Domov

Každý z nás více nebo méně miluje svou vlast, svůj domov, ale v každém z nás je tento cit jinak zakódovaný.
Já si například neumím vůbec představit, že bych žila někde jinde než v Čechách.
To je pro mne jednoznačně můj domov. Jsou ale lidé, kteří neustále pendlují sem a tam, už je jedno proč. Zvláštní je, že se z bytu do bytu, z města do města, z jedné země do jiné stěhují bez problémů.
A bydlí v bytě nebo v domě, který zařídil někdo úplně jiný. Pro mě je to nepředstavitelné.

Necítila bych se doma mezi nábytkem, který koupil někdo jiný, jejž rozestavěl člověk, který o mně nic neví. Pocit domova mám svázaný se svým bytem. Jsem obklopená věcmi, které mám ráda,
které jsem si sama přizpůsobila k obrazu svému, byť by to byla třeba jen kytka v krásné váze.
Nedovedu si představit, že by mi na stěně visely obrazy, které mi nic neříkají.
To není vztah k majetku, to je vztah k věcem, jež mám ráda, a to je pro mne také domov.
Z domova bych neodešla, snad jedině kdyby mi šlo o život.

Možná také proto jsem nikdy nepřemýšlela o odchodu do emigrace. Pan Voskovec jednou někde napsal,
že domov je tam, kde si člověk pověsí klobouk, nebo tam, kde se oběsí. Toho pána si nesmírně vážím,
ale mám pocit, že tohle byl jen zoufalý výkřik emigranta. Musel od sebe domov úplně odstřihnout,
aby to všechno vůbec přežil. A když už odskakuju: znáte jeho výklad Sisyfa? Najděte si ho. To je moje bible.
Neznám jiného takového člověka, který, ač dlouholetý emigrant, měl tak nádhernou češtinu jako on.
S každým slovem se doslova mazlil, vybíral z obrovské slovní zásoby našeho krásného jazyka,
a to už vůbec nemluvím o obsahu těchto slov. Ale vraťme se k domovu.

Každý z nás si pod pojmem domov představuje něco jiného, to už jsem řekla, myslím však,
že většina z nás vyznává domov podobně jako já: v Česku.