Enfant terrible: Sergej Alexandrovič Jesenin

Enfant terrible: Sergej Alexandrovič Jesenin

Enfant terrible: Sergej Alexandrovič Jesenin

Enfant terrible je francouzské označení pro člověka jednajícího bez ohledu na společenské zvyklosti. Je to bohém nerespektující společenská pravidla, užívající si život naplno
právě teď a tady. Umělecké prostředí je ideální pro projevy těchto rebelů,
vzpomeňme třeba provokující pár Paul Verlaine a Arthur Rimbaud.
V Rusku čeřil stojaté vody společnosti oslavující komunistické
ideály V. I. Lenina mladičký bouřlivák a básník
Sergej Alexandrovič Jesenin,
narozený ve znamení Vah.

 

Narodil se 4. října 1895 v Konstantinovu, v malé vesničce Rjazaňské oblasti v Rusku.
Zde prožil šťastné dětství vesnického chuligána u svých prarodičů v malém domě s modrými okny.
Právě ruská příroda a vesnice spolu s vlastním citovým prožíváním se staly hlavními zdroji jeho inspirace.
I když se několikrát pokoušel o jiná témata, přesto právě básně přírodní lyriky působí nejopravdověji,
jak se můžeme přesvědčit ve sbírce Zpověď chuligána. Rodina rozhodla o jeho budoucnosti s nadějí,
že se chlapec uklidní na studiích a stane se vesnickým učitelem.
Po církevní škole byl poslán svým otcem do Moskvy,
aby zde studoval na univerzitě.

Velkoměsto Jesenina zcela pohltilo. Studia odsunul stranou, lidé narozeni ve znamení Vah
jsou společenští, potřebují být v kontaktu s lidmi, vnímat je, chtějí spolupracovat s ostatními.
Získal práci v tiskařském závodě I. D. Sytina jako pomocník korektora.
Ač zde nepracoval dlouho, přesto se stalo toto prostřední jakýmsi mezníkem.
Poprvé byly vydány jeho básně v moskevských časopisech, právě na přímluvu šéfa Sytina.
A také zde sedmnáctiletý Jesenin potkal první z řady svých osudových žen Alexandru Izjadnovovou.
Po krátkém vztahu se jim narodil syn Jurij. Ač velmi bouřlivě oslavoval jeho příchod na svět,
ač neustále hrdě opakoval „Já jsem otec!“, pár týdnů po jeho narození opustil Alexandru i Jurije
a odjel dobývat svět do tehdejšího hlavního města Petrohradu. Na svého syna si vzpomněl před smrtí,
kdy požádal Alexandru, aby ho nerozmazlovala.


Velký imažinista

Lidé narozeni ve znamení Vah jsou asi nejempatičtější. Umí se vcítit do pocitů toho druhého,
umí naslouchat, jsou citliví. Váhy symbolizují touhu po harmonii a poctivosti, proto mají tito lidé
obvykle dar urovnávat konflikty a spory mírovou cestou, dar dohodnout se a celou vypjatou atmosféru uklidnit. Není divu, že jsou žádanými společníky na slavnostních večeřích, party, rautech a podobných akcích. Mladičký Jesenin se stal takřka přes noc hvězdou petrohradských salonů. Zde se definitivně rozhodl,
že se bude živit psaním básní. Psal se rok 1915, zbývaly dva roky do Leninova převratu a nástupu komunistické totalitní diktatury. Spolu s ostatními mladičkými umělci se přihlásil k uměleckému směru imažinismu. Byl to směr moderní poezie, v Rusku převratná novinka, protože básníci poprvé užívali
volný verš – čtenář byl překvapen, že se báseň nerýmuje, že se nepravidelně střídá počet slabik ve verši
a sloky mají různý počet veršů. Imažinismus podporoval obrazotvornost, chtěl tvořit abstraktní básnické obrazy vycházející z básníkovy a čtenářovy fantazie. Jesenin překvapoval gejzírem metafor a zároveň otevřeností výpovědi o sobě, např. v jeho sbírce Moskva krčemná.

Milovník a miláček žen

Bylo o čem psát, Jesenin jako enfant terrible byl slyšet, byl vidět, dráždil porušováním společenských konvencí. Byl provokující nejen svými básněmi, popírajícími tradice staré 1000 let, ale též svým jednáním
a chováním v osobním životě. Váhy jsou velmi půvabným znamením. Jsou elegantní, jemné a mají dobrý vkus. Do Jesenina, štíhlého blonďáka, něžného básníka s velkýma modrýma očima a okouzlujícím vystupováním, se ženy zamilovávaly na první pohled. A Jesenin měl ženy rád.
Váhy musí neustále vyvažovat své citové stavy a rozum. Jakmile převáží jejich senzitivita a emoce,
pak mohou upadnout do povrchní koketérie a frivolnosti. Jejich zábava se pak může stát prokletím
a závislostí. Dvacetiletý Sergej neunesl tíhu vší své slávy, nedokázal nalézt harmonii v sobě samém.
To se odrazilo v jeho promiskuitě, gamblerství a alkoholismu. Byl ženatý celkem pětkrát,
o počtu milenek a nemanželských dětí se můžeme jen dohadovat. Ze všech jeho manželství
největší pozornost přitahoval třetí sňatek s americkou tanečnicí Isadorou Duncanovou.
Tato Američanka netajila své nadšení pro ruskou revoluci a ideje Lenina,
dokonce byla za to zbavena amerického občanství.

V útoku na Zimní palác viděl Jesenin velký happening dělníků a rolníků,
v podstatě takovou velkou party za odstranění sociální nespravedlnosti a důvod
k několikadennímu opileckému tažení petrohradskými putykami. Proto bujaré opilecké obrazy
tvoří skvělou kulisu k jeho básním o politickém převratu, např. Píseň o velkém pochodu.
Netušil, že oslavuje nástup totalitního nesvobodného režimu.

Dva roky s Isadorou

S půvabnou a o šestnáct let starší Duncanovou se seznámil v roce 1921 na večírku u malíře Jakulova.
Isadora byla mladíkem ihned okouzlena, byly to prý jeho vlnité blond vlasy, do kterých se doslova zbláznila. Do roka se vzali a odjeli na Isadořino turné po USA a západní Evropě. Co přitahovalo Jesenina k této ženě? Estét Jesenin oceňoval její zralý půvab a krásné věci okolo ní. Turné nesplnilo očekávání ani jednoho
z manželů. Isadora byla již za svým tanečním zenitem, cítila, že stárne a nedosahuje svých nejlepších výkonů. Jesenin uměl jen rusky, v cizině se tento společenský člověk nedomluvil, překlady jeho básní byly
velmi špatné, a proto mu nepřinášely takové ocenění a slávu, jež očekával. Váhy jsou totiž náročné
na ohodnocení ostatních, chtějí a potřebují chválu, uznání. Toho se mu ve světě nedostávalo.
Byl pouze exotickým manželem stárnoucí americké tanečnice. Oba řešili své problémy po svém:
Isadora se přejídala a tloustla. Sergej pil alkohol, ve střízlivém stavu bychom ho asi nepotkali.
Podařilo se mu dostat se do téměř nepřerušovaného alkoholového rauše.
V roce 1923 se manželství rozpadlo, Sergej Isadoře utekl zpátky
do Moskvy ke svému životu.

Táhla z něho kořalka

Psal, pil, účastnil se večírků, oslav, pijatik, které končívaly skandálem a často i zadržením na policii.
Právě v tomto období dokončil svou nejlepší básnickou skladbu Anna Sněgina, odehrávající se na ruském venkově. Tato básnická povídka je vzpomínkou na nešťastnou lásku, s níž se potkal jen třikrát.
A pak už nikdy víc. Právě spojení přírodní a milostné lyriky je Jeseninovi nejbližší.

V těchto letech však umění v Rusku začalo podléhat ideologickým pravidlům a normám.
Jeseninova tvorba začala být režimu na obtíž, nemluvě o jeho skandálních výstřelcích, jež odporovaly představě o správném budovatelském umělci. Kromě tlaků z vnějšku se začaly ozývat následky bujarého životního stylu. Majakovskij vzpomíná: „U pokladny Státního nakladatelství se ke mně přihrnul nějaký muž
s opuchlým obličejem. Táhla z něho kořalka právě tak jako z jeho dvou známých, jež jsem v životě neviděl. Opravdu jsem ho jen stěží poznal…“ Na Jesenina dolehl nejen vnější úpadek, ale i vážné zdravotní problémy
a psychické poruchy doprovázející těžký alkoholismus.

Pokusil se o změnu životního stylu. Odjel na ozdravný pobyt na Kavkaz, kde stranou svých přátel,
stranou alkoholu, her a žen pokračoval ve své básnické činnosti – vznikla sbírka Perské motivy.
Zde byl kontaktován S. Kirovem, význačným představitelem KSSS, aby vstoupil do strany. Jesenin odmítl. Sblížil se s vnučkou slavného ruského spisovatele L. N. Tolstého. Se Sofií uzavřel svůj pátý sňatek.
Ani toto manželství nemělo šanci na úspěch.

Umírat není nic nového

Jeseninovy psychické problémy, možná již nastupující delirium tremens, vyvrcholily v nucený pobyt
na psychiatrické klinice. Po propuštění se již k Sofii nevrátil, odjel zpět do Petrohradu a odevzdal své poslední dílo Černý nepřítel s motivy blízké smrti. Ač si přál uzdravit se a vrátit se k normálnímu životu,
nebylo to již možné. V Petrohradu se ubytoval v hotelu Angleterre. Poslední svědectví vypovídají
o těžce nemocném člověku: Sergej běhal po chodbách hotelu nahý, cosi vykřikoval, měl pořezané ruce, protože prý došel inkoust. Dne 28. prosince 1925 vtiskl svému příteli do ruky lísteček psaný vlastní krví:

Na shledanou, drahý, na shledanou,
zůstaneš mi v srdci navěky.
Rozejdem se, není na vybranou.
Svede nás až zítřek daleký.

Nashledanou, bez slov, bez loučení
ožel stesk i smutek někdejší,
umřít – na tom nic nového není,
ani žít však není novější.

O pár hodin později nalezli bezvládné tělo básníka viset na oprátce vedle okna.
Většina okolností napovídá, že si vzal život sám. Dodnes však není vyloučena eventualita,
že byl zavražděn agenty sovětské tajné služby.

(Výběr z veršů Sergeje Jesenina je na straně osm Krásné paní, báseň Na shledanou, drahý…,
která je součástí tohoto textu přeložil Jan Zábrana)

V obručí poezie
Broskev Rajče jedlé

Žádné komentáře

Přidat komentář