Co mě nezabije, to mě neposílí

Co mě nezabije, to mě neposílí

Co mě nezabije, to mě neposílí

Intuitivně to pozná každý z nás, kdo si několikrát za životměl šanci vychutnat stejně jako Sisyfos výhled ze samotného vrcholu, než se z jeho na kopec vytlačeného stal opět z kopce skutálený balvan. Tedy přesně tu chvíli, kdy je vám jasné, že se váš vozík ocitl v nejvyšším
bodě horské dráhy a nyní zbývá jediné – zřítit se dolů do propasti, která ho ovšem, bude-li mít správnou rychlost, katapultuje opět do výšin.

A stejně tak i já jsem si někdy v listopadu minulého roku v duchu říkal: Hochu, to není jen tak samo sebou, máš dobře placenou práci, celkem fungující vztah s o generaci mladším přítelem, žádné očividné zdravotní problémy, skvělý nový byt bez hypotéky, dvě dovolené za sebou, to je nějak moc příjemných věcí najednou. A taky že jo. Buch! Konec roku, vozíček se naklonil a už si to žene po horské dráze pekelnou rychlostí do hlubin. Přítel se ode mě odstěhoval dva dny před koncem roku. V pátek třináctého ledna (některá data si zkrátka zapamatujete, i kdybyste nechtěli) mi poslal SMS, že nový rok přivítal s někým, koho miluje a chce s ním být, a to i přesto, že jeho poslední SMS ze silvestrovské noci zněla: „Kdybych ti napsal, že tě miluju, ale byt si nechám, bylo by to relevantní?“ Ještě že nevím, co to slovo na konci znamená, a že než jsem si to zjistil, bylo už „vymalováno“. A tím to nekončí. Jelikož pracuje pro stejnou firmu jako já (a kdo asi myslíte, že mu ten džob dohodil?), stal jsem se nepřítelem číslo jedna. Jsem teď ten zlej pán, co ubližuje mladým hošíkům, protože neví, že přece není irelevantní, když s vámi hošíci udržují výhodný vztah, ve kterém jim platíte dovolené a kupujete dárečky, a s jinými pány se scházejí ve svých pronajatých garsonkách, i když jim dovolené neplatí a neperou ušpiněný slipečky a nesmažej kuřecí křidýlka a nevařej čajíčky až do pelíšku, když zakuckaj. No a tak se přihodilo, že najednou dostávám méně práce, tím i méně financí a nebaví se se mnou ani koule od dveří (a dírka jakbysmet). Nu, což? Ať si trhnou, nádhery. Důležitý není, co si o mně ostatní myslí, ale to, co o sobě vím já sám. Protože já se budím a já uléhám se svým svědomím. Naštěstí jsou tu ještě ti, kteří mě mají rádi takového, jaký jsem. Přijal jsem proto s nadšením pozvání své kamarádky, která letos se svými holčičkami poprvé tráví leden až březen v pronajatém domě na Tenerife. Odpočinu si, zapomenu na srdcebol, vymažu z hlavy intriky, faleš a pomluvy ze zaměstnání. To bude parádička. To bych si ale měl nechat opravit tu ulomenou a prozatímně „zaamalgámovanou“ pětku. Buch! Do odletu zbývá týden! U zubaře jsem byl! Už dvakrát! Zub mě bolí, protože má zahnutý kořen a ten se nedá vyplnit, řešením je resekce, což nevím, co je, ale zní to jako „rozsekat“, nebo vytržení. Buch! Takže už ani zdraví se nevyhřívá na vrcholku hor. Co zbývá? Áááá byteček. Začátek února, 11 stupňů Celsia. Už vím, jak se mají bezdomovci. Těch 11 stupňů ovšem není venku, ale v mém „báječném“ novém podkrovním bytě za… (ani se neptejte kolik), kde zamrzla voda a posléze i topení. Abych se nemusel sprchovat u sousedů a přikrývat županem, bundou, kabátem, dekou a igelitem navrch, budu muset vykostit konto o sumu rovnající se ceně plánovaného týdenního pobytu na Tenerife. Buch! Tak to už by snad stačilo, ne? Takhle rozjetej vozík už musí přece každou chvíli najet plnou rychlostí do protikopce a stoupat vzhůru k výškám. Omyl, vážení. Když jsem šel dnes nakupovat, zapomněl jsem odevzdat lahve z batůžku na zádech a všiml si toho až po zaplacení u kasy, a jak jsem mezi ně začal pěchovat nákup, jehož součástí byla i ta blbá plnotučná hořčice… Nemusím dál už pokračovat, že ne? Říká se: Když nejde o život, jde o h… (opravdu by mě zajímalo, jestli k tomuhle moudru existuje také nějaký slušný ekvivalent). No, a kdyby nás to náhodou zabilo, tak by nás to co? Tak by nás to neposílilo. A proto je potřeba si ze všech těchhle malých denních proher dělat legraci a v skrytu duše se balamutit tím, že zle je jen proto, aby mohlo být zase dobře. Jasně, taky může být ještě hůř. Ale kdo by tomu věřil, zvláště v roce, jako je tento. V roce 2012.

Fejetony
Vnitřní svoboda Půvaby perského trhu

Žádné komentáře

Přidat komentář