Úvod Magazín Mezi radostí a zábavou

Mezi radostí a zábavou

Rád spojuji zajímavé místo a zajímavý rozhovor. Obojí se pak lépe pamatuje.

Rád spojuji zajímavé místo a zajímavý rozhovor. Obojí se pak lépe pamatuje. To červnové odpoledne jsme vyrazili na Závist. Podle Károvského potoka jsme vyšplhali přes předsunuté podhradí keltské pevnosti nahoru na Akropoli. Na skalnatých stráních nad Vltavou se pokojně popásalo stádečko muflonů. Mezi těmi všemi keltskými místy je Závist poněkud mimořádná tím, že nepůsobí tak klidně a tajemně jako ostatní oppida. Je tak trochu opuštěnými kasárnami.
Na jižní Akropoli začíná, jak se dočteme, “kamenná monumentální architektura v Čechách”. Obrovský, z kamenů naskládaný oltář, který je nejbližší řeckým stavbám třeba z Olympie, snad na svém temeni nesl dřevěný chrám. Hned vedle něj se rozpadají základy přísně trojúhelníkové svatyně, jež snad mohla být dřevěnou pyramidou s kamenným základem. To celé je sice připisováno Keltům, ale asi pochází ještě ze starší doby knovízské či halštatské kultury. Zvětralá břidlice zde nabývá tlumeně ušlechtilých barev, které smiřují s místem.

Hovořili jsme o zábavě a radosti. V angličtině to znělo ještě lépe, protože jsme používali slova “fun” a “joy”. Chtěl jsem reagovat na každodenní hovory studentů na téma, jestli něco bylo “fun” nebo nebylo “fun”, jako by se jediným kritériem použitelnosti dne stávalo, co jsme si užili. Myslím, že jsem citoval z eseje Hermana Hesseho Malé radosti. Mám ji zrovna před sebou, ale nepodlehnu pokušení podívat se, co Hesse píše. To se raději spolehnu ne na paměť, ale na zapomínání, které nás tak milosrdně zbavuje věcí, které nemusíme znát, a na oplátku ponechává směs hloupostí a základních pravidel, jak u koho.

Vybírali jsme si básníky

Pro lásku, pro život, pro zoufalství.
Slavíky v bezech, když poprchávalo štěstí,
Sfingy tajemných úsměvů,
Když rozevírala se země,
Trubače jar, skloněné nad nicotou.

Ještě víc lásky, života, zoufalství.

Nuže Hesse anebo snad já jsme říkali: Podívejte se, teď uvažujete o zábavě. To patří k věku. Ale zábava je svým způsobem neklidná. Je hladová, chce další zábavu a ještě víc. Radost je něco jiného. Radost přináší uspokojení, mírně prozařuje. U padesátiletého člověka poznáte, jestli hledal “fun” nebo “joy”. V mladém věku se potřebujete vyřádit, ale jak budete stárnout, objeví se potřeba radosti. Problém je ten, že vám musí zbýt trochu čistoty, jinak radost nefunguje. Vůbec mi nevadí, když teď budete řádit až do rána, ale pamatujte na pozdější dobu. Když to teď přeženete, tak vás to vzdálí od věcí, které dávají radost, jako jsou oheň, déšť, krajina či způsob, jakým se nad řeku sklání vrba. To, co nás pozvedne a oživí, bude právě jen soubor těchto malých radostí. Doufám, že jsem nemluvil jako nějaký guru, to bych si neodpustil, ale v zapadajícím slunci mezi bodláčím na prastarém místě a s perspektivou pár piv dolejší hospodě se takto mluvit smělo.

A o pár dní ve šťastném městě Jičíně uprostřed náměstí jsem pokračoval. Pro mnoho z vás se později stane radostí krajina, ve které žijete. Architekt Christián Norberg-Schulz rozdělil krajiny do tří typů. V romantické krajině vládne příroda,
hmoty jsou v nerovnováze, cítíte se jako Mácha na skále nebo Nietsche v Alpách. Většina mladých lidí potřebuje romantické krajiny. V kulturní krajině jsou přírodní a lidské prvky v rovnováze a spolupráci – je to třeba klasická, česká zemědělská krajina, kterou začnete vnímat nejdřív po třicítce. No a pak jsou ještě kosmické krajiny, kde je obzor daleko a nebe blízko a tam se někteří z vás stanou poustevníky na částečný úvazek a budou dojati až k slzám. 

Nožičky rosou zmáčenéSe

brodí loukou červencovou.

Lístečky v řece ztracené
Pokojně do neznáma plovou.

Před sebou dálku sametovou,
Spěchají cesty zvlažené
A ptáci nové cesty snovou
Do země jména Ještě ne.

Poznámka: Obě básně pocházejí ze sbírky Proud Josefa Hory (1948, Zodiak, Praha). Esej Malé radosti vyšla ve stejnojmenném svazku, vydaném v edici Světová próza v Melantrichu roku 1993.

Archiv, časopis Krásná 

Cestování
O vesmírném baletu Sobotka