Dopis z pouště o tom, že je dobré kupovat knihy

Dopis z pouště o tom, že je dobré kupovat knihy

Dopis z pouště o tom, že je dobré kupovat knihy

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, půda tu má barvu zaschlé krve. Dálí se občas prochází pískový vír, vypadá jako veliký slunečný snop nastojato. Dojde-li k silnici, zasype ji. Silniční značky varují: Blowing and drifting sand! Varují rovněž před náhlou záplavou: Flushing flood! Obojí se zdá stejně neskutečné, nebe je modré, vzduch vonný. Tady nic netlí, jen schne. To šedozelené je pelyněk a to více do žluta se jmenuje mormonský čaj a je to druh chvojníku. Roste všude na pouštích, je důležitou složkou čínské medicíny, a když tu táhli mormoni, naučili se od indiánů používat čaj z něho uvařený bezmála na všechno. Nicméně latinsky se tahle rostlinka jmenuje Ephedra funarea, a jak jméno napovídá, musí se s ní opatrně: efedrin v ní obsažený je dobrý sluha, ale zlý pán.

Ujíždím poslušným pitomým autem s automatikou, řídí se samo, též spolu dodržujeme předepsanou rychlost, ono tu úplně nejvyšší – 65 mil v hodině – beztoho ani nevytáhne. Nenávidím dlouhé jízdy autem, silnice běží mírně zvlněna přímo vpřed bez zatáčky už kolikátou hodinu, dohlednost je znamenitá, obzor v nedohlednu. Prostředkem cesty, po žluté středové čáře, kráčí vyhublý, boláky pokrytý kůň. Ty titěrné hračky řídce rozeseté v krajině jsou domečky - krabičky s plechovými střechami a hromadami hodně použitých aut okolo, zapomenuté pískoviště boží. Jsme v Arizoně, v rezervaci rodilých Američanů. Tady, kde zdánlivě nic není, sídlí na tři sta tisíc příslušníků národa Navajo. V kroutících se řečištích jen písek. Rudé skály se drolí, to černé, co z nich čouhá, je uhlí. Zem občas vykypí našlehanými výtrysky zkamenělých mrkvových nákypů, jako by spolu vztekle soutěžily hodně rozdováděné kuchařky. Jsme na dně moře ve výši dvou tisíc metrů. Je obtížné se ocitnout tak docela jinde a rozumět tak máločemu. Muži z tohoto národa důkladně mátli hlavu Němcům i Japoncům za 2. světové války. V americké armádě sloužili jako spojaři a místo kódů a šifer užívali svou rodnou řeč. Obvyklý trpělivý proud turistů tu obtéká národní parky, Němci, Rusové, Češi. Poznávání je zábava, proč by se sem jinak hrnuli?

Na začátku každé trasy čeká Visitor Center s naučným filmem, mapkami, čistými záchody… A se spoustou knížek. Nabízejí je tu vlídní hnědí lidé s neuvěřitelně dlouhými vlasy, černými a drsnými jako koňské žíně. Přáli by si, abychom se o nich něco dozvěděli. Něco víc! Všechno by bylo třeba mnohem jednodušší, kdyby o sobě a o svém okolí lidé věděli něco víc! Desetitisíce let se tu jejich předkové snažili přežít za naprosto nesmyslných podmínek. Některé kultury za sebou zanechaly jen šedé hliněné stavby pod narudlými převisy skal. Potom kdesi za obzorem začaly skřípat první (pozoruhodně úzké) vozy osadníků.

V těchhle knížkách, které tu nabízejí, je zajisté hromada naprosto vzrušujících osudů, všechny bych si je chtěla přečíst! Ale kupuji si jen některé. Knížky jsou drahé, ne? Kdy jste si vy naposled koupili knížku? Když jsem v Praze před odjezdem naposled mluvila se svým nakladatelem Joachimem Dvořákem (Nakladatelství Labyrint), byl smutný. V poslední době není mnoho nakladatelů úplně veselých; lidé si knihy moc nekupují. Vždyť kniha dnes stojí zhruba tolik jako večeře v restauraci! Kolik je těch cvoků, kteří si dají místo jednoho příjemného večera raději chleba s Florou? Byť s vyhlídkou na mnoho důvěrně zábavných hodin soukromého poznávání s přesahem? Slíbila jsem svému smutnému nakladateli, že o dvou knihách, které vydal – a rád by je i udal – napíšu. A tohle náhodou není placená reklama, protože mi za ni nikdo nic nedal. Na cestách je ještě zřejmější než doma, že svět je pytel plný příběhů, kterým nerozumíme. Ale žijeme v něm všichni a zacpávat si uši a nos je hloupý luxus, který by se nám mohl brzy nevyplatit. Uznávám, že Arizona i s Navajos a příslušníky národa Hopi a se zánikem lidu Anasazi se může zdát z Vlašimi daleko. Ale k moři do Chorvatska jede přece tohle léto úplně každý a ruštinu v Praze slyšíme na každém kroku. Neměli bychom – čistě z pudu
sebezáchovy - vědět o svých sousedech něco víc?

Tak tedy, osobně velmi doporučuji: Saša Stanišić: Jak voják opravuje gramofon, vyšlo poprvé německy 2006, sklidilo řadu mezinárodních ocenění, česky vydal Labyrint 2011 v překladu Tomáše Dintera, který za to dostal cenu Magnesia Litera 2011 za překlad. Saša Stanišić se narodil v roce 1978 ve Visegrádu v Bosně a Hercegovině ve „smíšeném manželství“, jeho otec je Bosňák, matka Srbka. Když jim tam proto začínalo jít o krk, odjeli i se synem do Německa. Ten se brzy osvědčil jako úspěšný a čtivý autor. Píše německy o tom, co sám nedokáže pochopit: Co se to stalo, že se v jeho zemi docela normální lidé náhle pomordovali navzájem? Což se na světě stává často; je to aktuální téma. Možná překvapivě aktuální. V podobě lyrických, šťavnatých, zábavně pábitelských příběhů snad ještě děsivější - protože jejich základem je příšerná věcnost, která jen registruje a úsudek nechá na nás. Dočká se ho?

Druhá knížka je méně proslulá, neboť je napsána česky, tedy pro menší a lhostejnější trh, osobně ji však po literární stránce stavím ještě výše. Dora Čechová: Nechtěl jsem být Leninem, Labyrint 2012. Autorka má příznačné jméno, hodné zapamatování! Narodila se 1971 ve vlaku Praha–Moskva, její otec je Rus. Sama žije v Česku, má české školy, o Rusku však něco ví – a co víc, umí o tom vyprávět. Šestnáct povídek její prvotiny by měl číst každý, kdo umí vychutnat například poezii filmů bratří Coenů. Autentické zprávy z Ruska v nás budí podobnou rafinovanou směs zoufalství, úžasu, smutku a krutého pobavení. Ach, bratři Coenové! Ten jejich film Tahle zem není pro starý! Myslím tu na něj docela často, ono to tu vážně tak vypadá…

A ještě vám na závěr povím, co jsem si na vyprahlém americkém středozápadě koupila já: dvě knížky od muže jménem Jared Diamond, u nás se o nich také psalo. Je to profesor zeměpisu na Kalifornské univerzitě a extrémně úspěšný autor. Uvažuje o příčinách vzestupu a pádu jednotlivých společností minulých i současných, střídá Grónsko za Vikingů s dějinami Haiti a to celé se současnou Čínou a dává mu to smysl; je to napínavé a vzrušující a inspirativní… A ještě ke všemu to asi nebude fiction. Čistě finančně vzato: za jednu z těch tlustých knih jsem zaplatila v přepočtu 360 Kč. Už třetí týden s ní trávím uspokojivě zábavné večery. Navíc mám o čem přemýšlet během těch dlouhých jízd. Poskytuje mi docela obstojné asociační pole! Vychází mi to zatím na méně než na osmnáct korun denně. A potom – ta naděje, že si tu knihu přečte ještě někdo jiný – kamarád třeba – a budeme si o tom spolu povídat a trošku se pohádáme a bude nám dobře…
Nekupte to, když je to tak levné!

Fejetony
Nechceme děti měnit k obrazu svému Což takhle dát si masáž?

Žádné komentáře

Přidat komentář