Co mě štve aneb když už člověk jednou je...
V noci, když nemůžu usnout, když už mě opravdu štve počítat nekonečné stádo oveček,
se mi najednou začínají rojit vzpomínky na vše možné i nemožné a před očima se mi zjevují živí i mrtví, známí i neznámí a těch, kteří už odešli někam do „pryč“,
(jak říká moje přítelkyně bylinkářka a čarodějka Svatava), je už tolik,
že mě to nejen štve, ale i bolí.
Tehdy mě napadají utopistické myšlenky, že kdybych byla Bůh, rozdávala bych všem výjimečným lidem VIP-karty, takový prodloužený čas za to, že byli více užiteční pro svět a pro nás „obyčejné“ lidičky, že něco velkolepého objevili (Albertu Einsteinovi bych ji dala na sto procent – ostatních je tolik, že by mi místo nestačilo) nebo že geniálně malovali (Antonínu Slavíčkovi bych ji dala určitě – ostatních je tolik…) nebo že to byli skvělí filozofové (Sokrates je jednička – ale zbývá jich…) nebo že skvěle psali (ano, Jaroslav Seifert, ale kolik jich je doopravdy…) nebo že skvěle komponovali (Mozart, to dá rozum, ale že jich zbývá…). Dala bych VIP-kartu těm, kteří nám zpříjemňovali život krásným zpěvem, krásným herectvím. Taky bych dala prodloužený čas lidské kráse a nenechala bych zestárnout herecké legendy – třeba Brigitte Bardot nebo Roberta Redforda.
Zaplať Bůh, že tu kartu má a stále nám zpívá Karel Gott, který svůj prodloužený čas pilně využívá k potěše všech, kteří ho mají rádi. A že nás je, od vnuků až po babičky! Štve mě, že ti, kteří ho rádi nemají, si stále vymýšlejí hloupé urážky, a přitom je to tak prosté – Vypněte si ho! Štve mě, že tak brzy musel odejít do muzikantského nebe Michael Jackson, jehož písně a filmové klipy vypovídají o jeho lásce k životu a k lidem všech ras tolik, jako se to nepodařilo vyjádřit před ním snad žádnému umělci. Proč on nedostal „prodloužený čas“? Že by si ho nezasloužil? Mladí zůstali jen ti, kteří už nejsou mezi námi a odešli předčasně, třeba nezapomenutelní Gérard Philipe nebo Marilyn Monroe.
Napadá mě taky, že kdybych měla tu božskou moc, vrátila bych na zem všechny, kteří neváhali obětovat a zasvětit svůj život charitě, kteří vraceli lidem důstojnost a probouzeli v nich lásku k bližnímu a dali světu řád, jako byli Buddha, Ježíš se svými apoštoly, Mahátma Gándhí, Martin Luther King, Matka Tereza. Štve mě, že stále ve všem – marně – hledám ten pravý smysl: Proč je to vše tak a ne jinak? Proč jsem to zrovna já, která ještě žiju a tolik úžasných talentovaných a užitečnějších bytostí muselo odejít? A kam odešli? Existuje lepší místo, někde ve vesmíru? Místo, kde nejsou války, utrpení, hlad, nenávist a umírání? Kéž by to tak bylo… Najednou mám pocit, že se ztrácím, a nevím, jestli ještě bdím nebo už spím, vzdaluje se mi něžný cinkot rolniček a bekot chundelatých oveček, konečně se propadám do vytouženého spánku, ze kterého se, doufám, ještě probudím a zase mě bude štvát spousta věcí, které se budu snažit změnit, a to bude znamenat, že jsem ještě stále naživu, což je pro mne pozitivní zpráva, ale taky výzva, abych ten svůj „prodloužený čas“ smysluplně využila.
Krásné dny čtenářům Krásné paní přeje
