Karel Schwanzenberg: Karel VII. opět v Praze

Karel Schwanzenberg: Karel VII. opět v Praze

Karel Schwanzenberg: Karel VII. opět v Praze

Respekt před právem, smysl pro povinnost a čest, velká šíře občanské a politické angažovanosti, zasazování se o lidská práva, to vše patří neodmyslitelně ke Karlu Schwarzenbergovi jako jeho pověstná lulka a anglický styl oblékání.
Proto je nepřehlédnutelný. Karel Schwarzenberg vstoupil do celoživotní služby Československu (dnes České republiky). Po sametové revoluci se stal na několik let kancléřem prezidenta republiky Václava Havla, aby pomohl nově rodící se demokracii.
9. ledna 2007 byl jmenován ministrem zahraničních věcí ČR. Karel Schwarzenberg je muž, který má velké zásluhy na „otevření dveří“ České republiky „západnímu světu“.
Kde se narodíme, si nemůže vybrat, ale jak se budeme chovat, jestli se staneme aristokraty ducha, je pouze na nás. Karel Schwarzenberg (narodil se ve znamení Střelce
10. 12. 1937, na Den lidských práv) může být právem nazýván aristokratem
(vládcem z nejlepších), zaslouží si to.

František Schwarzenberg napsal v knize Český šlechtic: Pro nás znamenalo být orlickým Schwarzenbergem: věrnost katolické církvi, obhajobu české státnosti, nedělitelnost a celistvost zemí koruny svatováclavské a češství. K tomu ovšem patří aktivně se podílet na věcech veřejných. Kdybyste se politicky neangažoval, zpronevěřil byste se své rodové tradici.
To je pravda, v této tradici jsem vyrostl. Je to takové naše dědičné zatížení, ze kterého se mně nepodařilo nikdy vymanit. Je to pocit spoluzodpovědnosti za věci veřejné, ke kterému jsem byl vychován.

Schwarzenberský rod má svůj původ ve starobylém franském rodu rytířů ze Seinsheimu, první písemná zmínka je z 12. století. Rytíř musel dodržovat kodex rytířských ctností, to znamená: být věrný panovníkovi, státu, víře. Můžeme se v dnešní době inspirovat myšlenkami rytířství?
Co by mělo být znakem současného rytíře?
Myslím, že rytíři se už dnes nevyskytují, neboť rytířství je propojeno s myšlenkami, které dnes ustoupily
z jeviště světa. Samozřejmě v Japonsku byly také obdobné jevy jako v křesťanské Evropě, třeba samuraj. Evropské rytířství bylo postaveno na křesťanských základech. Rytířský svět vycházel z představy,
že vše je člověku dáno v léno, tedy půjčeno. To je myšlenka, která dnes vymizela. Rytíř měl majetek
a postavení od velmože nebo knížete, kterému sloužil, velmož to měl od krále, král to měl od císaře,
císař od pána boha. Dnes představa, že nám něco úplně nepatří, že je nám to pouze dočasně propůjčeno,
je současnému člověku velice cizí. Další myšlenka, která byla pro rytířství důležitá, byla myšlenka služby. Najdeme ji v literatuře od středověké lyriky až k té knize, jejíž jubileum jsme zrovna slavili, Don Qiujote de la Mancha, která ji ovšem ironizuje, ale přesto z ní vychází. Rytířství je služba, služba pánu bohu nebo krásné dámě nebo králi. Dnešní člověk sloužit nechce, je mu ta představa odporná, považuje ji dokonce za ponižující, a nikoli za to, čím je, totiž člověka povznáší.

Proto můžeme dnes obecně hovořit o úpadku politické kultury,
pokud nebere politik svoji funkci jako službu občanům?
Politik by měl brát svoji funkci především jako službu. Úpadek politické kultury má u nás hlavní zdůvodnění
v tom, že zde 50 let existovaly totalitní systémy, které zanechaly spoušť především v lidských duších. Parlament i politici jsou zrcadlem společnosti, jaká je. Nemůžeme vyžadovat velkou politickou kulturu tam, kde osobní kultura velká není. Jedno je výsledek toho druhého. Tady byly morální základy dlouhodobě ničeny, pojem práva naprosto znehodnocen. To bude všechno dlouho trvat, než se z toho s pomocí boží pozvedneme.

Demokracie je u nás po šestnácti letech stabilizovaná, ale my ji neumíme žít. Tak?
My se musíme značně napravit. Nemůžeme začít nadáváním na vládu, na poslance nebo senátory,
ale musíme začít u sebe samotných. Jenom když se sami napravíme, pak můžeme do toho mluvit,
něco s tím udělat. Jinak je to pouhé hospodské kecání, které k ničemu nevede.

Petrarka řekl o Karlu IV.: „Římský král je řečí a mravy spíše Ital než Němec.“ Karel IV. byl římským císařem, povinností se cítil být zavázán českému království a srdcem tíhnul ke kultuře v té době nejvíce vyspělé, a to italsko-francouzské. Jak byste se charakterizoval vy? Žijete v Evropě na různých místech, máte švýcarské občanství, bydlíte střídavě v Rakousku a v České republice.
Já jsem měl pestrý život. Tady jsem se narodil, dokončil obecnou školu, pak jsme museli odejít a 40 let
jsem žil v Rakousku. To mě samozřejmě ovlivnilo. Z té doby tam mám spoustu zážitků a v Rakousku mám také domov, cítím se tam skoro stejně dobře jako na Orlíku. To je přirozené. Člověk může být vlastencem
v různých zemích, nesmíme zapomenout, že jsme si i přes různé rozdíly s Rakušany až příliš blízcí.

V knize rozhovorů s Karlem Hvížďalou Knížecí život říkáte, že často přemýšlíte
„o podstatě českých dějin“. K čemu jste došel? Co je podle vás podstatou české historie?

Státotvorná slabost. Několikrát v dějinách jsme si vybudovali velkou pozici a pak jsme ji vždycky vlastní neschopností hbitě a rázně zničili. České království mělo za Karla IV. důležité postavení v Evropě, bylo nejvýznamnější v celé Římské říši, ovládali jsme od Branibor po Slezsko, Dolní a Horní Lužici velkou část Evropy. Pak jsme si dovolili občanskou válku, kterou nazýváme husitskou válkou. Když husitské války skončily, byli jsme podstatně chudší, ztratili jsme prvenství v mnoha věcech. Když jsme se pak v 16. století dobrali opět blahobytu a slušného postavení ve světě, tak jsme si to zkazili stavovským povstáním.
Nenašli jsme mezi katolíky a nekatolíky společnou řeč a skončilo to Bílou horou. V 19. století národ, který byl skoro na vymření, našel obrodnou sílu k vzestupu. To si už dnes ani neumíme představit.
Dobrovský počítal s tím, že český jazyk a národ český zanikne – a dvě generace po něm, co se stalo…?
Jaké jsme měli v 19. století vynikající školy. Od roku 1918 máme vlastní stát a už od začátku jsme nebyli schopni vyrovnat se se svými Němci a Slováky, čehož ovšem využil Hitler a staré Československo skončilo. Pak jsme pospíchali pod sovětské jho. Nemůžeme říct, že to byl čistě sovětský vliv, napomohli jsme si k tomu sami už tím bezprávím po válce. V roce 1968 zde byl jedinečný pokus vytvořit socialismus s lidskou tváří, nicméně politické vedení nevynikalo převelikou odvahou a politickým umem a skončilo to normalizací.
My jsme vždycky schopni něco jedinečného vytvořit a pak to ještě rychleji zničit.
To je taková stálice českých dějin, která mně dělá velké starosti.

Jsme malá země, co můžeme nabídnout ze svého kulturního bohatství světu?
Já bych tu otázku posunul do jiné roviny. Podívejme se na malé národy v Evropě, které si vybudovaly
za poslední desetiletí významnou pozici. Například Finsko bylo po válce na tom hůře než my, ale podařilo
se mu udržet si svobodu a vybudovat vynikající školství. Naše školství bylo v 19. století také na vysoké úrovni. A dnes by měli být Finové náš vzor. Měli bychom si především uvědomit, že začínáme na bodu nula, a proto bychom si měli vybudovat společnost postavenou na morálce a na vědomostech, tak jak se nám to podařilo
v 19. století. Renesance českého národa v 19. století nebyla záležitostí politiků, ale byl to český kantor,
český učitel, který to dokázal. To bychom si měli připomínat!

Není zrovna dnešní doba podobná té v 19. století? Jenom svět, vnější kulisy se změnily,
ale nastává stejná příležitost pro emancipaci „občanské společnosti“.

Jenže mně dnes chybí to pro 19. století typické „uvědomění“. Lidé si byli tehdy u nás vědomi toho,
že musí pro společné blaho ze všech sil pracovat, abychom se jako národ udrželi, něco postavili.
Dnes jsme na jedné straně nesmírně spokojeni sami se sebou, přeceňujeme to, co jsme,
a na druhé straně takový ten „blbý defétismus“: co se tady děje, nás nezajímá,
já chci žít jinde třeba v Americe, kde je lepší výdělek…

Devatenácté století mělo svůj ideál vhodný pro svoji dobu. Marcus Aurelius řekl: „Řím umírá, nemá pro co žít.“ Společnost bez ideálu je mrtvou společností. Chybí nám dnes společný ideál?
Ideály se nemůžou tvořit uměle, to je dlouhodobý proces. Myslím, že budeme potřebovat nejmíň dvě generace, než vybudujeme zase společnost spořádanou, jistým idealismem nadanou, a navážeme na to,
kde jsme už jednou byli. Padesát let totalitních systémů od roku 1938 až po rok 1989 bohužel zanechalo své stopy. Velice těžko se to říká, ale co bylo v této zemi zničeno na památkách, na životním prostředí, průmyslu, je poměrně méně závažné než ty škody, co se tady natropily v lidských duších.

Na jaká místa v Praze se rád vracíte, cítíte se jimi přitahován, jsou vám blízká?
Například váš oblíbený chrám?

Je mnoho míst v Praze, která mám rád. Co se týká kostelů, je to samozřejmě chrám svatého Víta,
kde jsem už jako dítě zažil významné okamžiky svého života od vysvěcení arcibiskupa Berana až po Te Deum při volbě prezidenta Václava Havla. V kostele sv. Jiljí, kde jsem byl ministrantem, se dodnes cítím jako doma.
V chrámu Pany Marie Sněžné se cítím povznesen už při vstupu do jeho prostor. Byl také nejmilejším kostelem mé matky. Těch kostelů, ke kterým mám osobní vztah, je opravdu velká řada. Na Praze se mně líbí její malebná zákoutí. Když se procházím po Petříně nebo ve Strahovské zahradě a dívám se na pražské panorama, je úžasné. Nebo ty uličky na Starém Městě pražském, kde se rád toulám. V Praze je toho tolik, že bych o tom mohl vyprávět dlouhé hodiny.

Byl jste několik let kancléřem bývalého prezidenta Václava Havla,
jste jeho přítel, znáte ho „zblízka“, čeho si na něm nejvíce vážíte?

Lásky k pravdě, jeho nasazení za lidská práva a v osobním kontaktu jeho ostýchavé vlídnosti.

Kdybyste prozradil něco ze svého soukromí.
Když se řekne „ideální odpočinek“, co k tomu potřebujete?

Klid.

A kde? V přírodě nebo doma?
Může to být procházka v lese, což je báječné. Může to být, že se doma posadím a konečně čtu nějakou knížku, kterou jsem si dávno koupil a dodnes jsem se k ní nedostal. Může to být výlet někam k moři a tam si číst
a dívat se na vodu. Někdy se stačí dívat jen na potok a poslouchat ho.

Ve svém životopise uvádíte, že jste mimo jiné povoláním hostinský. Ve Vídni máte
na Schwarzenbergplatz ve svém paláci hotel s restaurací. Vaří se tam některá jídla podle starých rodinných receptur, například podle dvorního kuchaře vaší rodiny z 19. století pana Zenkera?
(Pro informaci čtenářek: pan Zenker napsal v němčině dvě kuchařky, které Karel Schwarzenberg upravil do soudobé němčiny a převedl na současné měrné jednotky.)

Ze začátku, po otevření restaurace, se častěji vařilo podle starých receptů, ale tyto staré rodinné recepty,
jak to bývalo před sto lety, byly velice náročné na práci. To je i problém české kuchyně. Nejlepší recepty dnes nikdo pro jejich pracnost nedělá. Za druhé jsou kaloričtější a dnešním dívkám, ale už i mužům jde o to, aby si udrželi váhu, a tak se některých jídel obávají. Dnes se jezdí autem a tyto recepty patřily k době,
kdy se chodilo hodně pěšky nebo se jezdilo na koni.

Jaké kuchyni dáváte přednost?
Vždy lokální. Kde jsem, tam se přizpůsobím. Vždycky si objednám ta obyčejná jídla, která jedí tamní lidé,
ať je to v Turecku nebo v Anglii nebo v Čechách. Všude, co místní lidé jedí, je obyčejně to nejlepší.

A vaše děti?
Děti vesměs také. Dcera, jako všechny dívky dnes, dává přednost salátům, protože se obává,
že by jí zase přibylo nějaké půlkilo, ale když je někde v restauraci, tak si pochutná i na vepřovém.

Muži, kteří jsou kreativní, rádi vaří. O vás je známo, že nejen sám rád vaříte,
ale že jste osobně zaučoval ve své restauraci kuchaře.

Zaučoval, to ne. Já nejsem vyškolený kuchař, ale jsem schopný říci,
proč se něco nepodařilo a jak se to má vylepšit.

Prozradil byste čtenářkám nějaký recept ze své restaurace, třeba na moučník?
To bych neuměl nazpaměť. Právě moučníky jsou obyčejně na práci velmi složité.
Dobré těsto se musí několikrát propracovat. Kdo to dnes ještě umí? Svého času jsem se o to zajímal,
například o těsto na knedlíky, shromáždil jsem 25 receptů. Dnes najdete v pražských restauracích knedlíky průmyslově vyráběné, a když si je dělají sami, tak mají maximálně tři druhy, z toho jeden sladký.
Groteskní na tom je, že ve Vídni znám dvě české hospody, kde se vaří prvotřídní česká kuchyň.
Já v Čechách zoufale hledám výbornou restauraci s tradiční českou kuchyní!

Osobnosti a rozhovory
Valentýnská ohlédnutí O Francii, politice, víně a ženách s francouzským politologem Jacquesem Rupnikem

Žádné komentáře

Přidat komentář