AIDS je strašně blízko

Vzpomínáte si na dobu, kdy jste prvně přišel do dnešního Domu světla?
Když jsem prvně přišel do tohoto domu, tak se v něm jednou týdně scházela parta lidí všech věkových
kategorií, kteří měli jedno společné, byli HIV pozitivní. Vyprávěli si své životní příběhy, poznatky ze své léčby
a nosili s sebou vždy audiokazety, každý s jinou muzikou. Stále jsem nechápal, co těch dvacet minut nahrané hudby znamená. Nakonec jsem pochopil, že to byl nahraný hudební scénář jejich pohřbu, od příjezdu rakve až do jejího odjezdu. Bylo to strašně smutné a depresivní a já jsem věděl, že těmto lidem musím pomoci.

Jak se vlastně nápad na tento projekt zrodil?
Projekt Domu světla je dost starý, pochází z roku 1992. Jeho autorem je Jiří Horský, fantastický člověk, který věděl tak jako všichni kolem něho, že AIDS nezastaví žádná železná či drátěná opona, která je kolem našich hranic, a že se logicky také dostane k nám. AIDS byl však rychlejší a Jiří Horský v roce 1994 na tuto nemoc zemřel. Pár let zůstává celý projekt v šuplíku a pak přichází Vašek Strouhal, kterému se povedl projekt Domu světla prosadit. Já jsem, po svém nástupu, vzal na sebe úkol sehnat peníze na rekonstrukci a výstavbu
Domu světla. Dům se stavěl 10 let, podle toho, jak jsme měli peníze. V roce 1998 se začalo stavět.
Celkový náklad první rekonstrukce se počítal na 13 milionů korun, 6,5 milionu dalo ministerstvo zdravotnictví a 6,5 milionu byla práce moje. Přicházel jsem v té době jako tmavovlasý odhodlaný muž, plný elánu a ambicí, ale po měsíci jsem si uvědomil, že to bude velký problém u nás shánět peníze pro prevenci a boj proti AIDS, protože zájem veřejnosti byl a je stále s minusovým znamínkem a firmy do této oblasti investovat nechtějí. Sehnal jsem „jen“ 2,8 milionu, a tak stavba skončila strašným propadem.
Dva až tři roky po první etapě jsme byli v červených číslech. Byla to pro nás strašná krize, ale zvládli jsme to.
V současnosti opět dlužíme stavební firmě, dluh je z poslední rekonstrukce z roku 2009–2010, kdy se z půdy stal multifunkční sál a ještě jsme rozšířili kapacitu Domu světla z 15 lůžek na 32. Dluh k dnešnímu dnu máme ve výši 600 000 Kč, už nevím, na koho se o pomoc obrátit. V současné době v Domě světla žije 23 dospělých lidí a dvě malé děti.

Těžké je ale vyrovnat se se smrtí…
Naštěstí mortalita není dnes tak častá jako kdysi. Nejhorší je, když odejde někdo, s kým se znáte roky,
s kým prožíváte jeho život. V roce 2009 nám odešel Vláďa Kováč, náš lektor, který přednášel na školách
po celé republice, o rok později to byl Michal. Byli to kluci, kteří byli plni elánu a síly.
Nad tím ale člověk nemůže moc uvažovat, protože přicházejí další a další lidi, kterým musíte dát sílu,
a nemůžete před nimi vypadat jako hromádka neštěstí, protože oni také potřebují pomoc. A jak to zvládám? Je to fyzicky kruté a časově náročné. Tady 8,5 hodiny dělat nemůžete, protože to nejde. Nezřídka jsem seděl
na dvorku a uvažoval o tom, že odejdu. Pak jsem se podíval na dům a řekl si, že to a to je třeba změnit, opravit, přistavět, a zase přišli noví lidé, kteří jsou HIV pozitivní, a už jen kvůli nim člověk nemůže odejít
a musí ve své práci pokračovat.

Říká se, že je mnohonásobně víc případů HIV infekce, než uvádějí oficiální statistiky?
Pokud se někdo zeptá odborníků na AIDS, tak ti mluví o trojnásobku. Oficiálně se uvádí, že k poslednímu červenci bylo evidováno 1613 pozitivních lidí, oni odhadují kolem 4800. Já jsem bohužel větší pesimista
a vidím to číslo desetkrát vyšší. Nejsem však lékař ani odborník, jsem jen člověk, který se dívá okolo sebe otevřenýma očima.
Nemoc se šíří lavinovitě, přesto je sex bez kondomu u nás na denním pořádku. Je jen otázka času, kdy člověk narazí na zdroj infekce, aniž by on či jeho partner tušil, že jeden z nich je pozitivní. Každý, kdo je infikovaný, udělal tu chybu, že maximálně věřil svému partnerovi. Nikdo si na HIV nenaběhl úmyslně. Za velký problém pak považuji, že se přetočily věkové kategorie. Nejvíce pozitivních děvčat pochází z věkové hranice 20 až 24 let, u kluků je to 25 až 29 let. Jsou to mladí lidé a je to škoda, protože HIV infekce je logicky zásah do života
a není to rozhodně procházka růžovým sadem.

Jaký je poměr žen a mužů?
K 31. 7. 2011 máme celkem HIV pozitivních 1312 mužů a 301 žen. Na způsobu přenosu se z 58,9 procenta podílí homo-bisexuální styk. Ve společnosti je zakořeněné, že to není problém heterosexuálů, ale gayů,
to však není pravda, HIV si nevybírá, s kým kdo spí a zdali je chudý nebo bohatý.

Kolik jste letos provedli testů?
V období od ledna do srpna 2011 jsme v AIDS poradně Domu světla provedli celkem 2488 testů, zachyceno bylo devět nových případů HIV infekce. V roce 2010 přišlo 4329 lidí, z toho bylo zachyceno 22 pozitivních. Občas přijdou měsíce, kdy máme tři čtyři případy HIV pozitivních. Celkem přitom bylo v červenci 2011
v České republice nahlášeno 11 nově diagnostikovaných HIV pozitivních (1 žena a 10 mužů). Od počátku roku 2011 bylo zjištěno 91 nových HIV pozitivních případů?

Hovoří se o tom, že klesl důraz na prevenci?
Dělá nám problémy dostat se s problematikou AIDS do tisku, rozhlasu a televize. Ve Světový den boje proti AIDS je Praha plná vyhozených letáků a nikdo je nečte. Kdyby nám sedmá velmoc pomohla, tak snad každý
v této republice zná tři možnosti přenosu HIV, víc jichnení. Je to jen nechráněný pohlavní styk, krevní cesta
a z matky na plod. Ten poslední způsob je u nás pomalu vyřešený, protože od roku 2000 každá žena, která je shledána gravidní, je automaticky vyšetřována na přítomnost viru HIV. Pokud rodí žena, která je nositelkou
HIV, jsou přijata taková opatření, že riziko přenosu z matky na plod je minimální.

Jaké jsou prognózy do budoucna?
Mluví se o tom, že HIV infekce se stává běžným chronickým onemocněním.
Léčba přitom stojí čím dál tím více peněz. Občas přichází do republiky lék, který má tak vysoký doplatek
ze strany pacienta, že by si ho nikdo nemohl dovolit, lék se odmítne a lékaři tím mají menší možnost kombinace nové léčby. Mám obavy z budoucnosti, co všechno nám ekonomická krize a její dopad přinesou.

Jak si dobíjíte energii, kterou musíte vydat?
Původním povoláním jsem zootechnik a od svého dětství inklinuji k přírodě a zvířatům,
tak mi pomůže příroda jako taková. Pak mám fantastický relax mezi svými přáteli, u své druhé rodiny,
rodiny Berousků. V jejich zooparku si vezmu malého tygra nebo lva na klín a to mě dobije potřebnou energií, komediantský život má své kouzlo.

Máte prstýnek, žijete v registrovaném partnerství?
Ten prstýnek je vzpomínka na maminku. Nosím ho denně a nehodlám ho sundat.
I když maminka již není mezi námi, stále jsem s ní a moc chybí. Registrovaný nejsem, žiji sám,
byl jsem s partnerem deset let, ale sám sobě jsem si to pokazil. Nejsem ale člověk, který by byl schopen žít sám. Tak se snažím, ale mám obavy – je mi 53 let a vztah se dnes moc nenosí.

Vždy je ještě čas…
To ano, ale má práce je časově velmi náročná. Nemůžete jít v půl páté domů, když máte ještě klienty,
kteří v Domě světla nebydlí a přicházejí za vámi pro radu po své práci. Působíte i jako psycholog a musíte
umět poslouchat a pomoci, byť jako laik, obrátit každého tím správným směrem – najít odborníka. Je to práce o sobotách a nedělích, ale jsem rád, že jsem si ji vybral. Přišla za minutu dvanáct, protože v roce 1998 jsem ve svém osobním životě prožíval zvláštní období, byl jsem šest měsíců bez práce a všude, kde jsem o práci žádal, jsem dostával jednu a tutéž odpověď, „jste pro nás starý“, a to mně bylo 40 let.
Česká společnost AIDS pomoc pomohla tehdy mně a já jí to musím vrátit.