Albína Honzáková

Albína Honzáková

Albína Honzáková

„Jak jsem se těšívala na Vaše hodiny a jak jsem po nich byla plna radosti,“ psala šestnáctiletá Milena Jesenská své učitelce Albíně Honzákové (7. 4. 1877–11. 7. 1973).
Studentky svou profesorku, sestru proslulejší Anny, první lékařky v českých zemích,
přímo zbožňovaly. Ještě po padesáti letech jí psaly, že byla učitelkou, která je „prostě
tvořila“.

Spolužačka Alice Masarykové, učitelka Mileny Jesenské, Albína Honzáková, nejmladší ze šesti dětí Jana Honzáka, lékaře šlechty, úředníků i chuďasů v Kopidlně a okolí, žila od dvanácti let na Královských Vinohradech. Otec totiž předčasně zemřel a matka se s šesti dětmi ve věku od 12 do 20 let přestěhovala z prosluněného venkovského domu do ponurého městského činžáku. Dříve ctěná „paní doktorová“ doma najednou drhla podlahu, aby veškeré rodinné úspory věnovala na vzdělání dětí. V poledne jim vařila omáčky bez masa, k večeři jim podávala chleba lehce namazaný sádlem. Albína, nejmladší ze sourozenců, začala v roce 1892 chodit do první středoevropské dívčí střední školy Minerva, založené Eliškou Krásnohorskou. K svačině si nosila suchý chléb, uprostřed s důlkem zaplněným kouskem másla. Měla za sebou měšťanku a před sebou šest let dalšího učení. Dva roky přípravka, čtyři roky vyšší gymnázium. Albína skončila dřív. Privátně zvládla septimu a oktávu za jeden rok a už v roce 1897 vyrazila z Vinohrad na dnešní Smetanovo nábřeží, do budovy chlapeckého Akademického gymnázia. Doprovázena starostlivou matkou a lomcována trémou vyklopila v parku obsah žaludku, ale maturita dopadla skvěle.

První imatrikulace žen
V září stejného roku Albína znovu hodila něco lepšího na sebe a seběhla dolů do města k imatrikulaci na Univerzitě Karlově. Filozofi cká fakulta slavnostně přijímala prvních osm dívek za řádné studentky, mezi nimi Albínu. Všechny se pak vydaly na dráhu středoškolských profesorek, které do té doby v Království českém neexistovaly. Všude samí páni profesoři. Albína z fi nančních důvodů vešla do zvědavé dívčí třídy coby kantorka už za tři roky, ve školním roce 1900/1901. Vrátila se na Minervu, kde kdysi hltala Sofokla a Homéra, na pár hodin týdně, jako suplentka. Při částečném úvazku do roka dokončila univerzitu a složila státní zkoušky ze zeměpisu a dějepisu. Zůstala na Minervě až do penze, plných třicet tři let, čímž se snad žádná další gymnazijní učitelka nemohla pochlubit. Z historie nejvíc milovala staré Řecko. Ještě po létech jí některé žákyně, samy dávno učitelky, v korespondenci citovaly řecká moudra: „Ne nenávist, však láska žití mého cíl“ nebo „Mou posilou buď jen, že sobě věrna jsem.“ Dokázaly to napsat i v řečtině. Nebyla přísná, nezakládala si na bezvadné kázni. „Měla pochopení pro mládí a leckterý náš příliš živý projev nebo protirakouský výrok laskavě přehlédla,“ oceňovaly ji někdejší gymnazistky.

Chvála žákyň
„Nebyla jsem sušenka,“ napadlo Albínu Honzákovou při zpětném pohledu na svou učitelskou dráhu. Její žákyně smýšlely stejně: „Celá třída musila spolupracovat, navazovat na starší látku a vyhledávat nové souvislosti. Cítím ještě dnes tu rozkoš rychlého myšlení, kdy hbité tempo vyučování působilo jako osvěžující lázeň nebo duševní tělocvik. Člověk byl po hodině čilejší než před ní.“ Rozevlátá mladá profesorka se před novými a novými primánkami postupně měnila ve vysokou našedlou dámu. Živé zářivé hnědé oči jí však zůstávaly. Dovolila studentkám, aby pronášely své, často odlišné mínění, a svůj zájem o předmět přenášela na ně. „Byl to pro mne jiný člověk, profesorka, která vás třeba zkoušela na známku ze zeměpisu, padlo slovo Salcburk a povídaly jsme si dlouho o Mozartovi. Dějepis – Řecko. Našla jsem po létech své poznámky o řeckém sochařství a fi lozofi i z knih, které mi půjčovala – v kvintě. Jak jsme si krásně dovedly o tom povídat, když se zkoušelo v červnu procházkou po Slovanském ostrově!“ zamyslela se Augusta Machoňová-Müllerová, česká architektka.

Důvěrnicí Mileny Jesenské
Tak báječné profesorce se žákyně svěřovaly i se svými mladistvými žaly, rozpolceností a nejistotou. Milena Jesenská na ni v jednom z dopisů z let 1912 až 1915 naléhala: „Pochopte to, že jste jediný člověk, s kterým mohu mluvit. Prosím Vás, až budete mít čas, prosím Vás, jen o hodinu, jen na hodinu… To byl zase krásný výstup doma (bože, co dělat)…“ Budoucí novinářka snad nejlépe vystihla, z čeho pramenil důvěřivý postoj studentek k Albíně: „Ještě Vám, než s Vámi budu mluvit, chci poděkovat. Nejen za tu maturitu. Za vše (osm let), za to, že jste mne nikdy netupila pro věci, které miluji, že jste se mi jediná nesmála pro to, co čtu, a pro to, co se mi líbí. Za to, že jste mi nikdy neřekla, že jsem přepjatá, pro to, že mám ráda hudbu, obrazy a knihy… Nikdy jste mi neřekla jediné bolestné slovo – nikdy jste se mnou nehovořila s tím výrazem pohrdání, který tak pokořuje. A za to – nejvíc za to Vám děkuji.“ Možná to byly právě všestranné Albíniny znalosti, jež později Mileně Jesenské daly základ pro psaní do novin.

Alice Masaryková vzpomíná
Blížil se rok 1930 a s ním 40. výročí založení Minervy. Albína chystala almanach Československé studentky let 1890–1930. Sháněla vzpomínky gymnazistek, vysokoškolaček a spolužaček. Alice Masaryková jí připomněla: „A na hodiny prof. Z. pamatuješ? Pořádně gramatiku, pořádně slovíčka ale pak obsah vystupoval ze čtené látky svěže a zajímavě… Krásná, mladá kněžna sestupuje za prací k moři, po práci si hraje s míčem a přichází bludný poutník – Odysseus, který je přijat s krásnou, jadrnou pohostinností starých dob… Co dobrý profesor znamená! Jaká možnost! Jaká odpovědnost! Je to někdy vteřina a člověku otevře nové světy.“ Tohle si Albína uvědomovala. Při vyučování nesnášela jen jedno: duševní nezájem a lhostejnost. Objevila-li takovou netečnici, bylo zle. Ale pomohlo to. Třídu přešla ospalost, rozproudil se zájem. Alici napadlo, že by se třída po tolika letech mohla sejít: „Tvoje písmo mi připomenulo gymnasium a staré časy. Bylo by hezké, kdybyste mne jednou na Hradě navštívily všecky spolužačky naší klasy… Já bych měla velkou radost. Tak jestli se Ti to zdá možné a neobtěžuje Tě to – pošli mi adresy…“ Sešlost se nejspíš nekonala, jinak by o tom Albína zanechala nějakou poznámku.

Ředitelkou se nestala
Milena Jesenská si v jednom z dopisů představovala Albínu jako ředitelku gymnázia v nové školní budově, jednoduché, bílé, v rozlehlé zahradě, s velkými okny a pelargoniemi. Spontánní dívka Milena dávno odmaturovala, když z Minervy v roce 1917 odcházel dosavadní ředitel. Naskytla se možnost dosadit na vysoký stolec poprvé ženu. V té době však Spolek pro ženské studium Minerva již neměl školu úplně pod palcem. Ovládalo ji zvláštní kuratorium se zástupci pražského magistrátu. Ten školu dotoval a na takovou novotu nebyl zvědavý. Na uvolněné místo nastoupil muž. Mezi spolkem a obecními úředníky to vřelo. Jedním z důvodů, proč Albína nemůže kandidovat na ředitelku, byl údajný střet zájmů. Lékařka Anna Honzáková léta obětavě pracovala ve spolkovém výboru Minervy. A nyní její sestra že by byla ředitelkou školy Minerva? Nelze. Albína v tom lítala nevinně, nikam se netlačila. „Profesorka Honzáková si zasloužila, aby byla postavena v čelo ústavu, kterému dala sebe. Přálo si tak mnoho lidí, jistě všechny její žačky a jejich rodiče, kteří pochopili, co by žena její ušlechtilosti znamenala pro tento náš první ženský ústav. Nestalo se tak k velké škodě věci,“ mínila další žákyně, tehdy už úřednice ministerstva zahraničí.

Přátelství s Plamínkovou
Kromě školy se Albína věnovala své široké rodině, sestrám, bratrovi, neteřím, synovcům a všem jejich dětem. Čtyřicet let se přátelila s učitelkou a senátorkou Františkou Plamínkovou. Setkávaly se u vánočního stromku, o víkendech v Dobřichovicích, v letní vilce sester Honzákových, někdy spolu trávily část prázdnin, u moře i na horách. V roce 1935, na oslavu šedesátin své nejlepší přítelkyně, Albína sestavila Knihu života. Desítky vzpomínek na Plamínkovou jsou dnes nevyčerpatelným zdrojem pro každého, kdo se o její osobnost zajímá. Podobnou knihu, s důrazem na mezinárodní a mírovou činnost Plamínkové, připravila po válce. Rukopis už byl v tiskárně, držela v ruce první obtah. Koncem roku 1947 přišel odkudsi shora rozkaz: sazbu rozmetat, titul se zakazuje. Nevyšly ani Albíniny Paměti z pozdějších let, jakási sága rodiny Honzákových. Text jistě potřeboval redakční zásahy, něco vypustit, zhustit, přeformulovat, uvést souvislosti, neopakovat se. Jenže – který odvážlivec by tehdy dal souhlas se vzpomínkami na „buržoazní“ rodinu? Dnes leží v archivu a studují je příští bakalářky, magistry, každopádně historičky. Z toho by měla doktorka Albína Honzáková radost.

Osobnosti a rozhovory
Vzpomínky na Karla Laštovku Vyšehrad

Žádné komentáře

Přidat komentář