Anna Berkovccová: Vychovatelka profesionálních zahradnic

Doma a všichni nejbližší, hlavně spolužačky z Minervy, jí říkali Hančí. Narodila se v Blovicích, v údolí řeky Úslavy, jižně od Plzně. Nikoli v ledajaké rodině. Z babiččiny strany byla příbuznou s bratry Lamblovými, z nichž Dušan Vilém, vynikající lékař evropského formátu, je u nás známý spíš jako intimní přítel Boženy Němcové než jako věhlasný učenec. Po něm Anna mohla zdědit zálibu v knihách. Po jeho bratru Janu Baptistovi, rektorovi ČVUT, zase lásku k přírodě, neboť kromě jiného vyučoval polní hospodářství. Od dalšího předka Karla Slavoje Amerlinga, proslulého lékaře a člověka mnoha přírodovědných zájmů, převzala odvahu
zkoušet nové věci. Dva mladší sourozenci, Hanuš a Anežka, v dospělosti způsobili své Hančí nesmírnou bolest svým předčasným odchodem. Vzchopila se a pečovala o jejich děti. Později také o starou maminku,
kterou si přivezla k sobě do Prahy.

U Karoliny Světlé
Skvělý rodokmen přivedl Annu do podnájmu ke Karolině Světlé, tehdy už vdově. Spisovatelka se tou dobou nejraději věnovala spirituálním seancím, avšak co se svěřenky týkalo, žila v realitě. Když Anna seděla dlouho přes půlnoc nad latinskými a řeckými slovíčky, Světlá potichu otevřela dveře a kárala ji: „Nechte, Aničko, už té řečtiny, ať mi vaši rodiče nedávají vinu, že si kazíte zrak a já že na vás nedohlédnu.“ Anna se ještě dlouho česala a upravovala jako geniální spisovatelka. Dlouhý cop obtočila kolem hlavy, ke krku si připjala brož s českými granáty. V domě U Kamenného stolu na Karlově náměstí poznala Anna i další osobnosti české duchovní elity, Sofii Podlipskou, Jaroslava Vrchlického, Julia Zeyera, Elišku Krásnohorskou a jiné. Dokud se spisovatelka těšila jakžtakž dobrému zdraví, každou sobotu odpoledne k ní zavítala Teréza Nováková s rodinou. V tom intelektuálním prostředí se Anna nadobro zabydlela a nic jí nevadilo, že se o minervistkách říká, že Homéra sice dovedou číst, ale vodu vařit nikoliv.



Kolínská od T. G. Masaryka
Po maturitě v roce 1902 a pak na univerzitě se kolem Anny točila spousta ctitelů. Podle tradice však vdavky u žen středního stavu znamenaly zavřít se do čtyř stěn domácnosti. Anna milovala samostatnost. S uchazeči o ruku raději zůstala jen v přátelském vztahu a po státnicích odjela do Chrudimi jako středoškolská profesorka nedávno otevřeného dívčího lycea. Od rodičů dívek, které pocházely z různých koutů Čech, si hned na začátku vyžádala souhlas, aby při zdravovědě mohla zavést sexuální výchovu. Další vzrušení způsobila úpravou školní zahrady. Kromě kytiček tam s celou třídou upravila travnatý kout a za hezkého teplého počasí vyučovala pod stromy. S žákyněmi se bavila jako s nejlepšími kamarádkami. Když ji školní inspektor zahlédl v hloučku dívek, řekl jí stranou: „Gratuluji vám.“ Definitivní profesorkou byla jmenována až v Praze na holešovickém lyceu, kde se v roce 1910 setkala se svou známou z Minervy – Alicí Masarykovou. Její rodinu pak často navštěvovala. Ráda vzpomínala na společný Silvestr v roce 1913. Před večeří seděla s Alicí v její pracovně, když se otevřely dveře a v nich se usmíval profesor Masaryk. Tvářil se, jako by je chtěl něčím překvapit. A skutečně. Beze slov z kapsy vytahoval lahvičky kolínské vody. Jednu podal Anně, druhou Alici a třetí schoval pro Olgu. Anna si lahvičku dlouho schovávala, dávno už prázdnou, ale památka na TGM se nevyhazuje.

Vedoucí skautek
Láska k přírodě ji přivedla ke skautingu. V lednu 1915 se pod vedením Antonína Benjamina Svojsíka konala ustavující schůze dívčí odnože Junáka a hned v květnu na skautských slavnostech v pražské Klamovce postavil oddíl Sasanek vlastnoručně stan. Anna se sedmičlenným ženským výborem vypracovala pro dívky program. Naplánovala jim utužování fyzických a morálních sil, pohyb, táboření, kuchaření, ruční práce, ošetřování nemocných, propagaci správné výživy, zručnost a samostatnost. Vše v přírodě a bez kňourání. Hned v první sezoně, v odlehlém koutu Povltaví nad Živohoští, rozbila první samostatný dívčí tábor. Svojsík ji
varoval. Široko daleko ani živáčka. Zříkal se odpovědnosti. „Tábor dopadl skvěle, ba, námi naočkováni, i chlapci tábořili v krásném kraji Drtinově,“ dávala Anna k dobrému ještě za čtvrt století. Se Sasankami podnikala výlety po hradech a zámcích a po stopách slavných osobností. Měla co vyprávět. Mnohé osobně znala z dob u Karoliny Světlé.



Ředitelkou sociální školy
Skaut jí nespolkl veškerý volný čas. Střídala kdejaké přednášky z botaniky a spěchávala za Alicí Masarykovou, která poté, co se vrátila z vídeňského vězení, myslela na poválečnou sociální práci. Filantropie se jí zdála nedostatečná. Výsledek byl, že Alice a Anna už v říjnu 1918 založily Vyšší školu sociální péče v Praze-Holešovicích, v budově, kde spolu před válkou učily. Protože Alice ještě nemohla fungovat na veřejnosti, policie ji hlídala, odpovědnost před úřady na sebe vzala Anna. Stala se první ředitelkou školy. Okrasné, ovocné a zeleninové zahrady, ty ovšem nepustila hospodyňské školy s naukou o rostlinách a půdě, ale nevychovávaly k podnikání. Anna do svých plánů, které spřádala na lodi z Ameriky do Evropy, zainteresovala
kdekoho, až sehnala pronájem starého nefungujícího zahradnictví v Praze-Krči. Šéf vysokého úřadu ji varoval: „Máte, co jste si přála – já bych nechtěl být na vašem místě, ani kdyby mi ještě tři muži pomáhali.“ Rozhlížela se po deseti hektarech půdy, devíti zchátralých sklenících, nekonečných pařeništích a zanedbané jednopatrové budově. Brzy z té bídy vykřesala školu pro čtyřicet žákyň s internátem. Otvírala ji v únoru 1923. Za dva roky díky ministerstvu zemědělství v areálu přibyla nová třípatrová budova s moderní kuchyní, koupelnami a bytem ředitelky. Do šaten se chodilo zvláštním vchodem zvenku, aby se zemina a bláto netrousily do budovy. Naaranžované květiny ve vázách všude po chodbách a v jídelně patřily k praxi. Anna Berkovcová vnášela do zahradnického oboru nové směry v zahradní architektuře, ve vazačství, aranžování, výzdobě interiérů a v krajinotvorbě. K tuzemským přibyly také dívky z Jugoslávie, Maďarska, Polska, Německa a Švýcarska. Žily jako ve velké rodině. Střídaly se v kuchyni a při prostírání stolu. K večeři přicházely vkusně oblečené. Z krčského nádraží jezdily do divadla. Při měsíčku šly společně srolovat slaměné rohože z pařeniště. K odborným předmětům se za čas přidalo také včelařství, trochu truhlařiny a pletení z lýka. Anna o prázdninách nadále projížděla cizí kraje a vracela se plná dojmů a poučení. V Norsku v polovině třicátých let 20. století, pět set kilometrů severně od Osla, obdivovala stříhané zelené ploty a vzorný trávník se záhony krásných begonií a macešek. O tom, co blízko ledového moře viděla, dokázala krásně psát: „Žasnete nad dlouhými záhony floxií, aster, hledíků, ale hlavně vysokých vonných hrachorů, ve skvělých barvách a divíte se, jak tu mohly tak bujně vyrůst, když ještě v máji pokrýval záhony vysoký sníh.“ Jistě se to v místním zahradnictví dozvěděla a po jejím návratu se také mladé zahradnice staly moudřejšími. V areálu, jemuž profesorka Anna Berkovcová vdechla moderního ducha a v němž byla téměř dvacet let šťastná, sídlí zahradnická škola podnes.