Lucia Siposová: Kávičky, obědy, večeře, tango…

Narodila jste se 21. května 1980 na rozhraní znamení Býka a Blížence. Jakému znamení se cítíte blíže?

Odmalička jsem vyrůstala v tom, že jsem Blíženec, ačkoli v některých časopisech je u data mého narození uváděno znamení Býka. Podle všeho jsem ale spíš Blíženec, ačkoli nelítám až tak vysoko v oblacích, i když jsem rozhodně velký snílek. K mnoha věcem a záležitostem se umím velmi racionálně a prakticky postavit a také jsem požitkář a v tom je cítit zase vliv znamení Býka.

Čím jste chtěla být jako malá holka?

Otec je houslista, maminka lékárnice a já jsem si vysnila, že budu zpívat a dělat show na jevišti jako Madonna. Nakonec jsem si svůj sen zčásti splnila. V osmnácti letech jsem se zúčastnila konkurzu a stala se na dva roky jednou ze zpěvaček kvarteta Čtyri. Bylo to skvělé období, i když teď se tomu směju.

Proč jste si tedy vybrala studium herectví?

Protože zpěv, který jsem chtěla studovat, se u nás nikde ne učil. Pouze operní zpěv. Řekla jsem si, že půjdu na hereckou konzervatoř, protože tam se také zpívá, a nějak to herectví už zvládnu. Myslela jsem si, že to bude snadné, což jsem záhy přehodnotila, jelikož jsem se stala jednou z nejhorších v ročníku. Zablokovala jsem se a přestala si věřit. Bála jsem se chodit na hodiny herectví. Sebevědomí mi zvedlo právě až účinkování v kapele.

Takže léta studií herectví považujete za ztrátu času?

To ne. Spíš bych řekla, že na to nemám hezké vzpomínky. Celkově si myslím, že studovat herectví na konzervatoři, když vám ještě ani není patnáct, může někdy víc ublížit než pomoct. Potřebovala jsem trochu vyrůst. Ke konci studií jsem hrála v malém bratislavském divadle Aha a konečně začínala mít z herectví pomalu radost. Když jsem měla absolventské představení, šlo o monodrama o Emě Destinnové, hrála jsem čtyřicetiletou šovinistickou, nacionalistickou učitelku zpěvu, která na Emu Destinnovou celý život žárlila. A tehdy se poprvé stal ten zázrak, kdy jsem pochopila, že bych to v sobě mohla najít. Oblékla jsem si kostým a v tom momentě se stala postavou ze scénáře, přestože týden předtím jsem myslela, že to nedokážu, protože ten text i role mi byly naprosto cizí. Pamatuji si, jak za mnou na konci přišli profesoři, kteří ode mě nic neočekávali, a řekli: „Už je z tebe herečka.“

Kapela Čtyri se po dvou letech rozpadla. Co jste dělala potom?

Zúčastnila jsem se dalšího konkurzu, tentokrát do televize, a stala se moderátorkou vlastní hudební show Sedmička. Vystupovala jsem v muzikálech Klec bláznů a Cikáni jdou do nebe. Mezitím studovali moji spolužáci vysokou školu a já na ni pro všechnu práci neměla čas. Po všech zkušenostech jsem ani neměla chuť pokračovat ve studiu herectví.

A pak jsem se rozhodla odjet na rok do New Yorku. Nakonec z toho bylo tři a půl roku. Pracovala jsem tam jako servírka ve francouzském bistru. Chtěla jsem někde žít, dozrát jako člověk, postavit se na vlastní nohy, něco zažít. V podvědomí jsem doufala, že by mě v tomhle „městě zázraků“ mohla potkat životní šance. Záhy jsem zjistila, že takové šťastné náhody se až tak často nestávají. Chodila jsem na kurzy herectví. Objevila se v několika krátkých studentských filmech. Pracovala jsem jako reklamní fotomodelka.

A dozrála jste, jak jste chtěla?

Myslím, že ano. Prý to mám napsáno v očích. Až nedávno jsem si uvědomila, že to, co mi to mělo dát, bez ohledu na všechny ty úžasné zážitky a lidi, bylo to, že jsem se začala věnovat psaní. V květnu mi vychází na Slovensku knížka Hello. My name is Anča Pagáčová. Tak mi říkávala maminka v dětství. Jde o autobiografické črty a krátké bizardní historky. Netušila jsem, že píšu knížku. Posílala jsem e-maily kamarádům a oni sami mě přivedli k tomu, že by to mohlo vyjít knižně.

Věděla jsem, že v létě točím film s Filipem Renčem, a tedy mám příležitost jeden dva měsíce se o nic v Americe nesnažit, protože i tak jsem se musela vrátit domů na Slovensko. Rozhodla jsem se proto vyrazit na výlet. Tvrdě jsem pracovala, abych si ušetřila na cestu někam do Jižní Ameriky, kde bych mohla dva měsíce nepracovat a dělat si, co chci. Zvolila jsem si Argentinu a Uruguay. V Buenos Aires bylo jako v ráji: kávičky, obědy, večeře, tango.

Zmínila jste se o Filipu Renčovi. Jak jste se k sobě vlastně dostali?

V červnu 2006 jsem na léto přijela z N.Y.C. domů. Po týdnu mi zavolali z pražské agentury, že si mě Filip vybral podle fotografie jako jeden z desíti typů dívek, které hledá pro svůj nový film. Pozvali mě na konkurs do Prahy. Musela jsem odjet až do New Yorku, aby mi pak z Prahy zavolali a splnili mi sen. Další překvapení na sebe nedalo dlouho čekat. Filip mě obsadil i do svého dalšího filmu Hlídač číslo 47, kde hraji manželku Karla Rodena.

Film Filipa Renče Na vlastní nebezpečí se ale netočil u nás. Kam všude jste se s ním podívala?

Do Bosny a Hercegoviny a do Rumunska. Zažila jsem úžasný cestovatelský rok.

Říkala jste, že jste byla nejslabší z ročníku, a nakonec točíte jako o život. Nezávidí vám vaši spolužáci?

Jedna z nejslabších. Mám spoustu šikovných spolužáků, kteří jsou v Bratislavě uznávanými herci. Například Luboš Kostelný hraje také v mnoha českých filmech. Já sama takové uznání a respekt coby herečka na Slovensku nemám. V divadle jsem toho moc nenahrála a pak odešla do Ameriky. Film je jedna věc, velká příležitost, náhoda, ale to, zda mě bude někdo herecky respektovat, je zatím jeden velký otazník.

Jak vidíte svou budoucnost?

Jako správný Blíženec potřebuji změnu a variabilitu. Mám takovou ideální představu. Dvakrát do roka natočit nějaký pěkný film, nejlépe v zahraničí, abych u toho mohla i cestovat. Mezitím by mě bavilo dělat jedno až dvě představení v divadle. Taky něco pěkného, nejlépe něco, co sama napíšu. Netoužím pracovat příliš, nejsem workoholik. Potřebuji hodně volného času, abych mohla psát, zajet si jednou do roka do New Yorku, povídat si, zatančit si tango, naučit se věřit, dělat děti, pak nějaké přivést na svět a pak už nežít jen pro sebe.

Archiv, časopis Krásná