Jiří Mahen a Husa na provázku

Jiří Mahen a Husa na provázku

Jiří Mahen a Husa na provázku

Jiří Mahen (vlastním jménem Antonín Vančura) byl básník a prozaik, dramatik, publicista
a knihovník, který se narodil pod znamením Střelce 12. prosince 1882 v Čáslavi
ve staré evangelické rodiny pekaře spřízněného s rodinou spisovatele
Vladislava Vančury (jejich dědové byli bratři).

Narodil se na hlíně, takže byl zázrak, že svedl vystudovat gymnázium i Filozofickou fakultu UK v Praze.
Patřil ke skupině anarchistů kolem S. K. Neumanna. Od roku 1902 publikoval v Neumannově Novém kultu
– poprvé pod pseudonymem Mahen, což bylo ovšem nedorozumění a překlep, protože chtěl podepsat
svůj první text jménem Maheu, inspirován postavou ze Zolova románu.
Od roku 1907 působil Mahen jako suplent na středních školách na Moravě,
od roku 1910 se trvale usadil v Brně. Byl zde mnohostranně aktivní – v letech 1910–19 působil jako redaktor Lidových novin, v letech 1918–22 jako režisér a dramaturg brněnského Národního divadla a od roku 1920
do roku 1924 učil na brněnské konzervatoři. Od roku 1921 byl knihovníkem a posléze ředitelem
brněnské Městské knihovny. Sympatizoval s poválečnou literární generací, zvláště s Vítězslavem Nezvalem
a Františkem Halasem, kteří byli jeho žáky a doživotními přáteli. V důsledku německé okupace a osobní deprese spáchal 22. května 1939 sebevraždu. Knihovna, kterou pomáhal zakládat, nese od roku 1959
jeho jméno, stejně jako činohra Národního divadla v Brně. Název podle jeho avantgardní knížky
filmových libret si v roce 1967 zvolilo Divadlo Husa na provázku.

Člověk a láska

Tak je to: všechno je šílenství
a hraní neodpovědné –
a na tom jenom prý záleží,
zdali vrah před vraždou zbledne.

Tak je to: v nás leží celý svět,
nad námi bičem se práská,
my nesem na zádech celou zem,
ale nás nese prý Láska –

tak je to! Vysoko pod nebem
tohleto drama se hraje,
zvířata nemluví, ale my řvem,
vidouce ždibeček ráje!

Pokušení

Kolikrát za noci – není to smyslů klam –
celou mou bytost to do duše omámí –
čelem já už se jí pomalu dotýkám,
do tváří chladem svým skoro už dýchá mi...

Záclono zrádná, ty přede mnou visící,
oči radš zavírám, slepcem bych přál si být –
ale mé prsty zlou chvějí se zimnicí:
moci tě nadzvednout, moci tě odstrčit!

Záclono hebká, ach moci tě servati,
skočit a ukrást, co vůbec smíš mít rád!
Ruce se nematou, pevně v té závrati
drží už, drží tvůj stříbrný vodopád!

Strhni ho! Líný tam spí možná osud náš,
ale ty na zázrak věříš spíš chvíle té –
jako když do vody uvadlou růži dáš,
tvůj život naposled, slavně však rozkvete!

V obručí poezie
Brusinka obecná Václav Bláha: Umění znamená svobodu

Žádné komentáře

Přidat komentář