Úvod Magazín Iška Fišárková používá ženské prvky v mužském oděvu a naopak

Iška Fišárková používá ženské prvky v mužském oděvu a naopak

Kolekce Elegance navzdory smrti (foto: Lucie Robinson)
Kolekce Elegance navzdory smrti (foto: Lucie Robinson)

Poprvé jsem viděla její modely na bílém vlnitém molu v bývalé tovární hale Design Bloku. Bylo to jako z jiného světa. Krásní chlapi v dlouhých sukních se vynořovali z bílých dun mola a zase do nich zapadali, uchvacující, leč neuchvatitelné dívky s vlasy staženými do dlouhých ohonů nostalgicky odhalovaly splývavé večerní toalety, skryté pod saky či fraky. Nakonec přivedli, provázeni nadšeným potleskem, ji, tvůrkyni toho všeho. Drobnou, trochu uřícenou leč klidnou, jakoby udivenou z toho úspěchu a jakoby ho trochu odmítající. Podruhé jsem ji chvilku pozorovala, sama neviděna, v jejím suterénním ateliéru. Přišla jsem trochu dřív na náš dojednaný rozhovor, a tak jsem měla možnost vidět její nečekaně vitální,
energetická gesta při rozlítaném, ale přesném a rozhodném pracovním jednání. Konečně si mne všimla. „Mám strašný frmol – ale ten mám vlastně pořád,“ usmála se, teď už zase klidná.

 Jste Kozoroh se zvláštní specialitou: narodila jste se na Štědrý den. Mělo to na vás nějaký vliv?
Určitě. Nevím, co jsou mé vlastní narozeniny. A mám se báječně, protože se mnou slaví celý křesťanský svět.

A jak se jinak cítíte v Kozorohu?
Jsem typický Kozoroh. Jsem navíc v čínském horoskopu opice šplhající nahoru a to má hodně společného s Kozorohem, který se také pořád drápe do kopce. Vylezu co nejvýš, vložím do toho strašné úsilí, no a pak musím odpočívat. Mám v sobě taky hodně z Vah, narodila jsem se v jejich ascendentu.

Jste ze slavné výtvarnické a herecké rodiny. Máte tedy talent a kreativitu v genech. Tvorba je pro vás nejspíš přirozená jako dýchání.
Tvorba – to pro mne není potřeba dýchat, ale samozřejmost, že dýchám. Životní nutnost! Prostě bych bez toho nemohla existovat.

Byla jste taková už od mala?
Byla jsem dítě, které prokreslilo celé své dětství. Dělala jsem si třeba pro svoje vlastní potěšení návrhy pro divadlo, které jsem sama i zrežírovala, vymýšlela jsem nejrůznější fantazijní oblečení. Až do třinácti jsem vlastně nevěděla, že módní návrhářství vůbec existuje, tedy aspoň jako solidní profese – než mne z tohohle omylu vyvedla babička. Ujistila mne, že je to řádná a slušná práce. A bylo rozhodnuto! Jenže mne dvakrát nevzali na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Paní docentka Bauerová mne prostě nechtěla. Jednou o mých návrzích řekla, že jsou příliš malířské, a podruhé zase že jsou moc grafické. A já jsem jí na dlouho uvěřila a snažila jsem se místo oděvních návrhů studovat, kreslit, malovat, dělat keramiku, animovaný film, učit na LŠU… Jenže mne to nakonec k těm „hadrům“ přece jen přitáhlo nazpátek.

 

Ovlivnil vás nějak váš dědeček, malíř Alois Fišárek?
Dědeček mi hodně pomohl. Nejvíc když mi bylo patnáct. To mi poradil, abych si schovávala úplně všechny svoje kresbičky a návrhy – a když se stane, že mi dojde inspirace, jednoduše po nich sáhnu. Nejlepší je vždycky první nápad nebo to, co se v něm skrývá, ať už to nakonec možná vypadá jinak. Nutná je i pokora, dokázat přijmout intuici, první myšlenku.

Píše se o vás, že se vaše věci vyznačují oduševnělou elegancí, čerpající z myšlenkové originality, zároveň ale mají i jemný humor. Je to také móda ve špičkovém řemeslném provedení. Samé superlativy. Je těžké dostat se na takové výsluní – a jak se vám to povedlo?
Já nevím. Je to těžké. Bylo to splnění snu. Když za tím jdete a všechno tomu podřídíte… Já prostě touhle profesí žiju, je to nutná součást mého života. Patřím mezi ty idealisty, kteří věří, stejně jako náš bývalý pan prezident, že láska a pravda zvítězí. Já si navíc myslím, že poctivá práce a určitý talent se nakonec vždycky prosadí. Nemůžu říct, že by má cesta byla nějak lehká. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, jak se co má dělat. Byla jsem ze začátku vlastně absolutní outsider, neměla jsem výhody lidí, kteří tenhle obor vystudovali a měli v něm spoustu známých. Neměla jsem žádné kontakty, nevěděla jsem, kam se obrátit. Dveře mi otvíraly jen výsledky mé práce, jen o ty jsem se mohla opřít. Tenkrát mne hodně povzbudilo, když profesorka Kybalová řekla, že mne od začátku brala jako hotovou návrhářku.

Co je pro vás na oděvu nejdůležitější?
Když tvořím pro někoho, je nejdůležitější, abych toho člověka skutečně prezentovala. Aby se můj oděv stal jeho součástí a vytáhl z něj to lepší: aby mu to zvýšilo sebevědomí, aby byl usměvavější a vlídnější. Dobře udělaný oděv může člověka pozitivně motivovat. Z mé strany je to především o respektu k jeho osobnosti. Není to o tom, že bych mu nějak sloužila.

Jste nejvíce známá svými mužskými sukněmi. Nosili je nejen vaši synové Max a Fred (po kterých jste pojmenovala svůj salon i butik), ale, jak jsem se někde v tisku dočetla, třeba i Jiří Korn.
Tak to s panem Kornem si tisk vymyslel. Já se neznám s celebritami, tahle garnitura mne ještě neobjevila – a možná mne ani nezná… Někdy o sobě říkám, že nejsem přední módní návrhářka, nýbrž zadní módní návrhářka. Ty moje sukně nosili kromě mých synů a jejich kamarádů i kluci z UMPRUM a muzikanti – a nosili je rádi. Já jsem je do svých kolekcí zařazovala z estetického hlediska, pokládám je totiž za krásné. A taky – potřebuji si hrát a udělat něco pro svoji potěchu! Zajímá mne etnografie a etnologie, a tak vím, že mužské sukně existovaly i existují v mnoha oblastech světa, jen u nás ne, tady se nosí jedině kalhoty, protože ty byly nejpohodlnější při jízdě na koni. Mužské sukně v naší kalhotové kultuře nabízím jako zajímavou variantu při nějakých zvláštních příležitostech.

 

Muži na vašich přehlídkách jsou v dlouhých širokých sukních ještě mužnější, to mohu potvrdit. Nedělají je vůbec zženštilými, jak by nezasvěcenec mohl předpokládat. Vzbuzují sice úsměv, ale je to výraz obdivu, úžasu nad novým nekonvenčním pohledem, chytrým, kreativním a odvážným přístupem. Dokonce ani výrazné kanýry či krejzlíky těm urostlým nádherným klukům na mužnosti neuberou, podtrhnou však jejich citlivější struny. Správným chlapům prostě něha sluší! A naopak, vaše další úspěšná parketa – mužská saka a fraky na kultivovaných dívkách jako by zdůrazňovaly jejich ženskost a dělaly ji jaksi pikantnější, rafinovanější. Vtipnější.
Mám ráda humor a doufám, že pro něj mám obecně smysl. A miluji, když věci, které navrhuji, mají vtipné vnitřní souvislosti. Ono to potom nějak vyleze samo! Neřeším sice filozofii oděvu, ale na druhou stranu – i když je oblečení jen naší povrchovou součástí, hodně jím o sobě vypovídáme. Prezentujeme tím vztah, který máme sami k sobě.

Po velkých úspěších jste se pak náhle skoro na pět let úplně odmlčela, věnovala jste se malé dceři a rekonstrukci domu po předcích. Sotva jste dala Adélku do školy, svojí přehlídkou nazvanou Crazy Crayzl jste získala titul Výtvarník sezony na Prague Fashion Week, za půl roku jste v tomtéž pokračovala kolekcí s názvem Nesnesitelná lehkost – utržila jste dvě naše nejprestižnější návrhářská vyznamenání během tak krátké doby a po tak dlouhé odmlce. A aby toho nebylo dost, pár týdnů nato jste otevřela svůj nový butik v Týnské uličce. Skvělý návrat. Chystala jste se na něj dlouho? Chyběla vám ta činnost?

Nahromadilo se toho tenkrát na přelomu tisíciletí víc najednou. Adélka byla miminko, současně se začal rekonstruovat dost zpustlý restituovaný dům, přepadla mne těžká nemoc, a navíc jsem si uvědomila, že jsem se ve svém povolání stala obětí workoholismu. Najednou mě to přestalo bavit a praštila jsem s návrhářskou prací. Jenže když jsem se vyléčila makrobio­tikou, vilu dala jakž takž do pořádku a Adélka začala chodit do školy, došlo mi, že už to takhle nejde. Že bez svojí profese strádám, že bez ní nedokážu existovat. A tak jsem zase zpátky. A hezky se to vylupuje, jako když rozloupnete pichlavý kaštan a vyskočí z toho krásný lesklý kaštánek.

 

Kde na to všechno čerpáte energii, jak dobíjíte baterky?
Největší „baterka“ je moje osmiletá dcera – zároveň je to ale požírač energie. A obrovsky se dobíjím celou svojí rodinou.

Pomáhá vám i váš životní styl a způsob stravování? Je to stále makrobiotika, o které jste se už zmínila v souvislosti s vyléčením těžké nemoci?


Jsem snaživý makrobiotik už osm let a nemohu si to vynachválit. Díky pochopení energií dokážu bez problému a bez únavy intenzivně pracovat patnáct hodin denně. Sice občas udělám prohřešek v podobě malého pressa nebo něčeho sladkého, ale to si nikdy nevyčítám, to si naopak maximálně užívám. Moje dcera vyrostla na makrobiotice a myslím, že jsem jí tím vytvořila nejlepší základ do života. A můj prostřední syn je makrobiotik jako já, a to to dokázal bez silné motivace, kterou pro mne znamenala má dávná nemoc. Obdivuji ho za to. Je to především duchovní záležitost. Zrovna tuhle jsem vysvětlovala své kamarádce, silně věřící křesťance, že makrobiotika je moje forma modlitby nebo meditace.

Na co jste nejvíc pyšná? Co se vám nejvíc povedlo?


Můj největší úspěch je, že jsem tady a teď, dělám to, co dělám, a žiju tak, jak žiju. Dostala jsem se do stadia, ve kterém jsem šťastná. Jsem zdravá, mám krásné děti, báječného přítele, milého psa, jsem finančně zajištěná a má práce mne úžasně uspokojuje. Jasně cítím, že jdu po dobré cestě. Je to zvláštní pocit vnitřního bezpečí, který mi nezajišťuje nikdo jiný, jen já sama.

Archiv, časopis Krásná

Osobnosti a rozhovory Umění a architektura
Všichni chceme být šťastní! Červená řepa