Úvod Magazín Jak se v Praze jezdilo na saních

Jak se v Praze jezdilo na saních

Novoroční den býval slavný. Nejprve se šlo do kostela, ale ne ze zbožnosti,
nýbrž na módní přehlídku. Ženy a dívky totiž na sebe navlékly, co měly nejlepšího,
hlavně věci co nejnovější a nejmódnější, a pak pospíchaly, aby dostaly dobré místo,
takové, odkud by byl dobrý rozhled po celém kostele.

Praha byla malá, tak se skoro všechny znaly a pozorovaly jedna druhou a posuzovaly zazobanost manželů a pánů tatínků. Z obřadu mnoho neměly, zato si podrobně prohlédly, jaké šaty, boty, rukavičky, klobouky a štucle mají jejich známé, aby mohly vypravovat a kritizovat. Takové kostelní módní přehlídky byly hlavně u františkánů u Panny Marie Sněžné, u křížovníků u Karlova mostu a v mikulášském chrámu na Malé Straně. Všechnu parádu si dámy oblékaly na Nový rok ještě jednou, odpoledne, po dobrém obědě, jehož součástí byl ovar a vepřová pečeně. A také trochu čočky, aby se v domácnosti držely peníze. Nikde nepřišla na stůl ryba, to by štěstí uplavalo, ani zajíc, protože by štěstí uteklo.

Odpoledne byla na programu šlitáž čili jízda na saních. To byla původně zábava pražské šlechty. Někdy v roce 1822, když se zima zvláště vydařila, přišel nejvyšší purkrabí hrabě Chotek s nápadem uspořádat veselou sanici. Smluvil se s několika předními šlechtickými rody, aby opatřily nejrozmanitější saně, bohatě vyzdobené do podoby košů, zvířat, ptáků a kytic. Do nich pak nasedla společnost v pestrých maskách a kostýmech. Vyjelo se z Václavského náměstí, z tehdejšího Koňského trhu. Vpředu jela hudba. Za ní panstvo s premovanými kočími, lokaji na zadním stupátku, s ozdobenými spřeženími, jejichž postroje byly plné cinkajících rolniček. Průvod uháněl Prahou přes Národní třídu, které se říkalo Nové aleje, na Karlův most, pak na Pražský hrad a z Hradu do Stromovky, kde bylo připraveno občerstvení. Hrála hudba a tančilo se až do soumraku. Pak byly rozžehnuty pochodně a osvětlené sáně znovu projížděly Prahou, kde po celé odpoledne vydržely stát davy zvědavců, aby jim neušla nebývalá podívaná. Taková šlitáž se opakovala každou zimu, když bylo dost sněhu. Byli k ní zváni i bohatí měšťané, majitelé velkých pivovarů, mlýnů, dřevařských ohrad a obchodů a ti se pak předháněli se vznešenými pány v bohatém vybavení svých saní. Když pak šlechtu šlitáže omrzely, zmocnili se novoročních sanic drobnější měšťané. Ale to už nebyly maskované průvody, nýbrž pomalé rodinné projížďky v najatých saních. 

Sněhu v Praze bývalo dost, s ledem to bylo horší. Vltava zamrzala teprve po Novém roce, někdy až v polovině ledna, na led se čekalo s velikou nedočkavostí. Nebyly ledničky, umělý led se nevyráběl, a tak čekali pivovarníci, řezníci, a hlavně Podskaláci na první led. Obcházeli řeku a zkušeným okem zkoumali, kdy už začne zamrzat. Poznali to třeba v temné noci, prozradil jim to zvláštní zvuk, jakýsi chřestot, jako by na hladině pluly skleněné střepy a vzájemně na sebe narážely. Podskaláci se na to celý rok těšili, byla to jejich živnost, vysekávat led a dodávat ho pražským podnikům. V Praze se jezdilo na saních na zamrzlé Vltavě, ve Stromovce, ale i v parcích, například u vily Ameriky, kde byl rozsáhlý park s jezírkem, také v bývalé Clamově zahradě na Novém Městě, nedaleko od vily Amerika.

Od 18. století se používaly zvlášť zdobené saně, barokní, rokokové. V Rusku byly běžné jakési pokoje na saních, kde se dokonce i topilo v malých kamnech. Tak například přijela v zimních měsících do Petrohradu Kateřina II. s matkou. Do Rigy jí carevna Alžběta poslala saně, celé zlacené, uvnitř se sametovými potahy, vytápěné a zařízené jako salon. V Rusku měly saně velkou tradici, odtud je slavná ruská trojka, do saní se zapřáhli tři koně, proto trojka. Oblíbeným zvykem bylo jezdit po zamrzlém rybníku v zámeckém parku, byl to oblíbený zvyk královny Marie Antoinetty ve Versailles. Tento zvyk se dostal do Vídně a nakonec do Prahy. Velké šlitáže, pořádal i uměnímilovný bavorský král Ludvík II. který si vybudoval zámky Herrenchiemsee, kopie Versailles, zámek Linderhof a pohádkový zámek Neuschwanstein. Miloval jízdu na saních, byly pozlacené v rokokovém stylu. Kopíroval život svého velkého vzoru krále Slunce Ludvíka XIV. 



Pel-mel
Amálie Mánesová, Romantická malířka s neromantickým osudem S cizí kůží na trh