Kosmický hypochondr Jan Neruda

Kosmický hypochondr Jan Neruda

Kosmický hypochondr Jan Neruda

Čtenářům se poprvé představil ani ne čtyřiadvacetiletý Jan Neruda (*1834) básnickou sbírkou Hřbitovní kvítí, v níž popsal stinné stránky lidského života a tragický životní pocit. Motiv hřbitova mu v jeho prvotině umožnil sjednotit zcela odlišné básně – dušičkový tón prvních básní sbírky se postupně mění v hněv nad majetkovými nerovnostmi
a nespravedlností chudoby. Chudoba se ale objevuje i v celém dalším Nerudově díle
– v básních, povídkách i fejetonech, kde spolu s bídou popisuje pocity nostalgie, nespokojenosti a odcizení v dusné atmosféře “časů zaživa pohřbených”.

Poezií, kterou čtenáři nepřijímali tak nadšeně jako jeho povídky a fejetony, si získal obdiv nonkonformní mládeže. Té imponoval také svým neuspořádaným bohémským životem a nekonvenčními názory,
které přesahovaly “rozměry své doby”. V osmadvaceti letech poznal svou životní lásku – již vdanou Karolinu Světlou. I spisovatelka byla stržena jeho náklonností, ale protože cítila silné manželské závazky,
nabídla Nerudovi “pouze” přátelství. Na naléhání svého muže, který objevil Nerudovy dopisy,
musela však přátelství s Nerudou zcela ukončit. Rozervaný básník se poté několikrát zamiloval,
nikdy se však neoženil – žil sám, což mu umožňovalo žít nezávisle,
ale z jeho básní vyvěrá silný pocit lidského osamocení ve světě.

Vším jsem byl rád, napsal Neruda v jedné ze svých básní. Opak je však pravdou.
Neruda totiž celý svůj život pochyboval o sobě jako básníkovi, spisovateli i muži.
Ve svých pětatřiceti letech měl za sebou nevydařený vztah s Annou Holinovou, která Nerudu milovala,
ale nestačila jeho myšlenkovému světu, láska ke Karolíně Světlé zůstala neopětována a naděje,
které vkládal do milostného vzplanutí k Tereze Macháčkové, mu přervala milenčina smrt.
Ve stejném roce mu navíc zemřela matka a jako básník byl ve stínu Vítězslava Hálka podceňován,
kritizován a jako člověk byl osočován veřejností z nedostatku národního cítění.

Ve svém životě byl Neruda nejméně rád stárnoucím neduživcem, odkázaným na pomoc ostatních.
V posledním roce svého života uklouzl na náledí a těžce si poranil koleno. Dlouho ležel a ani později
už nemohl dobře chodit – musel vždy jít s někým, o koho by se mohl opírat. Byly to poslední procházky nemocného básníka, protože od jara až do srpna, kdy zemřel, jej stíhala jedna choroba za druhou. Nepomáhalo ani to, že byl na své zdraví úzkostlivě opatrný. V pracovně si dával topit ještě v červnu,
na jarní procházky se strojil jako do mrazu a na kliky u dveří sahal jen v rukavicích, aby se nenachladil. Přestože stonal dlouho, jeho konec byl náhlý a nenadálý. Zemřel ve svých sedmapadesáti letech
22. srpna roku 1891.

V předvečer jeho pohřbu přišla k domu zesnulého jeho “věčná nevěsta” Anna Holinová,
která se rovněž nikdy neprovdala, a vhodila do otevřeného okna Nerudova pokoje kytičku smutečních fialek. Tělo zesnulého bylo vystaveno v paláci hraběte Lažanského, kam se přišly poklonit davy lidí.
Pohřeb byl slavný a Nerudovo tělo mělo odpočívat na Slavíně, ale jeho hospodyně paní Haralíková,
kterou jmenoval svou hlavní dědičkou, mu vydobyla samostatný hrob pod širým nebem
– vždyť nejraději měl hrob zelený. A hvězdné nebe.

V pusté jsme nebeské končině,
Slunce i se planetami,
jinde je světů jen naseto,
my jsme tak světově sami!



napsal smutný básník ve svých slavných Písních kosmických, které poprvé vyšly v roce 1878.

V obručí poezie
Gottfried Benn Jáchym Topol: V úterý bude válka

Žádné komentáře

Přidat komentář