Básně přicházejí nečekaně

Básně přicházejí nečekaně

Básně přicházejí nečekaně

Mnozí lidé píší básničky v období dospívání, ale většinou jim to déle nevydrží.
Pokud v tom ještě pokračují – ve dvaceti, třiceti, čtyřiceti – už je to divné.
Ale je to něco v člověku.

Potřeba vypovídat nějakým způsobem o světě.
Básničky člověk nevymyslí, ty k němu přicházejí, říká básník, překladatel,
ale i programátor Vít Janota. Když se člověk snaží vymyslet báseň,
měsíce k němu nepřijde a pak během minuty se objeví.

Vystudoval jste matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy.
To je hodně odlišná oblast…
Je, ale myslím si, že takových lidí, kteří dělali exaktní vědy a nyní se věnují umění, je hodně.
Já jsem fyziku ale opustil a teď se zabývám programováním. Vytvářím programy z oblasti
výroby učebnic a knížek, je to technická práce. Potřebuji obě roviny. Určitě bych nemohl jen
psát. Jednak bych se tím neuživil, navíc když se literaturou zabývám moc dlouho, potřebuji
určitou protiváhu a tou je moje práce. Pokud dlouho dělám racionální věci, baví mě zase psaní.
Jsem taková rozpolcená osobnost, Jekyll a Hyde.

Vzpomenete si ještě na první impuls, proč jste napsal básničku. Většinou ten moment
provází nějaký hluboký prožitek…
Pro mě je to primárně řešení vnitřních problémů. Většinou lidi, co píší, mají se světem
nevyrovnané účty a takhle se je snaží vyrovnat. Když člověk své problémy pojmenuje,
je jednodušší se s nimi srovnat. Tento moment tam je.

Je to taková léčivá síla?
Psychoanalýza.

Jaké problémy řešíte v básních vy?
Se zdejším světem, připadám si tady tak trochu jako mimozemšťan.
Jako bych přesně nerozuměl tomu, co se tu děje.

Takových lidí je víc…
To je pravda. Něco jsem se naučil, s něčím jsem se porovnal, ale hluboko ve mně je pořád
bazální pocit, že tomu všemu tak úplně nerozumím. Na druhou stranu mi to otevírá prostor
určitého pozorovatele, což není pro to psaní tak špatné.

Co vás tedy teď přiměje k tomu, abyste něco napsal?
To, kdybych věděl. Je to tajemná záležitost, nějaká nemoc nebo nějaký talent
– těžko říct, asi je to v člověku zakódované. Ale možná jsou v tom také skryté mechanismy, které člověk není
schopen dohledat, tu inspiraci, ten moment. Někdy uvidím nějaký děj, obraz a přímo mě napadnou
slova, která si zapíšu, a báseň dopracuji. Někdy něco vidím a nestane se vůbec nic.
Jestli je v tom nějaké pravidlo, nějaký řád, to jsem zatím nedohledal. Pro mě to zůstává tajemstvím.

Spousta lidí píše do „šuplíku“. Byl to váš nápad vydat knížku?
Já jsem pozdní debutant, první knížku jsem vydal v 31 letech, ale úplně „do šuplíku“ jsem nepsal.
Občas jsem četl někde na veřejnosti, něco jsem vydal časopisecky, ale neměl jsem odvahu oslovit
nakladatele. Když to ale člověk myslí přece jenom trochu vážně, má se pokusit vydat knihu, protože
pokud píše jen tak „volně“, texty jsou pořád s ním. Teprve potom, co vydá knížku, která si začne
žít svým vlastním životem, se autor těchto textů zbaví a může se soustředit na něco dalšího.

Je to ukončený děj?
Přesně tak, knížku člověk ztratí z dohledu. Informace o ní se dozvídá jen tu a tam. Je to někdy až překvapivé. Žiji běžný život, mám rodinu, mám práci a často na ni zapomenu. Pak se mi odněkud vrátí,
že ji třeba někdo čte, což je hezké.

Iniciativa vydat knížku vzešla od vás, nebo vás tlačilo okolí?
Ne, byla ode mě. Jak už jsem řekl, člověk si potřebuje zodpovědět otázku,
jestli to myslí vážně nebo ne a co to bude znamenat pro ty ostatní.
I když vydá některé texty časopisecky, teprve u knížky je odezva na jeho práci zásadnější.
Čtenáři více než nad časopisecky vydanými texty přemýšlejí, proč knížku napsal a jestli ji napsal dobře.



Jak jste se vlastně dostal k fyzice?
Na počátku to byla náhoda. S matematikou a podobnými obory jsem neměl problém,
jako mívá většina lidí. Nějakým řízením osudu jsem změnil základní školu a dostal jsem se do školy,
kde se matematika vyučovala ve větší míře. Pak jsem pokračoval na gymnáziu a rozhodl jsem se pro další studium fyziky. Nicméně i když se teď fyzikou nezabývám, jsem rád, že jsem vystudoval matematicko-fyzikální fakultu. Je to velice dobrá škola pro obecný pohled na svět. Také řada lidí, kteří ji absolvovali,
dělá pak úplně něco jiného. Z deseti až patnácti spolužáků se fyzice věnují asi dva. Zbytek se zabývá jinými obory, malováním obrazů, podnikáním a podobně. Řada lidí to bere i jako filozofickou školu, kde se naučí vnímat svět. Zprvu to ale nevědí, dospějí tomu teprve postupně. A taky jsem tam potkal ještě větší
podivíny, než jsem já. I to člověka trochu uklidní.

Co vás baví dál kromě psaní básniček?
Svým způsobem mě baví také programování, jinak bych ho nedělal.
Je to definovaná činnost s jasným výstupem, ale zároveň je kreativní. Zákazníci často chtějí věci,
na něž náš systém není primárně připravený, takže musím často přemýšlet a vymýšlet,
co a jak udělat, což mě udržuje v aktivitě. Mám ženu a dvě děti, kluky, kterým je sedm a deset, jsou tak ještě ve věku, kdy tatínek je poměrně potřebná osoba, takže to mě určitě také naplňuje.
Ale mám i spousty dalších zájmů. Mimo jiné hraji amatérsky na saxofon.
Občas ho beru s sebou na čtení. Ne že bych byl excelentní hudebník, ale posluchače zatím to baví.

Vracíte se k textům, které jste napsal ve svém mládí?
Někdy mě to popadne, ale ne moc často. Třeba když uklízím, proberu i svůj archiv
– hromady papírů v několika krabicích. Často mě překvapí, co všechno jsem stvořil,
a to pozitivně i negativně.

Využijete to třeba později, do nějakých sbírek?
Některé motivy nebo nápady si uchovávám docela dlouho.
Někdy se vracím třeba k obrazu nebo určité situaci a snažím se je využít.
Asi nerad nechávám ležet věci ladem. Ne vždy se to ale podaří.

Je těžké uplatnit se v této oblasti?
Řekl bych to asi takto – nedávno jsem potkal kamaráda nakladatele a ten mi říkal: Teď jsem vydal
básničky, je to výborné, člověk vůbec nemusí počítat, jestli se mu ty peníze vrátí nebo ne,
musí to totiž celé zaplatit. Vydávat poezii je taková charitativní činnost.
Netýká se to pouze některých známých autorů, ale to je minimum. Takže nepočítám s tím,
že bych se nějak uplatnil na trhu. Když to, co napíšu někdo vydá, jsem rád a dvakrát rád,
jestli si to pak i někdo přečte.

Připravujete ještě nějakou další knížku?
Poslední jsem vydal na jaře a teď nastala určitá rekonvalescence, kdy se od ní musím
oddělit. Po soustředění na konci, kdy musím knížku dokončit a doladit, většinou nastává
útlum. Ale i pak to bude ještě chvíli trvat. Píšu tak deset až dvacet básniček do roka,
nejsem moc výkonný umělec. Navíc musím texty, které píšu, nechat uležet, abych zjistil,
jestli na mě ještě působí, když zapomenu primární důvody, proč jsem to psal.

Čím se při psaní poezie řídíte?
Při psaní poezie mi postupně vykrystalizovala dvě pravidla – a to, že člověk by se měl zbavit
veškerých póz a psát opravdu to, co cítí. A za druhé by měl bez milosti vyškrtnout všechno,
co se nepovedlo. I kdyby na tom dělal jakkoli dlouho, nemá text, se kterým není úplně spokojený,
pustit na veřejnost. Což se ale vždy pere s určitým pocitem ješitnosti, který v sobě každý nosí.

A váš nesplněný sen?
Člověk si nemá věci moc přát, protože ony se pak stanou. To je moje zkušenost.
Přijdou, ale v okamžiku, kdy by je člověk nejméně čekal.
Co se týká psaní, tak myslím, že mi to takhle vyhovuje, když jsem stále ještě schopen
něco napsat a mám i možnost to napsané dostat ke čtenářům.
Takže asi žádný zásadní nesplněný sen nemám.

Kdy budete mít nějaké čtení?
Mělo by být 2. listopadu v Domě čtení v Ruské ulici ve Vršovicích.
Budu tam číst s kolegou básníkem, který shodou okolností také hrajena saxofon,
takže by to mohl být divoký večírek dvou saxofonistů.



Vít Janota 

Den se noří
do miniových polí soumraku
jako se rez dere
ku povrchu věcí
Zatrpkli jsme
připoutaní k sobě
v zákopech nepoznaných válek
I tato chvíle
je amalgámem ledové prázdnoty
a tichého štěstí
Rozpor
který už natrvalo
poneseme v sobě
* * *
Když měsíc leží v závějích
a do tmy se noří
poslední motorový vlak
je svíravě
a blízko k životu
tak na tři prsty
Snad pro tohle Pane
nosím cejch na čele
a neklid v srdci
Pro těch pár špatných básní
jistě ne

Převzano z KRÁSNÉ r. 2011


Osobnosti a rozhovory V obručí poezie
Muž za objektivem: Mario Testino Balada pro banditu

Žádné komentáře

Přidat komentář