Výchova chlapců v Čechách aneb Kde jsou naši rytíři?
O čem si povídají ženy, holky, dámy, slečny, prostě ženské, když se sejdou u kafe na svém babinci? Přece o chlapech, krasavcích, manželích, milencích a o Bradu Pittovi, o Karlu Gottovi, to závisí na ročníku narození švitořících žen. Co si tak říkají? Jemně řekněme, že nešetří kritickým pohledem na mužské plémě. Muži jsou nechutní, málo vydělávající, neromantiční, nám se nevěnující, alkoholu holdující, nespolehliví, nevěrní, po sobě si nic neuklízející troubové, bez kterých to holt nejde. Teda kromě Brada Pitta a Karla Gotta.
Je až neuvěřitelné, jak se ženy na svých dýcháncích shodnou.
Mimochodem právě proto je „Muž“ nejoblíbenější téma. Nadávat na chlapy – co jen může více ženy sjednotit! Kde jsou kořeny typického mužského chování a jednání, jež tak rády a s chutí kritizujeme,
smějeme se mu, zlobíme se nad ním?
Při hledání odpovědi asi nebudeme jásat nad výsledkem. Chování chlapců, hochů a mužů je formováno výchovou, školou a okolím. Kdože má nejvíce vliv na utváření základních společenských dovedností?
Kdo učí mladé muže domácí práce, společenskou etiketu a kdože utváří jejich pohled na svět? Jsou to ženy. Matky, učitelky, chůvy, vychovatelky, profesorky. Nechme stranou důležitost a opodstatněnost mužů
při výchově. Ale feminizace výchovy je opravdu až děsivá. Přiznejme si, neděláme někde chybu?
Ženy v podstatě touží po rytíři v lesklé zbroji. V dnešním jazyce je rytířem muž, jenž nemusí být nejkrásnější, zato je však milý, galantní, podporující, vždy ochotný pomoci, bojující za nás a za ty správné věci.
A hlavně si své jediné ženy po celý život váží, je pro něj tou nejkrásnější navždy.
Kde jsou?
Nevím, neptejte se mě, sama netuším, kde takoví rostou.
Ovšem zdá se mi, že my ženy rozhodně nepodporujeme jejich vývoj k rytířskosti,
ba naopak ho (snad) potlačujeme. A teď nám nezbývá než plakat nad rozlitým mlékem.
Vezměme si třeba rozdíly ve výchově malých holčiček a chlapečků ve škole. Většinu pedagogického sboru tvoří ženy. Tomu říkáme feminizace školství. Připomeňme si, že práce pedagoga je vnímána jaksi nemužsky, tj. jako nižší, méně uznávaná a méně placená, a proto jí říkáme ženská práce. Vyučující vedou hodiny
raději tak, aby chlapci nezlobili – holčičky se přizpůsobí. A jestliže hoši zlobí, je jim to tolerováno,
vždyť jsou to přece kluci! Je dokonce dokázáno, že chlapci jsou vyvoláváni a oslovováni více,
je jim věnována větší pozornost. Nemluvě o tom, že chlapečci jsou vedeni k aktivitě
a průbojnosti, u dívek je to nežádoucí, dívky mají být přece milá a něžná stvoření…
Vyvstává obava:
za nedostatek rytířů si můžeme my, ženy. A ty vzory chování z našich domovů.
Citujme plod naší skvělé výchovy:
Marek, 35 let, státní úředník
Automatická pračka? Ano, vím, že něco takového v koupelně mám. Aviváž? Co to je?
Domácí práce nesnáším všechny. Asi jsem staromilec a feministky mě budou chtít ukamenovat, ale mužskou roli v domácnosti spatřuji někde jinde. Pokud celý den strávím v práci, nemůže po mně nikdo chtít,
abych pak vzal do ruky vysavač a běhal s ním po bytě.
Milý Marku, mohu tě ujistit, že asi neexistuje ani jedna žena na světě milující všechny domácí práce.
A také tě mohu ubezpečit, že každá pracující žena po návratu z práce nemá ani tu nejmenší chuť pobíhat
po bytě s vysavačem a provozovat tento druh aerobního cvičení. Ale bohužel za tyto názory a postoje nemůžeš. To my, ženy, jsme tě nepřipravily dostatečně na cestu rytíře.
Opravdu si myslíte, že je feminismus zbytečný?
Opravdu si myslíte, že vzory výchovy jsou takto nastaveny správně?
PS: Děkujeme touto cestou všem maminkám, chůvám, vychovatelkám a všem ženám,
které naučily své hochy, že žehlení, praní, uklízení, mytí nádobí, luxování je práce jako každá jiná.
A dvojnásob děkujeme, že tyto práce vaši hoši umí a vykonávají. I když je třeba vůbec nebaví.
