Generace X

Generace X

Generace X

Ve dvacátém století jsou nejméně tři období, která v sobě propojují radost a tvořivost
a jež v nějaké formě přesahují hranice států či kontinentů. Jsou to jednak bláznivá dvacátá léta,
která ze sebe setřásla bláto zákopů první světové války. O jednu válku později mají podobný význam optimistická šedesátá léta jako určité zakončení konfliktních let horké a studené války.

Počátek 90. let jsme vnímali různě podle toho, zda naše generace četla noviny nebo poslouchala moderní hudbu. Mnoho bylo napsáno o počátečním nadšení a politické tvořivosti prvních několika let po pádu socialistických režimů, ale zdá se, že tyto události je také možné vidět v širších souvislostech
jakéhosi politického ale i kulturního záblesku tvořivosti, jehož méně viditelnou stranou je hudební revoluce počátku 90. let. Obě linie vývoje – kulturní a to hlavně hudební – i ta politická příliš rychle přerostly
původní poněkud idealizující náboj a změnily se na “komerci”.

Nové sociální podmínky a nové technologické vynálezy pak daly vyrůstat novým generacím, které přicházejí tak rychle po sobě, že současní pětadvacetiletí přestávají rozumět jen o několik let mladším vrstevníkům. Podívejme se s desetiletým odstupem na jednu část západní společnosti,
jejíž životní styl se postupně zabudovává i do našeho světa.V roce 1991 vydal kanadský autor Douglas Coupland svoji prvotinu Generace X.
Vyprávění pro akcelerovanou kulturu. Z románu, volně propojeného cyklu povídek se na amerických univerzitních kempech stalo něco, co označujeme oním nadužívaným a obchodně zneužitým slovem “kultovní dílo”. Z dnešního akcelerovaného pohledu, kdy dílo sotva dva tři roky staré se stává zastaralým,
se vlastně jedná o vykopávku. Tato koncepce rychlého zapomínání vychází nejenom z rychle pádícího technologického pokroku, ale především vyhovuje obchodu, který prostřednictvím reklamy vytváří atmosféru rychlé spotřeby. Výraz “generace X” byl použit již víckrát před Couplandem, ale počátkem 90. let se vžil nejprve jako součást reklamních sloganů zaměřených na 40 miliónů Američanů, kteří by potenciálně mohli patřit do této generace, a později byl napůl ironicky přijat do univerzitního slangu.
O několik let později se jej Coupland snažil nahradit novým slovem “technoserf”,
označujícím člověka žijícího v područí technologie, ale slovo se neujalo.

Ústřední postavy románu jsou citlivé osoby s nedostatkem pracovních příležitostí a přemírou vzdělání,
které mají čas na sebepozorování; nikoho, kdo by uchlácholil jejich strachy, a téměř nic, co by zaplnilo vnitřní prázdnotu. Román je sestaven jako třicet kratších příběhů a reflexí, které si Dag, Andy a Klára prožívají nebo vyprávějí. Názvy kapitol jsou výmluvné – Přestaň recyklovat minulost, Nejsem tržní segment, Nakupování není kreativní, Dobrodružství bez rizika je Disneyland. Kniha se hodí spíš na citování než na opakované čtení. Dobře se o ní vypráví a některé věty – třeba o tom, jak na letišti laciné letecké společnosti vyměšují europlebs – se člověku vryjí do paměti, i když nechce. Samotný příběh je víceméně plytký záznam volně plynoucích nočních hovorů, vzpomínek, vět vyměněných v podřadném zaměstnání. Je to ten typ hovorů,
jaký mezi sebou vede kolem půlnoci v dobré restauraci mnoho amerických univerzitních studentů.
To je jeden z hlavních důvodů úspěšnosti knihy – “je to o nás”, říkají.

Důležité je přitom všem být v pohodě a nad věcí, což jedna z postav románu komentuje slovy:
“Uklidni se, matko, když nám to v manželství nebude klapat, můžeme se vždycky nechat rozvést.
” Člověk z nich může mít pocit, že o sobě příliš mnoho přemýšlejí, moc se o sebe starají, ale že se přitom nemají příliš rádi. Jako by je provázel smutek z toho, že svět funguje jinak, než si představovali.
Většina z nich má univerzitní vzdělání, ale raději než život v kanceláři mezi lidmi, které Japonci
nazývají šin-jin-rui neboli “nové lidské bytosti”, volí dočasný McJob neboli zaměstnání
s nízkou mírou platu, prestiže a sebevědomí a s nulovou perspektivou,
například mytí nádobí někde v baru.

Často trpí podvýživou ale i předávkováním historií, což je pocit, že člověk žije v epoše,
kdy se naprosto nic podstatného neděje (respektive, děje se toho příliš), což se v obou případech
projevuje návykem na periodika a televizní zpravodajství.

Život “generace X” se hodně pohybuje kolem zdravé stravy, dobrého stylového oblečení a jeho vrcholem bývají parties (mejdany). Projevuje se tu přehnaný zájem o vlastní osobu, který je často maskován péčí
o stravu nebo o oblečení. Není možné dlouho mluvit o sobě, ale je možné dlouze rozebírat otázku
co jíst a jak se oblékat. Dr. Brack Brown z George Mason University ve Virgínii říká,
že již roky pomocí testů sleduje, kolik studentů se věnuje nějakým altruistickým sociálním činnostem
– třeba pomáhá v nemocnicích nebo v nevládních organizacích. Je jich překvapivě mnoho.

Neexistují přesné statistiky, ale zdá se, že jejich počet spíš vzrůstá. Ale přesto právě tato generace
vzbuzuje obavy svou sebestředností, plýtváním a jakýmsi neokázalým sobectvím, které bývá podloženo
dosti ušlechtilým zásadami. Jednu takovou podskupinu Coupland charakterizuje jako “mladistvé se zájmem
o vegetariánství, batikované oblečení, rekreační konzumaci lehčích drog a kvalitní stereo vybavení…
Zpravidla se vyznačují bytostným zanícením a nedostatkem humoru”. Podobně hovoří i o osobních formách náboženství jako o “snaze netrénovaného jedince formulovat sobě na míru šité náboženství, nejčastěji
jako směsici reinkarnace, osobního dialogu s mlžně definovanou božskou postavou, naturalismu a karmy”.

Starší generace má tendenci – jak píše Coupland - propadat potřebě vidět nastupující generaci
jako defektní v zájmu povzbuzování svého kolektivního ega, což se projevuje například výrokem:
“Ti mladí dneska nic nedělají. Jsou jen samá apatie. To my jsme aspoň chodili do ulic protestovat.
Oni nedělají nic jiného, než že chodí nakupovat a stěžují si.”

Profesor literatury ze Simon Fraser University ve Vancouveru J. Zaslove říká: “Pokud je celá civilizace založená na vyhazování a recyklaci věcí – automobilů, domů, oblečení – nemělo by nás překvapit, že se lidé podobně chovají i ke svým životům. Zahodí jeden životní styl a chopí se druhého,
který je často podobně neuspokojivý.”

Staromilsky myslím na něco, k čemu se už možná nedá vrátit – na mnichy benediktiny s jejich zásadou “stabilitas loci”, kdy setrvalost na jednom místě je považována za ctnost. Myslím na dřevěné lavice v pozdně barokním divadle v Českém Krumlově, které zapomněli vyhodit, takže se postupně z kategorie ošoupaného starého krámu přesunuly do kategorie cenné, dojemné památky. Je tak snadné kritizovat – inteligentní generace X to sama nabízí a je si vědoma svých slabin, jenže se ptá:
“Není i tento beznadějně příjemný životní styl přeci jen lepší než se japícky honit za kariérou,
vydělávat peníze a vytvářet při tom nějaký nechutný establishment?”

Fejetony
O Francii, politice, víně a ženách s francouzským politologem Jacquesem Rupnikem Zdeněk Lhotský: Sklo mám v osudu

Žádné komentáře

Přidat komentář