La Fontaine - Playboy 17. století

La Fontaine - Playboy 17. století

La Fontaine - Playboy 17. století

Opěvám hrdiny, ta dítka Ezopova, jež ve svých historkách, byť lhavá měla slova,
kus pravdy zachytí, sloužící za příklad. V mém díle mluví vše, i ryby nebo had;
Co řeknou, platí všem, jež lidské oko vidí. Zvířata beru si pro poučení lidí.

Tak začíná dedikace prvního svazku La Fontainových Bajek, které vyšly v roce 1668. Ten, k němuž byla namířena – spolu s dedikací prozaickou, velmi uctivou a velmi pokornou –, byl následník trůnu, dauphin, syn Ludvíka XIV. a Marie Terezie, dcery španělského krále Filipa IV. Dauphinovi bylo tehdy šest let a šest měsíců. La Fontaine měl dobrý důvod naklonit si tímto způsobem krále, s nímž nevycházel právě v nejlepším. Když byl vrchní intendant financí Ludvíka XIV. – Fouquet – na příkaz krále uvržen do vězení, La Fontaine (narozen 8. července 1621 ve znamení Raka pozn. red.) se ho veřejně zastal básní Elegie pro nymfy z Vaux. To bylo v roce 1661 a o rok později už pro jistotu provází La Fontaine svého strýce Jannarta do dočasného vyhnanství do Limouzinska. Fouquet, ve své době jeden z nejbohatších mužů Francie, byl mecenášem umělců. La Fontaine v něm našel ochotného sponzora – řečeno dnešní terminologií –, který tomuto playboyovi sedmnáctého století vyměřil roční apanáž ve výši asi patnácti set livrů. Zato musel La Fontaine odevzdat svému příznivci každé čtvrtletí jednu báseň. Co činí bajku nesmrtelnou? Nutno si uvědomit, že od nejstarších dob byla mluvčím slabých a utiskovaných, nedávala návod k vítězství, ale spíše k taktice. I pro La Fontaina byla prostředkem, jak se vysmát společnosti, která spíše než na duševní a duchovní schopnosti spoléhala na moc. Proto je morálka jeho bajek namnoze netradiční a podle běžného společenského kodexu pochybná. Vždy však slouží životu, vždy se obrací proti těm, kteří život deformují k svému mocenskému prospěchu, vždy sází spíše na chytrost než na dutý patos cti. Zastává se života – a proto je věčně zelená.
Pavel Šrut

Lišák a hrozny
Byl krásný podzim, hrozny sladce zrály.
Lišák šel krajem přes vinice
a díval se vzhůru do zlatého listí.
Hrozny byly modré jak večerní nebe.
Lišákovi se sbíhaly sliny,
hrozny však byly vysoko.
Proto si odplivl a řekl:
„Fuj! Jak jsou zelené a trpké,
dobré leda tak pro trhany!“
Šel dál.
Je lepší se rozčílit,
než se trápit.

Dub a rákos
Na břehu rybníka rostl dub a rákos.
Jednoho dne řekl dub rákosu:
„Být tebou, naříkal bych,
že ze mě příroda udělala třtinu.
Tak málo síly máš, že se ohýbáš,
když na tebe sedne motýl.
Já stojím pevně jako skála
a nepohne se mnou ani vichřice,
ani bouřka, natož blesk.
Kdybys rostl pode mnou, mohl bych tě
chránit.
Ale tam, kde jsi, tam na bažině,
tam s tebou mává i vánek.“
Rákos dubu odpověděl:
„Zdá se, že máš dobré srdce,
ale o mě se bát nemusíš.
Já se nechvěji strachem, ale štěstím,
a ani sebetvrdší vichřice mě nezlomí.
Každému větru se pokloním
a pak zase zvednu hlavu.“
Sotva rákos domluvil,
snesla se nad rybník černá bouře.
Údolím třásl prudký vítr,
blesky zářily, duněly hromy.
Dub stál jako sloup, pevně a pyšně,
ale jeho větve praskaly a sténaly bolestí.
Rákos s chutí tančil v rytmu větru,
jeho tělo se radovalo.
Údolím prolétl mohutný poryv větru,
dub sykl bolestí
a jeho mohutné tělo, z kořenů vytržené,
dopadlo s hrozivým praskotem k zemi.
Útlý a klidný rákos tančil v rytmu větru dál
a bouři bez pohromy přečkal.

Krysa městská a krysa polní
Krysa z městského kanálu
pozvala krysu z polní strouhy
na oběd z panských zbytků.
I kousek holoubátka měly.
Prostřely jídlo na zlomený talíř,
za příbor si vzaly špendlíky,
místo ubrusu byl mastný pytel.
Cpaly se jak královny.
Byla to velká hostina,
které nechybělo nic,
a přece se to zvrtlo.
V půli oběda je vyrušily kroky.
„Někdo jde!“ vyjekla
krysa z města a zmizela
v první škvíře.
I krysa polní utekla jak kluk.
Kroky odešly, přišlo ticho.
Dámy se vrátily.
„Dojíme to,“ řekla městská krysa.
„Ne,“ řekla polní.
„Zítra přijďte ke mně.
Nemám zbytky holoubat
a talíř, ale něco navíc mám.
Mám klid.
Můžu Vás beze strachu uctít,
protože k čemu je nám sýr,
když se bojíme jak krysy.“

Hora, která porodila
Je příběh, v němž se říká:
Byla hora, která rodila
v bolestech jako každá matka,
ale ta hora tolik naříkala,
že kdo ji slyšel, myslel si,
že porodí snad velehoru.
Porodila myš.
Když slyším tenhle
příběh a dívám se
na mnohé z nás,
začínám ho chápat takto:
žvatláme, žvaníme, křičíme.
A skutek utek!

Převyprávěl Jan Kašpar

V obručí poezie
Pupalka dvouletá Klenoty našich vod

Žádné komentáře

Přidat komentář