Balada pro banditu

Balada si své diváky našla nejdříve na prknech brněnského Divadla na provázku.
Autoři měli odkud brát inspiraci nebo si jen doba žádala témata, která skrze výraznou
chytlavou hudební složku čerpala z lidové tradice a mýtu, z historie.

Zakázaný dramatik, signatář Charty 77, prozaik Milan Uhde se nechal inspirovat zbojnickým příběhem
Ivana Olbrachta a čerpal z archivních dokumentů a novinových článků. Uhdeho libreto svým jménem zaštítil kmenový divadelní režisér Zdeněk Pospíšil. Hudbu k textům složil Miloš Štědroň a chytlavé folk-trampské
písničky mají přesah do dneška. Zlidověly. „Ani tak nehoří svíčka farářovi, jako se bělají mojí milé nohy…
Zabili, zabili chlapa z Koločavy… Řekněte mamce, prokrista, ať mi večeři nechystá… Bylo tu není tu…“.

Najde se někdo, kdo je nezná?
Po několika úspěšných divadelních sezonách se filmaři rozhodli převést muzikál na filmové plátno.
Nebyl to snadný úkol. Naštěstí brněnský rodák textař, cestovatel, dokumentarista, televizní a filmový režisér Vladimír Sís měl čich pro hudebně-dramatické žánry a už prokázal, že s filmovým materiálem umí pracovat.



Nekonvenčnímu filmu dost možná pootevřely dveře i dva zahraniční projekty – v Polsku a posléze i u nás
– populární jánošíkovský jazzrockový lidový muzikál Malované na skle a rocková opera Jesus Christ Superstar autorů Tima Rice a Andrewa Lloyda Webbera. Sís ctil divadelní polohu Balady a přitom našel způsob jak ji propojit se současností. A tak se pod jeho a Pospíšilovým režijním vedením v přírodním amfiteátru slézá mládež – diváci a herci – aby si společně zahráli a prožili tolikrát ohraný příběh o lidské chamtivosti,
touze po volnosti, o čarování, lásce, zradě.

Na Andělské hoře nedaleko Karlových Varů Barrandov natočil na svou dobu odvážný hudební film,
v němž své místo má i léto, volnost, společné trampování, folkové mládí ne nepodobné „porťáckým“
festivalům a letním táborům. Mladí lidé se musí prodrat a vyšplhat do stráně, usadit se na celtách,
přimknout k sobě, na sobě navlečené vojenské bundy, vytahaná trička a maskáče, s sebou ešusy a kytary. Kytary, které se v rukou herců i diváků mění ve zbraně, v právě narozené dítě i v milovaného muže.
Kamera při milostných lyrických scénách umí v detailu vykouzlit nahé tělo mladé Eržiky
i přesvědčivě nasnímat tajemnou krajinu ukrytou v plovoucí mlze.

Mladé publikum hraje s sebou, stává se dle potřeby štvanou zvěří, ale i chórem, který komentuje
děj po svém. Prolínání diváků a herců a rychlé střihy dodávají filmu napětí a přitom přiznaný mikrofon
i bodové reflektory nás vracejí zpět do filmové reality a umožňují nám odstup.

Na svou dobu vznikl moderní mladý film a diváky oslovil i výraznými hereckými a pěveckými výkony
do té doby neznámých mladých herců (Polívka, Donutil, Bittová),
z nichž posléze vyrostly herecké a pěvecké osobnosti...