Mé milé krávy
Mám ráda krávy a nejsem sama.
Znám v Chile jednoho tuze nadějného mladého advokáta
a ten jich má v bytě celé stovky, černé, bílé, zelené, modré,
vyvedené od známých umělců i takové ty z moduritu.
Nebezpečně nízko nad postelí se mu vznáší purpurová kráva s křídly…
Ale to je jiná písnička. Já mám ráda krávy docela obyčejně, a když je vidím někde na pastvině,
běžím k nim a volám: „Ahoj, kamarádky!“ A ony ke mně točí hlavu, každá se tváří jinak, není totiž kráva
jako kráva, stejně jako není Číňan jako Číňan, i když to u nás někteří hodně zaostalí občané ještě tvrdí.
Budiž jim útěchou, že na východ od Adenu to spousta lidí tvrdí zase o nás
– že jsme, my, bílé tváře, dílem ošklivé a dílem zcela od sebe nerozeznatelné.
Krávy jsou velmi rozeznatelné. Totiž svobodné, dobře chované krávy, které mají možnost rozvinout
svou osobnost (vzpomínám si na značně inteligentního muže, který kdysi v rámci osobnostního dotazníku odpověděl na otázku, čím by si v ideálním případě přál být: Krávou v Bavorsku).
Konec socialismu přinesl svobodu i kravám, trh, doufám, potlačil ten strašlivý jev, před kterým jsme
raději zavírali obě oči: kravíny plné vyhublých stvoření se zhnisanými paznehty a prázdnýma očima,
z kterých nemohla být dobrá svíčková! Trpěla totiž – kromě jiného – zásadním nedostatkem podnětů.
Zdravá kráva je zvědavá a plná zájmu o svět. Notná část pouti do Santiaga de Compostella se vine
mezi ohradníky – to v Auvergni – či mezi kamennými zídkami, to v Gaskoňsku či v Galícii.
A poutníci jsou tu mimo jiné též od toho, aby kravám přinášeli náležité rozptýlení.
Chodí se na ně dívat, jak jdou, jdou stále, v slunci, v dešti a rok od roku jich přibývá…
Některé to už omrzelo, tváří se povzneseně a netečně, přísahám však, že některé mladší
a živější letory se potutelně usmívají. Rodiny s dětmi, nohatí mládenci i staré dámy krátkých krůčků s kyčlemi volajícími po endoprotéze tečou jako pestří mravenci na západ, na západ…
Jsou součástí příběhu a kráčejí za příběhem a krávy pro to mají pochopení.
Na galicijských pastvinách vsadili na koedukaci, s kravami se pokojně popásají i býčci a všichni dohromady pak působí jakýmsi citově vyrovnanějším dojmem. U nás tak daleko nejsme – nebo jsme naopak dál?
Je empiricky ověřený fakt, že prochází-li u nás loukou chlapík v propocených džínsech, záhy zjistí,
že má za patami stádo frustrovaných samiček a věru zrychlí krok. Hranice mezi člověkem a zvířetem
jsou prostupné. Je čas to vzít na vědomí.
