Buddha Záškodník

Buddha Záškodník

Buddha Záškodník

Esej o thajském lesním mnichu, jenž mezi prázdnými maskami ve vlaku do Londýna promýšlí neoblíbenou rozpravu o laskavosti podrývající samotné základy civilizace.

Lesní thajský mnich Adžan Sumedho jednou ve svém klášteře v Hertfordshire v Západním Sussexu
hovořil o vnitřní zářivosti. Říkal, že když jede vlakem do Londýna, tak většina tváří, které potkává, je plochá
a nezářivá. Měl pocit, že pokud jsme soustředěni do sebe, své práce, přání a starostí, tak světlo naší bytosti plyne dovnitř jako do černé díry a člověk vypadá jako maska. Dokonce věnuje hodně úsilí a peněz,
aby ta maska vypadala dobře; ale v okamžiku, kdy potká někoho zevnitř prozářeného dobrou vůlí
(tak překládal výraz “metta”, který obvykle znamená laskavost), pak krása masky se stává obyčejným stínem.

Za krále Ašóky byl na několika sněmech kodifikován závazný kánon buddhistických spisů.
Byl předáván ústně a písemně byl zaznamenán na Srí Lance až po několika stoletích - kupodivu zhruba
ve stejné době jako křesťanský Nový zákon. Dnes jsou pálijské Tři koše nauky považovány za základní posvátná buddhistická písma. Mezi krátkými texty vyniká rozprava o dobré vůli a laskavosti neboli
Metta-Sutta. Potkáte-li ve vlaku do Londýna lesního mnicha, možná se vám pokusí vysvětlit, že pravidelné čtení tohoto textu má hrůzné následky – lidé přestávají podléhat televizním reklamám, věřit ženským časopisům a nakupovat zbytečné věci. Takový text si doopravdy žádná společnost na světě nemůže dovolit
– ne nadarmo přežil tento druh náročného a neoblíbeného buddhismu jen v několika horských údolích
a v Západním Sussexu!

Toto by měl provádět ten, kdo pokročil v dobrotě

a zná cestu klidu:

ať je schopný a přímý, jemné a jasné řeči

pokorný a nedomýšlivý, ať mu stačí málo

a ať je spokojený, nezavalený povinnostmi

a pečlivý na svých cestách,

klidný a mírumilovný, moudrý a obratný

ať jeho povaha není pyšná a vyžadující.

 

Ať neudělá sebemenší věc,

za niž by jej moudří pokárali,

a přeje si: aby všechny bytosti

byly šťastné, bezpečné a v klidné pohodě,

ať už jsou kdekoliv a úplně bez výjimky

- slabé či silné, velké či mocné,

střední, krátké či malé,

viditelné a neviditelné;

ty, jež žijí blízko i daleko,

zrozené i čekající na zrození

ať jsou klidné a šťastné!

 

Neklamejte jeden druhého,

nepohrdejte druhým, ať je jakýkoliv,

nepřejte nikomu v hněvu a zlosti

žádnou škodu a trápení.

 

Tak jako matka chrání celým svým životem

své jediné dítě,

tak pečujte se srdcem otevřeným

všem bytostem o všechny.

Celému světu vyzařujte laskavost

až nahoru k obloze a dolů do hlubin,

volně a odpoutaně,

bez nenávisti a nepřátelství,

ať již stojíte, jdete, sedíte nebo ležíte

pozorně a bděle v ustavičném usebrání.

 

Tomu se říká dodržovat jemné

a nestát na jednom místě.

S čistým srdcem a jasným viděním

osvobozen od mysli a všech smyslů

nezrodí se na tento svět.

Tady bych mohl skončit, protože textu, který přežil několik století ústní tradice a dvě tisíciletí
každodenního opakování, a přitom je stále čerstvý, mohou jakékoli doplňky jen uškodit.
Pokud něco charakterizuje 20. století a možná i začátek tohoto století, pak to je povinnost být buď revolucionář, nebo rebel. Být proti něčemu se ve 20. století stalo normou a neřešme teď nakolik oprávněně. Minulé století se možná jako žádné jiné století posledního tisíciletí stavělo proti tradici ve formách tak rozmanitých jako komunismus, pornografie, hippies či hip-hopoví writeři. Jména jako Lenin, Che-Guevara, Janis Joplin, Eminem spojuje jistá hněvivost. Opakuji, že nechci řešit, zda je lepší zahnívat ve vyprázdněných, nasládlých a neupřímných a sociálně nespravedlivých formách 19. století, nebo destruktivně-konstruktivním způsobem sledovat nejistý pokrok. Pokouším se vysledovat, jaké mohou být vedlejší následky té poněkud zlobné vzpoury proti tradici, kterou jsme téměř automaticky pod vlivem nesčetných knih a filmů přijali
za jeden z hlavních postojů ke světu, a je úplně jedno, zda k tomu došlo při četbě Anny Proletářky
nebo při poslechu kapely Public Enemy.

Prvním důkazem toho, jak jsme prosyceni naučenou nenávistí, jež vystupuje jako pozitivní společenská hodnota, je už samotná nechuť většiny lidí číst texty o tom, že máme přát štěstí všem - a tedy i těm sviním
- politikům a bankéřům z vyšších kruhů, co bezohledně rozkradli, co se dalo, a podupali, na co šáhli.
Někdy v pátém století napsal v maloasijské Galatii mnich Palladios slavnou sbírku příhod ze života poustevníků Historia Lausiaca. V zásadě se v ní opakují tři motivy – pýcha je nejhorší vlastnost člověka, potřeba skromnosti ve všem a nutnost necítit zášť. V jedné z příhod opat neustále zpytuje svoji mysl,
zda k někomu cítil zášť déle než půl dne. Postoj “necítit nenávist ke světu” je zmírněním
onoho buddhistického “přát všem bytostem štěstí a mír”. Někteří tak činí kvůli světu, jiní kvůli sobě.
Vyvazují se k veselosti, dýchají volněji a přemýšlejí o tom, zda se i koně dostanou do ráje,
když už tam prý jsou i šimpanzi. Vůbec nejsrandovnější částí ráje je údajně kout s delfíny,
kteří volně proplouvají mezi lidmi, zpívají divné ukolébavky a vyzvídají,
jak se liší citrusový fernet od normálního.

(Text Metta-Sutty byl přeložen z internetového zdroje z angličtiny Error! Reference source not found. s přihlédnutím k českému překladu M. Rozehnala (Dharmagaia, 1994), který byl pořízen z pálijského originálu. Palladiova kniha v českém překladu Poučné příběhy pro komořího Lausa vyšla u bratrů břevnovských benediktinů v edici Pietas Benedictina v roce 2002)

Fejetony
Něco málo ke krizi Touha

Žádné komentáře

Přidat komentář