Jak lehké je manipulovat mužem

Jak lehké je manipulovat mužem

Jak lehké je manipulovat mužem

"To nepozveme ani tvoji maminku? Moje jistě přijde.“ Ptá se a zkouší si pátou bílou košili. Jak hloupé. Mohl by jít klidně v manšestrákách. Neumím mu přiznat, že o naší svatbě nikdo neví. Ani moje máma. Ani moje děti. Ani Sabina. On se těší. Pozval oba rodiče.
Přiletí až z Kanady. Za tenhle experiment skončím v pekle.

Proč to tolik chci? Proč jsem to vůbec navrhla? Jen si potvrdit, že o mne nějaký muž stojí, když pro Máru jsem ne na druhé, ale na páté koleji? Nebo se snad chci pojistit na další roky? Tak moc mne trápí věk. Jasně, je jaro. A každá dvacítka vypadá líp než já. I když má mnohem horší postavu. Ale je mladá. Věk mi začal docházet,
až když mne Mára opustil. Až v té chvíli mi docvakla ta nesmírně pravdivá věta mého táty.
Vždycky říkal: „Máš to, holka, do pětatřiceti, no možná do sedma, protože jsi světlá a máš dobrou genetiku. Ale víc ani měsíc.“ Obrovská nespravedlnost.
Oni se čtyřicítkou teprv začnou být zajímaví. Přesně v té době, kdy my bychom místo dlaždiček měly objednávat nějaký obstojný náhrobní kámen.

Hrdě jsem vždy tvrdila, že už nikdy nechci být vdanou paní. Jenže to bylo před právničkou. V době, kdy jsem ještě měla nějaké sebevědomí. A dnes? Dnes jsem snad i pumpaři vděčná, že mi odpoví na pozdrav. Sex-appeal zmizel jak v hloupé pohádce.
A šance, že potkám stejně oddaného, vzdělaného a mnou okouzleného muže, jako je Pavel, třeba za deset let – co za deset – za pět let, ta šance je mizivá. Na co tedy čekat?
Ale chci ho? Ptám se bezmocně sama sebe a holím mu hlavu. Dva nazí lidé ve sprše. Jeho hlava u mého klína, v mých rukou. Spousta pěny všude. Ale baví mne? Zajímá mne vůbec? Proč jsem mu to tedy slíbila? Ty zvony? Ty proslovy? Když jsem se vdávala poprvé,
bylo to z lásky. Věřila jsem mu. Byť v jakémsi poblouznění, ale reálně, naprosto férově jsem s tím mužem chtěla žít. Nulová přetvářka. Jen zamilovanost. Ať už to dopadlo jakkoliv.
A dnes? Dnes bych se vdávala jen ze smutku.

Zas ta otázka. Proč sakra nechce se třicítkou někdo jen tak chodit? Jen spát? Proč každý chce hned mít další děti? Proč? Jen díky času? Protože kdokoliv, kdo se na mne podívá, vnímá ono poslední zvonění. Jenže když zvoní gymnazisté, tak je to přece velká švanda, ne definitivní loučení.

Měla bych to říct teď. V té vaně. Přiznat se. A nehrát dál hloupou hru o všech poražených. Přece neuteču od obřadu.

Večer jsme jedli oříšky. A spoustu, spoustu mandlí. Když mne poutal k posteli – jeho obvyklá kratochvíle – tak už jsem věděla, že na radnici mne nedotáhne. Ruce a nohy svázané – v té chvíli bych měla být za poddajnou – tak v té chvíli kazím celou hru a říkám: „Nikdy si tě nevezmu. Zruš prosím tu svatbu.“ V rukách má bič. A taky důtky. Zírá na moje tělo, jako bych vypadla z jiného filmu. „Co prosím, Karlo? Co prosím?“ Nulová odpověď. Pochopil, že nežertuju. „Máma už je v Čechách. To přece nemůžeš myslet vážně.“ „Ale ano, myslím to vážně. Je to jediné dobré řešení. A můžeš mne prosím rozvázat. Už to opravdu nemá cenu.“ Ticho. Jen přešlapování po bílém koberci, který je ještě špinavý od přesnídávek mých dětí. Blbě se to bude prát. Kdo další bude k mým dětem stejně shovívavý a milý jako on? Zřejmě nikdo. Možná to je daň za šrámy na mých stehnech.
„Jsi normální ženská zrůda. Bestie. Požíračka penisů. Všichni měli pravdu. Všichni, kdo mne varovali. Jak jsem se jen mohl do tebe zamilovat? Jak? A co mám teď dělat? Vždyť já jsem pro tebe jen hračka, viď? Máš pocit, že mne skrz sex máš absolutně v moci.“ Prásknul těmi věcmi o zem, jako by chtěl rozbít podlahu. „Ale to se setsakra mýlíš.“ Odešel. Pak bouchly dveře. Ležela jsem nahá na břiše na obrovské bílé posteli.
S těmi uzly nešlo ani hnout. Ani je jen posunout. Kdyby mne takhle viděl můj tatínek! Ten by se možná zasmál. A máma? Ne. Radši bych se propadla, než aby mne takhle našla moje máma.

Kdy se sakra vrátí? A kam mohl jít? A co udělá, až se vrátí? Bylo v něm tolik zloby. Obličej měl úplně zkřivený zlostí. Nemůžu se divit. Neměla jsem slibovat holku bez minulosti.
Ani lásku. Ani to manželství. Měla jsem být ticho a s díky odmítnout biotopický bazén. Jenže tak lákavá byla představa svazku s mužem, který je mi naprosto oddán.
Jak hloupá já jsem. A jak nezodpovědná. A jak dlouho sakra tady ještě budu ležet?

Otroci slasti jsou vlastně ti muži, co se mnou dnes spí. Nic jiného. Nebaví je moje povaha, ani můj intelekt, ani má závislost na mateřství. Ale jen a jen ten sex. Sex, který spustil Mára. Do té doby jsem byla frigidní blondýna, která tělesné splynutí vnímala jako nepříliš zábavnou nutnost k zachování vztahu. A dnes? Kdokoliv se se mnou vyspí, jako by zůstal v provazech.
Proč ale? Možná proto, že mi mé tělo už nepatří.

Vrátil se v pět hodin ráno. Přesně po čtyřech hodinách. Hodil na mne bílé svatební šaty. Bůh ví, kde je sehnal. „Tohle si oblečeš. Jinak už mne nikdy neuvidíš.“ Hlavu mám stále
v polštářích. Snažím se ji aspoň trošku napřímit, aspoň trošku, co pouta dovolí. „Ale tys to, Pavle, vůbec nepochopil. Já se přece nebojím, že už tě nikdy neuvidím.
Vždyť to je v pořádku. Počítala jsem s tím.“ – „Jo, tak v pořádku? A počítala? Ale já ne.
Co kdybych tě teď zabil. Nemohla bys hnout ani malíčkem.“ Je absolutně zuřivý. Ale taky zklamaný. A ve svém vzteku vlastně hrozně smutný. „Jsi jediná žena, kvůli které jsem bral prášky na spaní. Věřil jsem ti. A miloval tě. Víš vůbec, co to je? Dokážeš ty vůbec pochopit, přijmout, pojmout city? Nebo jsi chladná stejně jako tvoje vlasy?“

Vzpomínám na babičku, jak říkala, že manipulovat mužem je lehčí než upéct drobenkový koláč. I než ten tvarožník. „Prosím, vždyť já se jen bojím. Copak mi nemůžeš dát čas? Jen mne nechat se chvilku nadechnout? Myslíš, že bych tady ležela, kdybych po tobě netoužila?“ Lži, jen lži.

Najednou mne objímá. Svírá. Slibuje, že mohu mít tolik času, kolik si jen budu přát.
Jak lehké je manipulovat muži. A jak hloupé…

 

Láska a vztahy
Karla? Taky mne mohli pokřtít jinak… Uč se moudrým býti, ale jinak...

Žádné komentáře

Přidat komentář