Kolik měsíců vlastně známe?

Kolik měsíců vlastně známe?

Kolik měsíců vlastně známe?

Dlouho jsme znali jediný satelit – Měsíc s velkým M.
Země podle představy Mikuláše Koperníka byla totiž jedinou planetou
vybavenou takovým tělesem. To bylo trochu podezřelé...

Jakmile byl však vynalezen dalekohled a Galileo Galilei jej zamířil k Jupiteru,
objevil jeho čtyři měsíce, zvané dnes Io, Europa, Ganymed a Kallisto.
Země tedy přestala být výjimečná. Do konce 17. století objevili astronomové
ještě pět měsíců planety Saturn. Dalekohledy se zdokonalovaly a astronomové
pilně hledali dál. Než byly k planetám vyslány meziplanetární sondy,
byla už kolekce známých měsíců docela slušná: dva satelity kolem Marsu,
třináct u Jupitera, deset u Saturna, v okolí Urana bylo známo pět satelitů
a kolem Neptuna dva. Zemi zůstal jediný přírodní měsíc a tisíce umělých družic,
které do našeho výčtu nezahrnujeme. Kromě toho byl objeven jeden měsíc u planety Pluto.
Celkem tedy 34 satelitů. Tehdejšími prostředky byly viditelné
jen jako malé hvězdičky bez podrobností, pouze u Saturnova měsíce
Titanu byla známa atmosféra z metanu.


Kosmické lety

Kosmické lety umožnily objevy dalších těles na oběžných drahách kolem planet,
ale ukázaly zejména četné podrobnosti už známých měsíců, kolem nichž meziplanetární sondy prolétaly. Nejvíce se vyznamenala sonda Voyager 2, v poslední době pak i umělá družice Jupitera – Galileo.
Objevily se před námi svérázné zajímavé světy. Zjistilo se, že Jupiterův měsíc Io má na svém povrchu četné soptící vulkány a Europa je pokryta ledovým krunýřem. Na většině ostatních odhalili udivení astronomové povrch podobný skále s velký počtem kráterů od nesčetných nárazů menších těles.
Nešlo však o horninu, ale o hluboce zmrazený led, pouze znečištěný horninou. Povrch Uranova měsíce Miranda svědčil o jeho bouřlivé historii. Neptunův měsíc Triton ukázal na svém povrchu stopy nesmírných gejzírů tryskajících do výšky několika kilometrů a důsledky mrazu, ve kterém mrzne nejen voda,
ale i dusík a další látky. Postupně byly zjištěny velikosti, hmotnosti, a tedy i hustoty satelitů a jejich složení. Kartografové nakreslili i jejich mapy a pracovní skupina Mezinárodní astronomické unie
určila názvosloví povrchových útvarů.

Další objevy

A přece se hledá dál. Dnešní velké dalekohledy dosahují pozoruhodných výkonů.
Jsou vybaveny citlivými elektronickými čidly, která překonávají klasické fotografické desky a jsou schopna zachytit nová a nová, ale už nevelká tělesa. Velké ryby byly vychytány, zbývají tedy drobné plevelné rybky. Někteří astronomové se opravdu podobají zarputilým rybářům. Jednotlivé skupiny v zápolení,
které se podobá sportovnímu, hromadí další objevy. Dnes se nevyplatí říkat, kolik měsíců planety mají, protože naše zpráva bude zastaralá už ve chvíli, kdy ji vyslovíme. Je možné jenom sdělit,
kolik měsíců bylo k určitému datu známo. Takže ke 30. dubnu 2003 bylo známo rovných 60 satelitů Jupitera, 31 Saturna, 21 Urana a 11 Neptuna. Připočteme-li jeden Měsíc Země, dva Marsu a jeden Pluta,
dostáváme se k počtu 127 známých satelitů. Ale už víme, že jsou sledovány dráhy dalších těles,
aby bylo možné jednoznačně potvrdit, zda jde skutečně o nové satelity,
jejichž objev bude později oficiálně oznámen.

Nově objevené měsíčky Jupitera jsou většinou malé, o průměru jeden až čtyři kilometry a obíhají kolem planety zpětně, ve směru otáčení hodinových ručiček, tedy obráceně, než obíhá většina těles ve sluneční soustavě. Jejich oběžné doby jsou dlouhé, až 983 dnů, a zřetelně jde o planetky, které původně obíhaly
přímo kolem Slunce a Jupiter je zachytil.

K čemu to všechno?

Kromě možné soutěživosti astronomických týmů může jít o vedlejší produkt hledání planetek.
A proč hledáme planetky? To jsou tělesa, která se pohybují hlavně mezi drahami Marsu a Jupitera, ale i jinde, třeba v blízkosti Země. Tu mohou případně ohrozit, protože se s ní mohou srazit.
Je proto v životním zájmu naší civilizace všechna tato tělesa znát, abychom v předstihu změnili jejich dráhy, kdyby hrozila srážkou s naší planetou. Dnešní technika by to dokázala, ovšem s potřebným předstihem.
Proto probíhají programy, které se pokoušejí vyhledat, pokud možno všechna tato potenciálně nebezpečná tělesa. V rámci takových programů se jako na běžícím pásu hledají a objevují planetky a v síti objevů se ovšem zachytí i satelity. Astronomie se tu náhle ukazuje jako životně důležitá věda, proto jí odpustíme,
že objeví i leccos, co příliš důležité není.

Astronomie
Igor Cvacho Knotek Aleš

Žádné komentáře

Přidat komentář