále nedoceněná, jak finančně, tak svým společenským významem. Přesto ji vykonáváte. Co vám dává, proč ji děláte?
Tu otázku si sice s kolegy klademe často, ale víme, že naše práce má smysl. Děláme ji proto, že jsme rádi spolu, těší nás spolupracovat, nevadí nám, že děláme chyby. Baví nás dívat se na děti, které se neučí kvůli známkám, ale proto, že se chtějí učit. Samozřejmě to neplatí vždy o všech, jsou i děti, které jsou z domova zvyklé být motivovány jinými věcmi než jen vlastní touhou něčeho dosáhnout. A pak máme problém. Ale zase jsme u toho, co jsem už jednou řekla. Když máme problém, je to problém spíše s rodiči a domácím nesamostatným vedením dítěte. Jsme ale škola otevřená všem a s rodiči velmi úzce spolupracujeme, organizují s námi mnoho mimoškolních aktivit a téměř všichni jsou našimi partnery a pomocníky...
