Můj život v Austrálii

Můj život v Austrálii

Můj život v Austrálii

Po dvaatřiceti letech v Čechách a dalších třinácti v Německu mě osud zavál až na druhý konec Zeměkoule, mezi klokany a koaly – do Austrálie. Původně jsem následovala kamarádku z dětství, která tam žila už léta. Ale časem jsem se osamostatnila,
až se ze mne po šesti letech stala Australanka se vším všudy.

Jak se jezdí v Austrálii?

Přistanete-li v Austrálii v Perthu (který se stal mým domovem), jste především unaveni z dlouhého letu. V letadle prožijete zhruba čtyřiadvacet hodin a vzhledem k časovým posunům přiletíte o šest hodin
(v letním čase) a o sedm hodin (v zimním čase) mladší. Celní kontrola je velice přísná,
především u vás hledají drogy, ale také potraviny (můžete si dovézt jedině originálně zabalené čokolády
nebo sušenky a také konzervy). Nedovolí vám ani květiny, vlastně je zakázáno si s sebou vzít cokoli živého. Psa nebo kočku musíte mít ve speciální přepravce ve speciálním oddělení a pak vám je šoupnou rovnou
do karantény. V poslední době je častou procedurou osobní prohlídka a během mezipřistání v Asii
se musíte podrobit měření teploty (v uchu), a někde vám dokonce navléknou na obličej roušku.

Předpokládáte-li, že letiště hlavního města Západní Austrálie (což je nejrozlehlejší australská země)
je velké a rušné, budete zklamáni. Je naopak malé a poklidné, kde rozruch nastane jenom tehdy,
přiletí-li letadlo, a to se stane jenom párkrát denně.

Z letiště se dostanete autem – taxíkem nebo se známými a určitě budete v šoku,
když vám otevřou dveře na pravé straně auta. Ale nebojte se, řídit nebudete, volant je totiž na druhé straně. Jezdí se vlevo jako v Anglii a například kruhové objezdy (které jsou všude) jsou zpočátku
pro „pravojezdce“ oříškem. Jezdí se po levé straně, doleva, ale přednost se dává zprava.

Při přecházení ulice se i po pěti letech díváte na špatnou stranu, takže se raději rozhlížíte na obě strany
a pro jistotu si zkontrolujete šipky na silnici. Chodec totiž přednost nemá, jenom na zebrách,
ale těch je velice málo. Na velkých křižovatkách můžete, když máte zelenou, přejít křížem,
protože auta ze všech směrů mají červenou.

Do půl roku jste povinen vyměnit si svůj řidičský průkaz za australský, jízdy absolvovat nemusíte,
postačí písemný test, který složíte na každé policejní stanici a je zdarma. Propadnout můžete třikrát,
nic se neděje. Když neuspějete na jedné policejní stanici, jdete na druhou. Když se vám to konečně povede, zaplatíte 40 dolarů a jste držitelem nejen průkazu řidičského, ale vlastně také průkazu totožnosti.
Občanský průkaz tady totiž neexistuje, řidičák je jediným uznávaným dokladem.
Kdo ho nemá, prokazuje se zdravotní nebo bankovní kartou.

Velmi hlídaná je tady rychlost, na dálnici můžete jet maximálně stokilometrovou rychlostí,
ve městě mezi padesáti a sedmdesáti. Rychlost je přísně a často měřena radarem, pokuty jsou velmi vysoké. Když jedete autem, neustále šilháte do levého odstavného pruhu, zda nezahlédnete kameru zabalenou
do černé látky. Asi po dvaceti metrech na vás vybafne křiklavě žlutozelená cedule
– „Právě jste minuli kameru. Děkujeme za dodržení rychlosti“.
Mimo civilizaci, ve vnitrozemí – kde široko daleko není živáčka
– můžete jet rychlostí sto deset kilometrů za hodinu,
někdy uvidíte na silnici nakreslený bílý kříž, po několika stech metrech další
– jste na území, kde vám policie může měřit rychlost z vrtulníku.

 Jak se pracuje v Austrálii?

Austrálie je ideální zemí pro ty, kteří nechtějí pracovat. Pobírají podporu a ještě příplatek
na úhradu nájemného. Podpora je 170 dolarů (aktuální kurs je asi 1:18), na bydlení dostanete 60 dolarů
– to vše týdně. Léky jsou za pakatel, máte slevu na inkaso a jízdné v městské hromadné dopravě.
Takže lidé těchto výhod bohatě využívají, surfují, rybaří, cestují a věnují se svým koníčkům.
Ale na dlouhé cesty to není – každých čtrnáct dní se musíte hlásit na pracovním úřadě a prokázat,
že hledáte práci (stačí předložit odpovědi na různé pracovní nabídky).

Je pravidlem, že lidé s podporou si na černo přivydělávají
– několik hodin týdně myjí nádobí, uklízejí, rozvážejí pizzu...
Skákat se s těmito penězi nedá, ale na zahálčivý život na pláži to stačí.

Získat stálé místo je skoro zázrak.
Zaměstnavatelé dávají přednost příležitostný a částečným pracovním úvazkům,
tím pádem jim odpadá placení tzv. sociálních výhod – což je nemocenská a dovolená.

Výhrou je získat zaměstnání u státu. Státní zaměstnanci sice mají platy nižší, než je průměr,
zato mají jisté zaměstnání a vysoké důchodové zabezpečení. Dožijí-li se důchodového věku
(je lhostejné, zda pracovali týden nebo celý život), mají všichni Australané stejný týdenní důchod,
který je přibližně stejně vysoký jako sociální podpora. Asi před deseti lety vláda rozhodla,
že kdo pracuje, bude na tom lépe. Proto zaměstnavatelé začali platit důchodové pojištění,
které pak jednorázově vyplatí svému zaměstnanci při odchodu do důchodu.

Je těžké se tady prosadit. Lidé odmítají nové nápady, jsou konzervativní a vše tady prakticky běží
podle anglického či amerického vzoru. (Angličané jsou tu nazýváni pomi – vězňové anglické matky.
Oblíbení nejsou ani náhodou. Jsou nafoukaní a hodně pijí.) Noví přistěhovalci se zpravidla rozhlédnou,
zjistí, co tu chybí, a myslí si, že rozjedou byznys. Ale nerozjedou, nepovede se to skoro nikomu.
Takže nakonec všichni stejně skončí u toho, že někde poklízejí či nabízejí drobné řemeslnické práce, zahradničení, roznášení novin a podobně. Rozšířenou službou je hlídání nejen dětí, ale také psů a domů.

Píchačky v zaměstnání neexistují, vyplňuje se pouze pracovní výkaz. S přesným časem si tady vůbec
nikdo hlavu nedělá. Dokonce neexistuje časové znamení – ani v televizi, ani v rádiu. Žije se tu „přibližně“.

 Jak se bydlí v Austrálii?

Každý si většinou pořídí vlastní dům – stačí koupit pozemek a nechat si dům postavit,
stačí mít sedm tisíc v hotovosti. Je totiž lepší platit půjčku na dům (což je placení do vlastní kapsy)
než nájemné (které je stejně vysoké). Kromě toho jako všude na světě cena nemovitostí neustále roste,
takže dům za několik let výhodně prodáte. A to tady dělá skoro každý, Australané se pořád stěhují.
Záclony tady neperou, po pěti letech je vyhodí, koupí nové a dům prodají.
Čistírny jsou drahé, takže je lepší přidat pár stovek a koupit vše nové.
Ale nemyslete si, špinavé nejsou, v Austrálii se totiž skoro nepráší,
v domech stačí utřít prach jednou měsíčně. Nikdo se taky doma nezouvá, ani když prší.
Není proč, je tu čisto.

Australané žijí venku. Jsou tu čtyři roční období, která pociťujete.
Léto je horké, někdy teplota přesáhne i čtyřicet stupňů, bývá to nepříjemné i v noci.
Proto si spousta lidí pořizuje klimatizaci. Kdo žije u oceánu, nahrazuje mu ji vánek – tak jako mně.
V létě vůbec neprší, sedm měsíců nespadne ani kapka. Takže s vodou se musí šetřit, zahrady se posledních pár let zalévají dvakrát týdně – podle čísel domů. Každý má automatické zavlažování řízené počítačem.

Jaro a podzim, které já miluji, jsou mírné asi tak jako v Evropě. Druhé nejdelší období je zima.
Tehdy prší, většinou jde o přeháňky, někdy dojde i na průtrže mračen – prší vodorovně, deštník je na nic. Proto jsou ve městech u obchodů všude přístřešky, kam se lidé schovají a mohou nakupovat v suchu. Přístřešky jsou i kolem domů. Jinak ale slunce svítí i v zimě, někteří lidé se v moři koupou celý rok.
I v zimě se teplota pohybuje nad dvaceti stupni přes den, v noci bývá kolem sedmi...
Sníh uvidíte jenom kolem Melbourne v horách.

Zima je celkem nepříjemná ve večerních hodinách, zalézá až do morku kostí, ne každý má topení,
mnoho lidí má krb a topí se pouze speciálním australským, velmi tvrdým dřevem  červené barvy,
které se jmenuje jarrah. Někdo používá plynový radiátor nebo klimatizaci, která se v zimě přepne na topení.

Víkendové domky se tady nepěstují, jenom velmi bohatí lidé si pořizují rezidence ve vzdálených oblastech, třeba u řeky, kam se jedou několikrát za rok podívat. Trempuje se tady také, ale většinou jde o přistěhovalce z Evropy, znám skupinu českých trempů, kteří pořádají několikatýdenní potlachy
a sjíždějí se na ně z celého světa.

Snem skoro každého Australana – a mým také – je roční cesta kolem Austrálie.
Mnoho lidí si tento sen splní, někteří pro něj prodají dům a koupí si kempingový vůz
a s ním se vydají na cestu. Po roce se vrátí a začínají znovu. To je důvod, proč jsem se zatím
na tuhle cestu nevydala. Mám totiž svůj dům velmi ráda, bydlím v něm pět let a je mi v něm dobře.

Není špatné být v Austrálii bezdomovcem, žít v autě nebo na lodi. Je to mimochodem dost rozšířené,
i když v poslední době i tady došlo k různým omezením. Kvůli čistotě vody byly například zvýšeny poplatky
za ukotvení lodi a napojení na zdroj vody a energie. Takže mnoho lidí od tohoto způsobu životu upustilo. Všude je však k dispozici pitná voda, sprchy a elektrické grily zdarma. V parcích i na plážích. 

Stát uznává jako životní standard dům, auto a loď. I když jste majitelem těchto tří věcí,
můžete pobírat sociální podporu. Když ale máte úspory vyšší než dva a půl tisíce dolarů,
doporučí vám nejdřív je utratit a pak teprve dostanete podporu. Proto spousta lidí peníze nedává do banky, ale ve zvláštních schránkách je zahrabou na zahradě.

Není zvykem, aby mladí lidé žili s rodiči. Svobodné děti odcházejí z domova a pronajímají si dům s přáteli,
kde žijí až do doby, než samy založí rodinu. Pak si pronajmou nebo koupí dům pro rodinu.
Rodiče samostatným dětem nepomáhají, neuvidíte australskou matku s buchtami a bábovkou,
jak putuje za vdanou dcerou. Scházejí se většinou v neděli, opečou si maso na grilu
a pak si zase jenom telefonují. Existují tady také nájemní byty v činžovních domech,
v nich žijí ti, kteří mají omezený příjem.

Původní obyvatelé, aboriginalové, mají tmavou pleť, široký nos a silné rty. Žijí podobně jako cikáni.
Mají velké sociální výhody a dvojité přídavky na děti. Takže často potkáte bílého muže s tmavou ženou,
je jasné, že mají zajištěný dobrý příjem. Někteří žijí v rezervacích, kam zajíždějí turistické autobusy
a oni jim tam předvádějí svoji kulturu. Pomalovaná těla, speciální tance a hraní
na dřevěné dlouhé píšťaly, zvané didgeridoo.

 Jak se vaří v Austrálii?

Australská kuchyně jako taková prakticky neexistuje, je převzatá z větší části od Angličanů a Američanů (McDonald’s a KFC). Nejpopulárnější je grilování, barbecue, tady se mu říká bárbí.
Úplně každý má na zahradě gril, kde se opékají především párky, (což je tučná obarvená a okořeněná hmota, velmi levná), pak steaky obrovských rozměrů z hovězího masa, vepřové a jehněčí kotlety.
Maso je velmi levné a chutné, klokaní maso tady není příliš populární a jeho cena je průměrná.
K masu se podávají různé druhy brambůrku, oblíbené jsou dippy – řidší pomazánky.

V Austrálii je prohibice, alkohol je k dostání pouze ve specializovaných prodejnách a na ulici ho pít nesmíte, jedině zabalený v papíře. Na pláži je požívání alkoholu povoleno, protože jde o vaše soukromí.
Hospody jsou tmavé, špinavé a páchnoucí, slušný člověk tam nevkročí. Pije se tam a hraje kulečník.
Ne všechny restaurace jsou pěkné, ne všechny mají licenci na alkohol.
Takže si často můžete přinést svoje víno nebo pivo, to vám dají do ledničky a naservírují vám ho.
Za to se účtuje dolar. Některé restaurace mají sice licenci na alkohol, přesto si můžete přinést vlastní.

Velmi oblíbené jsou slané koláče, zvané páje, plněné například mletým masem, gulášem,
špenátem se sýrem nebo zeleninou. Jsou navrch přikryté těstem, podávají se jako velká kola
nebo malé koláčky. Mohou být i sladké, plněné například jablky.

Nejčastěji se podávají sendviče, což jsou obložené plátky bílého
nebo tmavého toustového chleba, naskládané na sebe do vrstev a úhlopříčně rozříznuté,
takže se podávají jako trojúhelníky.

Populární je čínská kuchyně, zejména smažená rýže a jarní závitky
– rolky plněné zelím, zeleninou či masem.

Doma téměř nikdo nevaří a nepeče. Jídlo se objednává po telefonu nebo se jde na večeři
či se v mikrovlnné troubě ohřeje jídlo mražené. Jako moučník se podává muffin,
což je bábovička z třeného těsta ochucená čokoládou, hrozinkami, prostě čímkoliv.
Dalším rozšířeným pečivem je scones, to je většinou bez chuti a bez zápachu,
podobá se české kulaté housce, většinou je slaný, málokdy se přichutí rozinkami.

Oblíbený je mrkvový a banánový moučník, zázvorové sušenky,
čtverce z lístkového těsta s ovocem a zalité pudinkem a také dort zvaný Pavlova.
O jeho název se zasloužila známá ruská primabalerína Olga Pavlovová, na počest jejího příjezdu
do Austrálie ho vymyslel a připravil jeden australský cukrář. Tento moučník si při svém pobytu
oblíbil Petr Novotný a doslova se do něj zamiloval. Přitom jde o obyčejný ušlehaný bílek
nasycený práškovým cukrem, doslova usušený v troubě.
Zdobí se čerstvým ovocem a šlehačkou.

 Recepty

 Jehněčí kotletky s citronem

(pro 4 osoby):

12 malých jehněčích kotletek

2 citrony

4 polévkové lžíce medu

2 lžíce worchesterové omáčky

2 lžíce sójové omáčky

6 stroužků česneku

mletý pepř

sůl

vegeta

chilli

olej

máslo

Rozpustíme máslo, přidáme olej a všechny přísady včetně rozmačkaného česneku a šťávy z citronů. Promícháme, odstavíme z ohně, vložíme kotletky a dáme uležet to chladu. Po několika hodinách
je otočíme a opět necháme v chladu uležet. Kotlety marinujeme několik hodin, nejlépe přes noc.
Pak kotlety grilujeme dvě až tři minuty z každé strany. Podáváme s opečeným bramborem
a zdobíme zeleným salátem. Můžeme podávat i s chlebem.

Kuře na medu a zázvoru

(pro 4 osoby):

1 kuře

50 g čerstvého zázvoru

1 citron

 sklenice vody

 sklenice medu

sklenice nerafinovaného cukru

4 stroužky česneku

chilli

sůl

pepř

4 šalotky

olej

Kuře rozporcujeme na menší kousky a připravíme si marinádu. Do železného kastrolku nebo malého pekáčku dáme olej, přidáme oloupané a na čtvrtky rozkrájené šalotky, rozdrcený česnek, omytý a na plátky nakrájený citron a jemně nakrájený zázvor. Přidáme vodu, med, cukr, sůl, pepř a chilli. Na mírném ohni mícháme, až se vše spojí. Vložíme kuřecí dílky, které by měly být potopené. Buď přikryjeme pokličkou a na mírném ohni asi 40 minut dusíme, nebo můžeme dát pekáček do středně horké trouby a asi hodinu péct. Je-li omáčka řídká, zahustíme lžičkou jíšky nebo solamylu. Podáváme s rýží nebo bramborem, ozdobíme nakrájenou jarní cibulkou.

 Banánovo-jogurtová bábovka

 

150 g másla nebo margarínu

1 šálek cukru

2 vejce

2 banány

kůra z 1 citronu

1 bílý jogurt

2 šálky hladké mouky

1 prášek do pečiva

1 lžička kakaa

Na ozdobu:

Několik vlašských ořechů

Karamelová poleva (z 50 g cukru)

Máslo s cukrem utřeme do pěny, postupně přidáme vajíčka a stále šleháme. Přidáme rozmačkané banány, citronovou kůru, jogurt a lehce promícháme, zlehka vmícháme mouku rozmíchanou s práškem do pečiva. Polovinu těsta dáme do vymazané a vysypané malé bábovkové formy, ze zbylého těsta trochu odebereme, smícháme s kakaovým práškem a po obvodu těsta ve formě ho rozmístíme. Zalijeme zbylým těstem.
Pečeme v předehřáté troubě asi 45 minut. Do větší bábovkové formy suroviny zdvojnásobíme.

Po vyjmutí z trouby necháme 10 minut odpočinout, pak bábovku opatrně vyklopíme na mřížku.
Po vychladnutí vršek bábovky ozdobíme vlašskými ořechy, které polijeme karamelem.

 

Cestování Osobnosti a rozhovory
Plejboj 17. století Bižuterie