Babička Kulička
Ona byla určitě nejdůležitější člověk mého života. Vlastně mě vychovala, byla se mnou neustále od dob, kdy jsem byla mimino, až do mých šesti let a od mých jedenácti vlastně natrvalo.
Ona byla určitě nejdůležitější člověk mého života. Vlastně mě vychovala, byla se mnou neustále od dob, kdy jsem byla mimino, až do mých šesti let a od mých jedenácti vlastně natrvalo. Takže ani není divu, že jsem jí říkala mami. Protože ona byla fakticky moje máma. Ach má milovaná babička – malá drobná a kulatá, proto kulička. Byla to úplně obyčejná, jednoduchá ženská.
Pokud vím, nikdy nebyla zaměstnaná, ale pracovala jako šroub; však taky měla pět dětí, dva syny a tři dcery, z nichž jedna byla moje maminka. V mé babičce bylo něco neuvěřitelného. Taková láska, něha, laskavost, až se mi z toho ještě dnes hlava točí, když si na ni vzpomenu. Nezapomenu nikdy, jak seděla na stoličce u kamen, rozevřela náruč a zavolala: „Kamilko, pojď ke mně.“ A já jsem se k ní přitiskla, objala mě její láska, teplo jejího náručí, zvláštní vůně levandule, kterou dávala do skříní. To jsem si od ní vzala, dělám to taky tak a levanduli miluji v jakékoliv podobě. Jestli je ve mně něco dobrého, tak to je od ní. Nikdy jsem ji nezažila zlostnou – tedy zle zlostnou. I když se kvůli něčemu zlobila, tak to stejně bylo takové „laskavé zlobení“. Neuměla v sobě nosit zlost. Zaplať bůh, to mám asi taky po ní. A taky až teď, ve svém „požehnaném“ věku – když mě třeba jen na vteřinu napadne, že mám už víc za sebou než před sebou, tak mě to hned přejde a řeknu si: Mně se nemůže nic stát, protože tam nahoře na mě čeká babička a ta mě přece NEDÁ.
Archiv, časopis Krásná