Lucie Bílá: Miluji život, i když na mě občas dělá dlouhý nos

Lucko, o vás je známo, že své city i pocity dáváte plně najevo. Kolik vám zbývá z těch, o kterých víte jen vy sama a vaši nejbližší?
Nedávno jsem dostala nabídku na natáčení své 13. komnaty. Ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela, na žádnou svou třináctou komnatu jsem nepřišla. Vyhovuje mi žít otevřený život, protože i kdybych se snažila před světem tajit cokoli, neprošlo by mi to. Jak mi jedna paní říkala: „Vy jste, Lucinko, náš národní majetek, tak k tomu i přistupujte.“ Otvírám svým fandům všechny své dveře i okna, a tak mě nemůže nic zaskočit. 

Jste ochotna tolerovat 13. komnaty ostatních, přestože je psáno, že udržovat před ženou Beranem tajnosti ji může dohnat k zuřivosti?

Nespletl jste si Berana se Štírem? Ti nemají rádi tajemství. My Berani jsme obvykle otevření, ale nenutíme k tomu okolí.

Na kolika prstech byste spočítala své nejbližší?
Můj tatínek říká, že mě nikdo nemůže pomluvit, protože všechny drby o sobě jsem si rozkecala sama, ale já to dělám záměrně – když nějakého čerta pojmenujete nahlas, ztratí nad vámi svou moc. Mám kolem sebe nádherné lidi, skvělou rodinu a i pár přátel, kteří mi dávají pocit zázemí a jistoty. Takže i kdyby měli čerti kolem sebevětší rohy, vůbec by se ke mně nedostali. Mám to štěstí, že mám těch blízkých lidí tolik, že mi na spočítání nestačí ani prsty u nohou.

Rozdělujete lidi jen na dobré a špatné, nebo je třídíte do škatulek: nejbližší, blízký, přítel, kamarád, známý, kolega…?
Mám své hřiště, na které pouštím jen ty lety ověřené, ale ostatní nesoudím. Každý jsme nějaký a i mě je někdy dost. I když jednu vlastnost opravdu nemůžu a to je zloba – to je potvora, které se bojím a před kterou chráním sebe i ty zlatíčka kolem.

Jak dlouho vám trvá, než se z někoho, kdo je nejprve v pozici známý, stane kamarád a později i přítel?
To trvá strašně dlouho, chovám se ke všem slušně, a tak si mnozí myslí, že už mě znají a považují se za blízké, ale ono to tak rychle nejde. Moje nejlepší kamarádky jsou se mnou od dětství – je nás šest, máme 12 synů, známe se tak dobře, že nemusíme ani mluvit, a víme, o co jde. Pomáháme si a jejich přátelství je pro mě k nezaplacení. Za přítele považuji po deseti letech spolupráce svého manažera, po deseti letech svou vizážistku a po deseti letech i módní návrhářku Liběnku Rochovou. Bez nich bych nebyla tam, kde jsem.

Skončilo někdy nějaké vaše přátelství bolestivě?
Pan prezident Václav Klaus jednou říkal: „Své nepřátele si hlídám a své přátele ne.“ Od nich nic zlého nečekáte – když to ale přijde, bolí to o to víc. Mám štěstí, že mě v životě nepotkalo nic, co bych si nedokázala s nikým vyříkat a překonat. S Gábinou Osvaldovou a Ondrou Soukupem budeme společně bezmála 20 let, a přestože jsme každý jinak paličatý, svéhlavý a osobitý, nikdy bych si nemohla přát lepší autorský tým. Jsou oba mým pokladem.

Když někdo zklame vaši důvěru, má šanci ji znovu získat?
Každý může šlápnout vedle, a pokud v tom nebyl záměr, tak není co řešit. Líp se odpouštějí chyby druhých, ale ty vlastní se překonávají těžko. Nejvíc se tak umím zlobit na sebe a ty, co jsou zlí a zákeřní, škrtám ze života a už nikdy neřeším. Zloba se totiž nedá léčit, maximálně se naučí maskovat, ale jen na chvíli. Není čas ztrácet s takovými lidmi čas.

Umíte říci důrazně: „Ne!“?
To si pište, že umím. Moje časté ne zvyšuje hodnotu mého ano – to není má citace, ta je z chytrých knížek. Ale říkat ne jsem se musela naučit. Člověk musí znát svou cenu proto, aby něco dokázal, stejně tak musí umět říct, co chce a co nechce. Lidi nejdou v houfu za slabochem, ale za tím, co má jasný názor.

Stalo se vám někdy, že jste to ne neřekla včas a musela ho říci později?
Na některé otázky znáte odpověď hned, ale z neznámých důvodů začnete přemýšlet a udoláte tím vlastní intuici. Na to už si dávám pozor.

Žena narozená ve znamení Berana bývá navzdory zářivému a statečnému úsměvu obvykle velmi zranitelná. Je váš úsměv i jakýmsi štítem proti zranění?
Berani jsou otevření a já díky svému povolání plnému emocí jistě o to víc. Dobře se do mě strefuje, ale už jsem velká holka, abych si s tím věděla rady. Je to o tom mém hřišti – tam se mi nemůže nic stát.

Idealismus a optimistickou víru Berana v lidskou povahu dokáže často rozdrtit tvrdá realita. Co vám pomáhá pak znovu vstát z těch rozdrcených trosek víry a znovu nastavit tvář slunci?
Mě realita neděsí, nikdy jsem nestavěla vzdušné zámky, na­opak chodím tvrdě po zemi. Tak jako nehledám pomoc se sepnutýma rukama, protože i Pán Bůh pomůže tomu, kdo si pomůže sám. Párkrát jsem sice spadla, ale i ze dna je mnohé lépe vidět. Vždycky jsem se odrazila ještě výš.

Jak zní vaše životní krédo?
Zachovej řád a on zachová tebe.

Je něco, na co byste v životě raději zapomněla?
Neříkám, že nejsou chvíle, na které nejsem zrovna pyšná, ale zapomenout bych nechtěla – chyby totiž neopakuju, a tak vše beru jako školu.

Daří se vám z paměti vytěsňovat nepříjemné vzpomínky?
Nic takového, abych s tím musela bojovat, se mi ještě nestalo. Nemám sice v životě nic zadarmo, ale taky se nerouhám. Znám totiž hodnotu toho, co mám, a to, co bylo, je pryč. Proč se vracet.

Máte více hezkých, nebo špatných vzpomínek?
Samozřejmě že mám v hlavě víc těch krásných, i když ty druhé to vyvažují. Všechno je v rovnováze, a tak se musí občas platit. Ale je v tom velká spravedlnost. Za pytel štěstí pytel toho špinavého.

Zažila jste někdy něco zvláštního, co lze stěží slovy popsat a rozumem vysvětlit?
Kdysi dávno jsem měla lásku, která mě po autonehodě opustila. Byl to takový šok, že jsem se nemohla vzpamatovat. Na pohřbu kdosi řekl: „On stále žije ve vašich srdcích.“ Ale já byla moc mladá a nezkušená, než abych to pochopila. Od té doby uteklo hodně vody a mně tam nahoru odešlo pár vzácných lidí, kteří se mnou opravdu zůstali. Povídám si s nimi a v mém srdci opravdu žijí. Věřím v něco, co nás přesahuje. 

Zázraky se stávají těm, kdo na ně věří. Jak dalece na ně věříte?

Když si dá člověk otázku, tak ta první odpověď je ta správná. Poslouchám na intuici a vlastní úsudek. Věřím ve svůj cit, v to, že není nic náhodou, že to těžké jsou jen důležité zkoušky. Věřím v to, že když je mi zle, štěstí čeká za rohem. Miluju život a mám ráda ten svůj, i když na mě občas dělá dlouhý nos.

Co máte na životě nejraději?
Lásku, takovou tu, co hory přenáší. Takovou tu napořád. Když si někdy nevím rady, vyložím si karty, často mi padá ta s otázkou, „co by v této situaci udělala láska“. Je to krásný návod na to, usmát se, rošťáky pohladit a jít dál. Láska se nezlobí, nezávidí, nic si nevynucuje, prostě je.

Které chvilky vám dokážou udělat největší radost?
Všechny ty s mým synem, s mou rodinou, láskou, pejskem… Jéééé, já jsem tak ráda doma.

Co vás dokáže spolehlivě rozesmutnit?
Je mi líto všech dětí se zlými a hloupými rodiči, co si na nich léčí své mindráky, co si je přetahují jako plyšové medvídky a kroutí jim duši do šišata, a tím jim dělají šrámy tak hluboké, že se jich nezbaví celý život.

A co vás naopak rozesměje?
Rozesmáli mě nedávno produkční jedné taneční soutěže, jestli prý si nechci zatancovat? Já jsem schopna jen jedné choreografie, a to obličejové.

Co chystáte pro tento rok?
Myslím, že se nudit nebudu. Pracuji na autobiografické knížce s názvem Jen krátká návštěva potěší. Na září připravujeme v divadle Ta Fantastika muzikál o Boženě Němcové, kde si zahraji roli této spisovatelky, a letos otvírám i dveře do činohry – ta první má premiéru v březnu a má název Produkt a zahraji si v ní s úžasným Davidem Prachařem. Pilně pracuji i na novém CD s Ondrou Soukupem a Gábinou Osvaldovou, které bude spojeno s velkým turné s názvem 22, což jsou roky, před kterými mi vyšla první deska.

Texty Gábiny Osvaldové a hudba Ondřeje Soukupa vás dostaly kdysi na špici, jak dlouho tato symbióza trvá?
Přes patnáct let. Máme za sebou spoustu úspěšných věcí. Některé velmi silné, např. album Missariel. Podle mě i poslední album Jampadampa bylo pořádná síla, přestože kritika toho napovídala. Mám pocit, že když někde něco funguje, tak není potřeba hledat jiné řešení. Ondra nám dává prostor, kde si můžeme  s Gábinou hrát. Gábina mi dává inteligenci a já to prostě jakýmsi způsobem podávám – ta její krásná slova, ty přímočaré názory, ty myšlenky, když je slyšíte, tak zjistíte, že už to také dávno víte, jenom jste to neuměl tak trefně pojmenovat. Když napíše: „…chcípni, když už mě nemáš rád,“ já jí na to řeknu: „Když už mě ten chlap nechce, tak ať jde. Proč by měl hned umřít?“ A ona na to radikálně: „Musí chcípnout!“ Takže to zpívám a je pravda, že ta písnička (pozn. red.: Písnička se jmenuje SMS) se líbila posluchačům v rozmezí od mé patnáctileté kamarádky až po moji maminku, která z ní byla nadšená. Gábina zkrátka nemá v povaze chodit okolo horké kaše. Přesto ve svých textech dodržuje určitou hranici a nikdy nejde přes, ale na ostří to je. A to mi vyhovuje. Já taky nejdu daleko pro sprosté slovo. Když se bouchnu, neřeknu: „Do makové buchtičky,“ protože to vám nepomůže. Musíte říci slovo, kde je „rrr…“!

Trio Bílá, Osvaldová, Soukup za sebou nemá jen několik výtečných alb, ale i muzikálů.
U nás v divadle Ta Fantastika stále hrajeme Láska je láska, což je představení, které miluje, dovolím si tvrdit, celý náš soubor, a je vždy naprosto vyprodané. Zapomenout nesmím ani na muzikál Elixír života, z kterého vzešly skvělé věci, například písnička Papouch – tu mám nejraději. My jsme si s Ondrou a Gábinou uvědomili, že jsme vzájemně dokázali tolik zásadních a skvělých věcí, že si můžeme opravdu už jenom hrát. Ne že by to bylo někdy jinak, i když naše první společné album Missariel bylo nejhravější a nejsilnější, protože šlo o nasbíranou energii tří lidí, kteří do té doby nic takhle silného ještě neudělali. Pak jsme samozřejmě někdy měli pocit, že jsme se malinko třeba i přizpůsobili, aniž jsme si to uvědomili. Nyní ale přichází doba, kdy bychom chtěli dělat to, co se líbí nám. Protože ve své podstatě, když se to líbí nám, líbí se to i lidem. To máte jako s fórem. Když mu nerozumíte, tak se nikdo nebude smát, když ho budete vyprávět.

Jaké by tedy mělo být vaše nejnovější album?
Chci, aby bylo veselé a energické. Hlavně aby nebylo ufňukané. Sice jsem měla poslední dobou pocit , že bych se chtěla pustit do šansonu, ale ukojila jsem se na DVD Koncert, které jsem natočila s Petrem Maláskem a jeho kapelou. Usoudila jsem, že na to mám ještě čas. Takže teď bych chtěla trošku víc trojčit.

Gábina a Ondra jsou zárukou toho, že se máme jistě na co těšit.
Oni to se mnou zkrátka umí. Ondra promine, ale tím nejdůležitějším pro nás tři je především Gábina Osvaldová. Já jsem tou, která ten hotový materiál prodá, ale ona je tou, která tomu všemu dává řád. Ondra tomu dává kabát, protože píše muziku na její texty.

Přesto většina běžných posluchačů vnímá jen konečný článek – tedy zpěvačku – a netuší, že pouze interpretuje cizí tvorbu.
Já se nestydím za to, že jsem interpret. Neumím si něco sama napsat. V osmi letech jsem napsala: „Znát toho kluka, Mochomůrku přece/Tak ten prosím pluje po dunajský řece…,“ a tím veškerá má tvorba skončila a já se rozhodla, že to přenechám odborníkům.

A jsme na konci, a přestože si pravdy i fámy o vašem soukromí můžeme takřka denně přečíst v jakémkoli bulvárním plátku, nedá mi, abych se nezeptal: Jak dalece jste ve světě, kde už moc rytířů nežije, samostatná?
Já svého rytíře mám, nepřijel sice na bílém koni, ale na motorce. I přesto se vedle něj cítím jako princezna.

Archiv, časopis Krásná