Úvod Magazín Babička Kulička

Babička Kulička

Ona byla určitě nejdůležitější člověk mého života. Vlastně mě vychovala, byla se mnou neustále od dob, kdy jsem byla mimino, až do mých šesti let a od mých jedenácti vlastně natrvalo.

Ona byla určitě nejdůležitější člověk mého života. Vlastně mě vychovala, byla se mnou neustále od dob, kdy jsem byla mimino, až do mých šesti let a od mých jedenácti vlastně natrvalo. Takže ani není divu, že jsem jí říkala mami. Protože ona byla fakticky moje máma. Ach má milovaná babička – malá drobná a kulatá, proto kulička. Byla to úplně obyčejná, jednoduchá ženská.

Pokud vím, nikdy nebyla zaměstnaná, ale pracovala jako šroub; však taky měla pět dětí, dva syny a tři dcery, z nichž jedna byla moje maminka. V mé babičce bylo něco neuvěřitelného. Taková láska, něha, laskavost, až se mi z toho ještě dnes hlava točí, když si na ni vzpomenu. Nezapomenu nikdy, jak seděla na stoličce u kamen, rozevřela náruč a zavolala: „Kamilko, pojď ke mně.“ A já jsem se k ní přitiskla, objala mě její láska, teplo jejího náručí, zvláštní vůně levandule, kterou dávala do skříní. To jsem si od ní vzala, dělám to taky tak a levanduli miluji v jakékoliv podobě. Jestli je ve mně něco dobrého, tak to je od ní. Nikdy jsem ji nezažila zlostnou – tedy zle zlostnou. I když se kvůli něčemu zlobila, tak to stejně bylo takové „laskavé zlobení“. Neuměla v sobě nosit zlost. Zaplať bůh, to mám asi taky po ní. A taky až teď, ve svém „požehnaném“ věku – když mě třeba jen na vteřinu napadne, že mám už víc za sebou než před sebou, tak mě to hned přejde a řeknu si: Mně se nemůže nic stát, protože tam nahoře na mě čeká babička a ta mě přece NEDÁ.

Archiv, časopis Krásná

Fejetony
Boj o Šumavu aneb Když kůrovec kůru kouše Pes - (ne)přítel člověka?