Dítě nesmí být rukojmí

Co vás vedlo k tomu, že jste založila Asociaci neúplných rodin?
V České republice žije přes 560 000 neúplných rodin, ve kterých vyrůstá necelých 400 000 nezaopatřených dětí. Kvůli nedokonalým zákonům, laxnímu přístupu soudů, institucí a obecně špatné vymahatelnosti práva se většina z nich potýká s řadou problémů. Tím nejpalčivějším a nejrozšířenějším je finanční nedostatečnost
a sociální izolace. Jedna třetina neúplných rodin se pohybuje na hranici chudoby. Pořád dokola slyším,
že si za to mohou samoživitelky samy, že si špatně vybraly partnera.
Ale takové uvažování je naprosto liché. Křivka rozvodovosti stoupá, velká část populace je dnes rozvedená
a počet sezdaných párů klesá. To se nevztahuje jen na naši republiku, ale na celý svět. Uměle udržovat obecné povědomí, že je za spojení spermie a vajíčka zodpovědný pouze jeden rodič, nejčastěji matka,
je z mého pohledu výlet do středověku.

Jaká je průměrná výše alimentů v České republice?
V České republice se pohybují průměrné alimenty ve výši 1600 korun na dítě a měsíc,
zatímco Český statistický úřad vyčíslil náklady na dítě na cca 7000 korun, podle věku dítěte.
Ročně je podáno více než 10 tisíc žalob ve věci nehrazení výživné povinnosti druhým rodičem, tzv. povinným. Šťastní neplatiči alimentů mají dokonce u nás právo platit podle svých sil a možností, nikoli rozsudkem stanovenou částku. A v případě, že jsou za tento trestný čin odsouzeni k nepodmíněnému trestu,
dluh je většinou smazán a pachatel osvědčen. Toliko jen malý výčet nespravedlivostí, které jsou denní realitou pro děti a rodiče v neúplných rodinách.

Máte nějakou zkušenost s legislativou v jiných zemích?
Jak soudy u nich stanovují výši výživného a jak řeší situaci neplatičů?
Ano, monitorujeme situaci i v zahraničí. Mě osobně zaujal model stanovení výživného,
jak je praktikován u našich sousedů v Rakousku. Myslím si, že by mohl být vzorovým příkladem pro naše soudce. Řeší se minimální výživné i maximální výživné, výživné na několik dětí i v případě, že povinný založil
novou rodinu. Hlavním rozdílem ale nadále zůstává fakt, že ve vyspělých zemích EU je vysoké právní povědomí a nikdo si tam prostě nedovolí alimenty neplatit. Z této praxe vzniká řada nepochopení
při mezinárodní spolupráci, naši zahraniční kolegové prostě nechápou, jak může vláda dopustit,
aby se nedodržovaly zákony, potažmo rozsudky.

Podnikáte nějaké konkrétní kroky, jak změnit u nás zavedenou soudní praxi
při stanovení alimentů a jejich vymahatelnost?
Samozřejmě. Na základě znalosti ze soudní praxe jsme vypracovali konkrétní body k návrhu změn
v zákonu o rodině, který chceme předložit vládě k projednání. Ráda bych upřesnila, že Asociace neúplných
rodin sdružuje řadu dalších neziskových organizací a občanských hnutí, z řad odborníků i laiků, kterým nejsou lhostejné podmínky života a práv jejich dětí. Nemůžeme dovolit, aby vláda dál zavírala oči před problémy jedné poloviny občanů České republiky. Chtěli bychom, aby byla zákonem upravena
valorizace ZVP – zákonem vymahatelné platby – podobně jako je tomu v případě důchodů,
aby dlužné částky ZVP byly úročeny stejně, jako je tomu u ostatních dluhů.
Chceme prosadit, aby povinný rodič pravidelně předkládal doklady o výši svých příjmů.
Dále žádáme např. takové legislativní úpravy, které by vedly k tomu, aby v případě, že povinnému
je uložen trest za zanedbání povinné výživy, nedocházelo zároveň k jeho oddlužení. A pokud by došlo
k nehrazení ZVP ze strany povinného, měla by přebírat tuto povinnost jeho širší rodina,
a to včetně nových manželek a manželů, v krajním případě stát.

Vy sama jste rozvedená a svou zkušenost jste popsala zajímavým způsobem v knížce
Rodiče na střídačku, která získala velkou publicitu.
Ano, i mně se manželství rozpadlo ve chvíli, kdy jsem měla jednoho šestiletého a jednoho právě narozeného syna. Oba jsme k tomu s manželem přispěli svým dílem. Možná v té době jsme byli na manželské soužití nezralí, nikdo z nás nechtěl ustoupit tomu druhému,těžko se to i po čase hodnotí. Při svém rozhodování
o rozvodu jsem sice myslela na své děti, ale emoce byly v té době velice vypjaté. Zmatky a strachy mého syna, jeho noční můry a můj pocit viny vyústily v potřebu podělit se o zkušenosti a napsat příběh o rozpadu naší rodiny. Když můj starší syn Lukáš nemohl večer usnout, říkal mi všechny své obavy a já si je zapisovala do diáře, abych později z jeho dětského pohledu napsala tuto knihu. Během psaní jsem mu před spaním předčítala každou další kapitolu.  Ve svých devíti letech byl prý pyšný na to, že má svůj příběh,
dělalo mu to ve škole před spolužáky radost.  V knížce není nic, co bych s ním neprodiskutovala.
Lukáš je vlastně spoluautor knížky a také ilustrátor, doplnila jsem ji jeho kresbami, které namaloval.

Jaký máte nyní vztah se svým bývalým manželem,
co říká na vaši občanskou angažovanost v Asociaci neúplných rodin?
Vztahy máme přímo ukázkové. Přesto že děti jsou papírově v mé výhradní péči, staráme se o ně společně. Oba kroutíme hlavami nad školními poznámkami, vozíme syny sem tam na kroužky, trávíme s nimi víkendy, řešíme kázeňské přestupky a podporujeme je v jejich snahách. Společně řešíme první padající zoubek i noční
horečky. Stálo to hodně úsilí a přemáhání, ale výsledek stojí za to. Co se týče asociace, bývalý manžel moc nechápe, proč vkládám svou energii a peníze do problémů, které se mě netýkají. On přece nikdy neopomněl zaplatit alimenty, navíc platí kroužky, sportovní vybaení a další nadstandardy, které děti vyžadují.
Ale stejně si myslím, že když se mi něco povede, je na mě náležitě pyšný.

Co byste vzkázala rodičům, kteří procházejí rozvodem?
Chtěla bych vzkázat všem rozvádějícím se rodičům, aby mysleli především a v prvé řadě na své děti,
na jejich blaho, a snažili se vyřešit problémy, které mají mezi sebou, pokud možno bez zbytečných hádek
v jejich přítomnosti. Měli by si uvědomit, že udělali krok stranou, přijmout fakt, že se rozvádějí, a utvořit svému dítěti podmínky, ve kterých se bude plnohodnotně rozvíjet. Hovořím jak o finančním zázemí,
tak i o psychické stránce dítěte. Dítě by se nemělo nikdy stát rukojmím k vydírání druhého rodiče.