Bohumil Hrabal, básník

Bohumil Hrabal, básník

Bohumil Hrabal, básník

Něžný barbar a něžný anděl české literatury se narodil ve znamení Berana 28. března 1914,
aby – ověnčen v Čechách i ve světě jedinečnou slávou – dopadl tvrdě na chodník
před ortopedickou klinikou nemocnice Na Bulovce. Stalo se 3. února 1997.

Hrabal zemřel a jeho nakladatel Václav Kadlec, který začal vydávat jeho sebrané spisy ještě za jeho života, pokračoval, aby dosáhl úctyhodného počtu šestnácti svazků. Představovat Hrabala prozaika je zbytečné.
I ti, kteří nečtou a chodí jen do kina, vědí, že podle jeho předlohy natočený film Ostře sledované vlaky
(režie Jiří Menzel) získal v roce 1968 v Hollywoodu Oscara, že týž režisér (Jiří Menzel) natočil po dle jeho knih další úspěšné filmy (Skřivánci na niti, Postřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále). Málokdo ví, že Hrabal začal svou literární dráhu jako básník. Vybíráme z jeho prvotiny Dni a noci (1939).

Procházky

Ruku v ruce důvěrné,
tak šli jsme cestou za město
vánek nám čechral vlasy rozverné
a říkal jsem ti – nevěsto.

Tehdy byl modrý den jak len,
klíč k ústům trčel v zámku,
nač mluvit, když byl den
jak kalich svatostánku?

Tak podnapilí jako absintem
jsme přicházeli domů,
kdy měsíc česal hřívu nad žitem
a šeptalas: co řeknou naši tomu?

Kresba

Kopce se loudají,
ach
velbloudí karavana s nákladem
jehličí
podél pěnícího se potoka.
S večerem blankytným
snoubí se únava,
v hlubokém snění opřená
o slunce,
oči skal se klíží mlhou
a ohnivý pes
hlídá na nebeském palouku
něžné se pasoucí
broučky v jantaru.
Větve v lehkém vánku
přežvykují užaslé lupeny.

Pradlenky

v dešti Na lesklých vodních hladinách
se stíny počly chvěti,
pradlenky přišly v bílých halenách
a v koši měly květy.

Oh, pradle, pradle pradlenky!
Odkudpak přikráčely asi?
Jak prací voní bílé halenky
a křivkou hřmotné pasy.

Mokrá cejcha smýká vodou
a celým tělem pradlenka,
deštivé kapky lačně zobou
zrzavé pihy z raménka.

Zrzavé pihy z něžných ramínek
šilhající až k prsům
se shlukly v malý pramínek
u zátočiny vlasů.
Oh, pradle, pradle pradlenky!
Hned bych vám pusu dal.
Ždímejte svými raménky
Mou radost i můj žal!

Cestou

Dlaně stromů prstíky zbrocenými
sypou po vodách smutek,
západní větérek rozžvatlal rýmy,
s kterými do proutí utek.

Cesto, oh cesto, kam jsi zmizela?
(tu jsem se k městu ohléd),
stín mráčku přeběhl jak gazela
s k modři zase odlét.

Štěstí

Ty malá pláčeš? Jenom plač,
až vlasy se ti v houžev zmáčí.
Vždyť čistotou je vyšit pláč
a slza dobrou duši značí.

Všechno veliké se rodí ze slzí;
v člověka rosteš dvojnásobně,
když hořká slza po tváři ti běží
jak mandelinka nezpůsobně.

Báseň

Tvé prsty sňaly lupen z kalendáře
ach škoda že je pondělí
našel bych ve tvých ústech listy snáře
kde kvetou rudé rondely

Kde kvetou rudé rondely a pobožnosti
i ty jež patří na pranýř
nedávej milá k žhavým ústům kosti
jež zavřeny jsou v škapulíř

Stín můj se sklání nad věšteckou miskou
a hledá svoji planetu
hle do mých očí pluje labuť s lyskou
jak bílý hřebík k magnetu

Tvé prsty sňaly lupen z kalendáře
za listem k listu lísteček
poslední polibek poslední stránka kalendáře
a z ruky padá šáteček

V obručí poezie
Paul Klee Jiří Orten: Poslední muž, který věřil slovu poezie

Žádné komentáře

Přidat komentář