Jak být (ne)zodpovědný: Díky za ty dary

Anic mě nijak zvlášť nebolí, alespoň ne tak, abych na to nemohla zapomenout, bavím-li se. A dokážu se bavit sama: zjišťuji, že mě nejvíce baví, když vidím něco nového a něco mě k tomu napadá: co jsem prožila, dobré i zlé, zkušenosti a tržky v hlavě naskládaných vědomostí činí z mé hlavy ozvučný nástroj. Nemusím ze svých myšlenek vydávat soud. Pro někoho jsou varhany architektonickým prvkem chrámu a pro někoho jsou sálající sítí tónů avydávají ze sebe vůni melodií.

Dnes nejsem pro nic ani pro nikoho: jsem jenom tak. Je to nezvyklé, je to rozkošný přepych.

Chodím, chodím, chodím, zaplať bůh, že mám nohy! Dobré boty jsou základ poznávání čehokoli a zvědavost nejlepším lékem na bolavou páteř. Chodím-li dostatečně dlouho, zapomenu, že jdu: pohyb se stane zase přirozeným, vracím se o ta necelá dvě motorizovaná staletí k odvěkému člověku v sobě: k lovci v lese. K zvědavému dítěti na okraji louky.

Chodím po Berlíně, vzdálenosti jsou tu veliké a lepší by bylo kolo. Příště už to budu vědět. Jsem docela blízko od domova – z Prahy pět hodin neuchvátané jízdy – a poznávám místo nové a dramatické, dokonce i pro ty, kteří se zde narodili.

PROČ MYSLÍŠ NA TEL AVIV?

Berlín není starý ani krásný, dokonce to ani není jedno město, je to močálovitá pláň neúrodné půdy, kde se mezi mělkými jezery složitě vine řeka a vítr vymetá spadané listí. Sídlili tu rybáři a uživili se jen tak tak. Po Bílé hoře sem táhl proud českých exulantů, pruský král je přijal vlídně a z Berlína bylo bezmála české město: Po Skalitzerstrasse ťapu do Neuköllnu, po Skalické do Nového Kolína, je tu Bartastrasse a Mareschstrasse a Jan Husweg a dva, na berlínské poměry prastaré, kostely (z roku 1773, tuším). Nový Kolín je jediná ze tří obcí, která přežila dějinný vír následujících století, je to – nebo dlouho byla – složitá spleť nízkých hospodářských stavení, stájí a řemeslnických dílen, zasazená ve čtvercích počestně měšťanských ulic.

„Tady měl povoznictví můj dědeček,“ ukazuje mi má berlínská kamarádka.

„Z otcovy strany? A babička? Ti přišli odkud?“ neovládnu svou touhu vědět, s kým mám vlastně tu čest. Neboť nejsme jen ti, kdo jsme, v nás žijí a v naprosté míře nás určují naši předkové.

„Snad z Memelu, maminka o tom nechce mluvit. Jen takové útržky, ptala jsem se, nevím: měli tři děti a dva koně, jeli, spali někde, babička šla pro něco k vozu, padl granát, zabil ji a koně, dál šli pěšky, otec a tři děti, otce dali do tábora, tam měl hlad, nosily mu jídlo, pak ho ztratily, hledaly ho a on hledal je a pak se našli, ale on už byl slabý a umřel, asi hlady, ale maminka o tom nechce mluvit… Možná byli Litevci?“ Moje kamarádka je vzdělaná žena, ale v jejím hlase je zřetelný otazník a v hlase nejistota.

Cosi je velmi cizí a velmi známé. Jdu mezi malými, Orientem vonícími krámky, lituji, že neumím ani slůvko turecky, Nový Kolín býval za zdí, nám nepřístupnější než… než Velká mešita v Jeruzalémě…

Hlavo, moje hlavo, co mi to děláš? Proč myslíš na Tel Aviv?

PRUSOVÉ Z BRAMBOR

Když Walter Raleigh, milec tří královen, pěstoval na dvoře svého vězení brambory, tabák a rajčata, netušil, že právě buduje základy Bismarckova Pruska. Hlavně ty brambory, chudá braniborská pole jim dala jméno a pruští poddaní se konečně najedli dosyta, přibývalo jich, byli silní, odolní, ochotní tiše roztáčet kola industrializace. Evangelická církev nad nimi bděla svědomitě, dnešní „kita“ (dětské školky) mají úctyhodnou tradici sahající k roku 1773, vedly děti dělníků k poslušnosti, poctivosti, zbožné pokoře – zda úspěšně, jak z dějin patrno, by bylo dobrým námětem semináře. Dnes zvěstují kreativitu a multikulturální toleranci, přejme jim úspěch. V 19. století budovalo Prusko průmyslový zázrak na zelené louce, výsledky musely samotným strůjcům vyrážet dech: spleť kanálů a železnic, předměstské čtvrti závratně bující kolem špičatých věží novogotických chrámů, velmi solidní, velmi utvářené. S přelomem století přišel masivní Jugendstill, radnice, celnice, soudní paláce bytelné, impozantní, těžké jako krok zbohatlíka, stavěné navěky. Vnitřní obsah ztratily po první světové válce, druhá válka je rozmetala na drť a tříšť cihel, zlomky, které zbyly, jsou dnes hýčkanou architektonickou památkou.

VLEVO V BOK, SMĚR REICHSTAG

Jednotlivé berlínské čtvrti jsou světy pro sebe, oddělené širokými koridory kolejí lépe než středověká města hradbami. Putuji k severu – Kreuzberg, Potsdamerplatz, Charlottenburg – ulice za bývalou zdí se přede mnou prostírají tajemně jako odvrácená strana měsíce.

Zeměpisným centrem Berlína jsou kupodivu klece s výběhy zvířat, zoologická zahrada, cestou k Sloupu vítězů pozoruji blahobytné osly a pokojné kravičky, za ohradou chrápe černobílé čuně, kapitální kus.

Sloup vítězů je také veliký, jde se k němu tísnivými betonovými podchody a nahoře je zlatý, celý zlatý. Bismarck a Moltke, strůjci onoho vítězství, zezelenali měděnkou. V 19. století byla Paříž vzor pro město vůbec a v každém evropském městě najdeme kus Paříže. Sloup vítězů je pařížská Etoile, berlínská Champs Elysée se jmenují ulice 17. června a běží k Brandenburské bráně. Když dva dělají totéž, není to nikdy úplně ono.

Brandenburskou branou pro nás kdysi končil svět, kdo zažil berlínskou zeď, bude jí navždy procházet s jistým zadostiučiněním. Ne, nepůjdu na Unter den Linden, ulice Pod Lipami je pro mě pořád východní, smutná a šedivá, duše má vlastní oči, teskné a setrvačné. Tak ať. Vlevo v bok, směr Reichstag pochodem v chod!

Aut je tu málo, stromů a veverek dost, nábřeží kolem Bundestagu bude možná jednou živé a krásné, zatím je energické, čistě narýsované a ambiciózní. Louka nedohledná ubíhá směrem k nedokončenému Hlavnímu nádraží, leží na ní dvě obří stříbřité kopačky – pomník obuvi na fotbal – a vedle něho nápis: „Německo je země nápadů.“ Což není špatný nápad. Ťapu loužemi, do bot mi teče a v duchu na té pláni vidím ruské tanky. Když jsem ji viděla poprvé, byly tu ještě haldy rudých cihel. Odvraceli jsme oči, nikdo z nás si to nechtěl doopravdy představit.

VZPŘÍMENÉ JAKO ŠÍP

Směrem k severu přibývá černých tváří. Když je na širých křižovatkách auto v nedohlednu, přecházejí na červenou. Já také, logicky, ale vím, že se tím společensky vymezuji. Zdejší slušná žena by to nikdy neudělala. Zajímají mě a trochu děsí ty velmi imponující postarší Prusky, čisté a úpravné a vzpřímené jako šíp. Nebožka NDR pro mě bývala zemí energických žen, došly k té genderové sebejistotě daleko před námi a nedobrovolně, muži padli na frontách nebo se vraceli ze zajetí slabí a otřesení, existují i neviditelná zmrzačení. Ale někdo musel odklízet trosky a každý den vařit – řepu stokrát jinak – a uchovávat řád. A záhy nastal blahobyt a bylo na holiče. Ke kadeřníkovi chodí často, ty rigidní a šetrné hospodyně nelitují nemalé částky na ukázněný sestřih a vzorný platinový přeliv. Upravené a natvrdo nalíčené vyrážejí na nákup cibule ve válečných barvách: je toho příliš mnoho, o čem nemluví. O čem už nikdy nebudou mluvit. A některé ještě nosí ten prastarý předlouhý cůpek, spletený kolem hlavy do koruny…

Sídliště a „sociální domy“ střídají čtverečky zahrádkářských kolonií. Nazvat je ošklivými je neporozumění. To město vznikalo vždy příliš rychle – v průmyslovém boomu poloviny devatenáctého století a při povstávání z ruin v polovině století dvacátého vždy šlo především o to, mít střechu nad hlavou a celer do polévky. Krása tu nemá oporu v tradici. Lidé budovali své domovy a vytvářeli estetické hodnoty úpornými a skromnými prostředky. Stačí na chvilku zpozornět a zaposlouchat se, kypí to tu výtvarnými nápady, vtipná řešení na sebe vzájemně kývají s jakýmsi střízlivým studeným humorem. Východní čtvrti nemohou pěstmi do kapes, nezaměstnanost je pravidlem. Srdcem každé z nich je radnice a obvodní úřad, sociální správa – tam se udělují podpory. Mladí a ti před penzí z nich žijí a ukázněně usilují o některé z „podporovaných pracovních míst“. Sociální síť je zatím nastavena z našeho pohledu velkoryse, uváznout v ní však žádá statečnou rezignovanou trpkost. Západní čtvrti nabízejí kurzy němčiny a všemožnou podporu muslimským ženám. Plakáty na zdech evangelických kostelů se ptají: „Kdo rozhodne o tom, za koho se vdáš?“ Staví hráz proti sílícímu napětí, je ve vzduchu, je hmatatelné: Při vstupu do Židovského muzea procházím přísnou osobní kontrolou jako na letišti. Černí výrostci házejí kameny, bílí neonacisté vyhrávají místní volby. Mluví se o tom vysíleným polohlasem. V renovovaném chrámu Svatého kříže je výtečná akustika a mně už tuhnou nohy.

Je čas jít domů a převléknout se do opery.

Arciv, časopis Krásná