Antonín Sládek: Malíř prchavých okamžiků

Letos na jaře jste měl v Praze výstavu plakátů, jak jste se k nim vlastně dostal?

Nikdo se nedostal k plakátu líp než já. Nádhernou náhodou. V roce 1970 jsem vytvořil plakát na výstavu v Mánesu a na něm byla moje hlava – tenkrát jsem nosil dlouhé vlasy a knír.

Plakát visel po celé Praze. Jednou jsem kráčel do Mánesa na tu výstavu a zastavila mě asistentka režie od Víta Olmera. Ptala se mě, jestli bych nechtěl zkusit kamerové zkoušky. Tenkrát jsem byl lehkomyslný, tak jsem odpověděl: „Proč ne.“ Udělal jsem je, vzali mě a ve filmu, který se jmenoval Takže ahoj, jsem získal hlavní mužskou roli. Jednou před natáčením mi na Barrandově v maskérně myli hlavu a Olmer mi šeptal do ucha, co budeme točit. Najednou mu zavolala Jana Zvoníčková z Ústřední půjčovny filmů a chtěla vědět, jestli má už představu o autorovi plakátů k filmu. Olmer odpověděl: „Ale mám představu, zrovna mu tady myjeme hlavu. On je malíř a hraje mi tam.“ Tím pádem jsem dělal i plakát. Byla na něm nahá záda dívky a na nich byl napsán název filmu. Pak jsem udělal už jen asi dvacítku plakátů. Není to moc, ale šlo o moc hezkou práci. Nejznámější z nich byl k filmu Žlutá ponorka. Dnes už se takové plakáty nedělají. Vyžaduje se totiž, aby byly co nejvíce popisné. Hodně míst na nich pak zaberou sponzoři, značky firem. My jsme si ale tenkrát zakládali na tom, aby plakát měl nápad a v určité zkratce charakterizoval film. Uvědomte si, že jste dělala třeba plakát na film a ani vám ho neukázali. Napsali vám, o čem je, dostala jste deset fotek a to bylo vše, z čeho jste mohla vycházet. Ale už tehdy mělo o tvorbu plakátů zájem hodně autorů, byly to takové závody. A to se ještě nebavíme o cenzuře. Jak Adina Mandlová pojmenovala svou knížku: „Dnes se tomu jen směju“, tak to je pravda. Dneska je to k smíchu. Já jsem sice problémy s cenzurou moc neměl, ale samozřejmě jsem na ni také narazil. Prožíval jsem pocit takové křivdy, protože o vašem díle rozhodovali lidé, kteří sami neuměli nic nakreslit a byli šíleně ideologicky chytří.

Když už jste dostal hlavní roli ve filmu, nechytlo vás herectví?

Já jsem hlavně neměl ambice. Asi jednou nebo dvakrát jsem se ještě prošel v některém z Olmerových filmů. Barrandov mi také zaplatil řidičák, ale od té doby, to je od roku 1970, jsem nikdy neřídil. Napřed jsem byl velmi chudý na to, abych si pořídil auto, a neměl jsem ani vztah k technice. Takže mám řidičák, který jsem nikdy nepotřeboval.

Jak jste se vůbec dostal do Francie?

Po obsazení země sovětskými vojsky jsem jako řada dalších uvažoval o emigraci. Ale zjistil jsem, že by pro mě byla nepřijatelná. Byl jsem tady příliš vázaný na rodiče a dvě sestry. Můj přítel Jiří Mucha mi tenkrát poradil, abych si vzal Francouzku. Tak jsem to udělal a mohl jsem jezdit do Francie. Bylo to manželství z rozumu. Už dávno nejsme manželé, ale pořád jsme dobří kamarádi.

Co vám přineslo období, kdy jste žil ve Francii?

Přineslo mi hodně. Jednak Paříž bylo město a Francie země, které jsem obdivoval. Žil jsem tam v 80. letech, ale ne nonstop, pravidelně jsem se vracel domů, byla to lehká schizofrenie. Musím říct, že mně tahle země zachránila malířský život. Po škole jsem nikdy nechtěl být zaměstnaný, tvrdě jsem si hájil svobodné povolání. Malování mě ale neuživilo, proto se dostalo až na druhou kolej. Živil jsem se například ilustracemi, plakáty a podobně. Žil jsem tehdy poměrně chudě, ostatně jako většina mých kolegů. Ve Francii jsem se najednou ocitl v situaci, kdy jsem měl podmínky pro malování. Vytvořila mi je moje francouzská manželka. Ta holka si totiž vzala do hlavy, že mě přivede zpět k malování. Tenkrát jsem neměl problém říct si o všechno, co jsem potřeboval. Žil jsem na jednu stranu velmi bohatě a na druhou ale chudě. Bylo mi nepříjemné, že jsem na ní závislý, což se naštěstí časem urovnalo. V Paříži jsem měl podmínky, které byly v jistém smyslu ideální. K dispozici jsem měl ateliér, neměl jsem hlad a neměl jsem se na co vymlouvat. Vzhledem k tomu, že mi ale chyběla tvůrčí kontinuita, byl jsem jako lev v kleci a najednou jsem nevěděl, co malovat.

Co vás nastartovalo?

Když člověk není natvrdlý, tak na to přijde. Já jsem se našel v malovávání toho, co jsem žil a viděl. S trochou nadsázky lze říct, že Toulouse-Lautrec nebo Degass by byli moji kamarádi, kdybychom žili ve stejné době.

Pociťoval jste rozdíl mezi českou a francouzskou povahou?

Češi jsou národem kutilů a všeumělů, je to obdivuhodné. Mám kamaráda a moje francouzská žena mu kdysi nechala velkého citroëna. A on s tímhle autem a jednou Francouzkou byl v Paříži. Najednou se s autem něco stalo a nejelo.
Naštěstí byli blízko značkového servisu a tak ho tam odtlačili. Technici v overalech chodili kolem citroëna a vypadalo to, že mu budou chtít snad vyměnit celý motor. Karel mi pak vyprávěl, že potřeboval jen pájku. le neuměl to říct francouzsky. „Tak jsem se tam rozhlédl po dílně, našel tu pájku, slepil dva dráty a auto bylo spravené,“ vyprávěl. V tomhle jsou Češi zajímaví – tady umí každý všechno. To byste se divila, já umím i zedničit. Francouzi jsou daleko pragmatičtější a také neměli nikdy důvod si všechno dělat sami na koleně.

Stále vás ještě Francie ovlivňuje?

Toho vlivu se už nikdy nezbavím a hlavně se nechávám ovlivňovat prostředím, v jakém funguji. Jsem takový podivný v tom, že jsem z venkova, a když jsem přijel do Prahy, tak mě civilizace města úplně pohltila. Vůbec třeba nejezdím na venkov, na Moravu však jedu velmi rád. Mám tam příbuzné, dobré známé, víno a barvičky… Ale po deseti dnech bych se už zase vrátil do Prahy. Jsem venkovan, co miluje město. Na druhou stranu je fakt, že když náhodou jedu třeba do Krkonoš, nakreslím si krajinu. Příroda mě baví, ale nejezdím za ní. Vyhledávám si ji tady, ve městě. Myslím si, že se to v mé práci odráží.

To všechno kolem nás tady v ateliéru jsou vaše autoportréty?

Jsem jako Alfred Hitchcock, který se v každém svém filmu alespoň na okamžik objeví. Stejně tak já se často objevím ve svých obrazech. Jednou ke mně do ateliéru přišla paní a chtěla koupit obraz. Zadívala se na jeden můj autoportrét a řekla: „Teda, mistře, vy se vůbec nemáte rád.“ Tím vystihla skutečnost, že nejsem žádný narcisista, spíše se v tom odráží můj smysl pro sebeironii a anekdotu.

Co vás nejvíc inspiruje v současnosti?

Pořád mě inspiruje to, co žiji a vidím. Jsem ještě takový divný malíř v tom, že maluji každou chvíli jinak. Nemám rád malíře, co si vymyslí svůj styl a pořád malují stejně. Od jednoho takového, kterého si jinak vážím, jsem dostal pozvánku na jeho výstavu. Ani jsem na ni nešel kvůli tomu, že už vím, co tam bude. Nemaluji rád stejně. Myslím, že ovládám různé techniky, baví mě měnit i materiál. Třeba maluji na prkno, které klade odpor, a pak na plátno, které pruží, což se musí odrazit i na malbě.

Když si řeknete: musím namalovat do určitého termínu obraz, jde vám to snadno, či ne?

Pokud mám výstavu, je to objednávka. Objednávka je vždy ceněná, protože znamená jistotu. Objednávky si vážím a zároveň ji nenávidím. Někde v hlavě mám uložené, že když jsem se rozhodl vystavovat, řekl jsem A, teď musím říct B. Celý život si ale kreslím do skicáku, takže o inspiraci není nouze. Mám pár obrazů, kterých se nechci zbavit, to se o mně dost ví. Když si ode mě chce někdo nějaký obraz koupit, často narazí na tento problém. Jenže člověk musí najít kompromis, protože je potřeba platit nájmy a jíst. Jak jsem říkal, že mě dosti nudí malíři, kteří malují pořád stejně, tak stejně mě nebaví hodně pilní malíři. Mají sice přeplněné regály a šuplata, ale někdy mám pocit, že kvůli píli nemají čas přemýšlet. Velkou výjimkou je Pablo Picasso.

Co je pro tvorbu malíře nejdůležitější?

Člověk musí porozumět sám sobě, jakým druhem nadání je obdařen, což není nic jednoduchého. Jestliže sobě porozumíte, máte vyhráno. Nejde pouze o to, sledovat různé trendy, aby člověk byl in. Já říkám, že to, co dělám, musí být daleko hlubší. Musí v tom být pravda, i když to zní jako fráze. Ale jak tam není, pozná to divák, kterého nesmíte podceňovat. Kdyby mi někdo řekl: „Namaluj abstraktní obraz.“ Namaluji ho, ale není to můj příběh. Od toho jsou zde jiní, povolanější. Malíři se však většinou své slávy nedožijí. Teprve čas je prověří a mnozí z nich se pak znenadání opět vynoří do povědomí lidí. Měl jsem kamaráda, který nedávno umřel – Ivan Sobotka. Maloval vesměs zvláštní monochromní hlavy. Teprve časem mě jeho obrazy zaujaly svojí velkou vnitřní silou. Lidé mají představu, že si malíř přivede domů krasavici, chviličku si něco maluje a jde do kavárny. Že takhle to funguje. Vy se tím ale zaobíráte 24 hodin denně. Jsem ale šťastný, že dělám, co mě baví. Mám profesi, kterou, když mně bude fungovat hlava a trochu tělo, můžu dělat do nejdelší smrti.

Ale nezaručuje pravidelný příjem.

Devět lidí z deseti by si neumělo představit, že by neměli pravidelný příjem. Kdyby za mnou přišel mladý kluk nebo holka a zeptali se mě, jestli bych jim mohl poradit, jak na to, aby se dokázali uživit uměním, odpověděl bych jim: „Drahoušku, to já nevím.“ Protože to je opravdu případ od případu. Nestačí, že jsme dobří, že to umíme, to se jaksi předpokládá. Roli však hraje ještě spousta dalších věcí, například štěstí, náhoda...

Proč jste se rozhodl, že budete studovat uměleckou školu?

Můj táta byl vynikající tesař a já jsem obdivoval jak toto řemeslo, tak i jeho jako člověka. Otec si přál, abych šel na stavební průmyslovku do Zlína. Nebyl jsem ale technický typ a měl jsem trochu problémy s matematikou. Vysvětlil jsem mu, že neumím počítat, a raději jsem si vybral Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. K přijímačkám jsem předložil několik kreseb podle Mikoláše Alše a jednu krajinu. Měl jsem kliku, že mě vzali na první pokus. Pokud bych neuspěl,
už bych to asi znovu nezkoušel. Tehdy jsem byl uměním prakticky neposkvrněný. Znal jsem jen Mikoláše Alše nebo Karla Svolinského a lidovou tvorbu. Možná i proto jsem studia vzal velmi vážně.

Ovlivňuje podle vás datum narození další osud člověka?

Já s tím mám problémy, nečtu si horoskopy a v životě bych nešel za nějakou ženskou s bradavicí na nose a sovou na rameni, že by mi měla říct můj osud z ruky nebo z lógru, to ne. To jsem trochu zbabělý. Nicméně jedna známá mi přinesla knížku o znamení Štíra. Myslím, že na tom něco je. Například to, že my, Štíři, jsme umělecky založení. Třeba jsem také četl, že Štír má dobré relace s Rybou. Tak jsem zjistil, že moje milovaná sestra je Ryba, druhá milovaná sestra je Štír a milovaný spisovatel Jirka Mucha byl Ryba. Nechci ale dělat nějaké ukvapené závěry, protože určitě existují Ryby a Štíři, se kterými dobrou relaci nenavážu.

Archiv, časopis Krásná