Agatha Christie: Nejen královna detektivek

Agatha Christie: Nejen královna detektivek

Agatha Christie: Nejen královna detektivek

Člověk narozený ve znamení Panny má pět P: praktičnost, preciznost a perfekcionalismus hraničící s puntičkářstvím a pedantstvím. A není právě toto ideálním východiskem pro vykonstruování detektivního příběhu, udivujícího brilantní logikou, mistrně propracovanými motivy, které do sebe dokonale zapadnou?

Detektivní román bývá považován za brakovou, kýčovitou, neuměleckou komerční literaturu. V lepším případě ji označujeme jako oddychovou. Ovšem Agatha Christie dokázala tento žánr povznést do výšin umělecké beletrie. Málokterý spisovatel se může pochlubit tak bohatou bibliografií jako ona: 80 detektivních románů a povídkových souborů, 15 divadelních her, romantických románů pod pseudonymem Mary Westmacott a další čtyři knihy, dvě z nich pod jménem Agatha Christie Mallowan. Jen bible byla přeložena častěji než detektivní romány Agathy Christie.

Agatha Mary Clarissa Christie Mallowan se narodila 15. září 1890 v Ashfieldu v rodinném domě v přímořském letovisku Torquay v jižní Anglii jako nejmladší ze tří sester. Dostalo se jí typické viktoriánské výchovy. I toto prostředí dodalo ženě ve znamení Panny – Agathě – na její přirozené kultivovanosti a pořádkumilovnosti. Její vrozená aristokratická zdrženlivost byla tímto ještě více posilněna. Ne, že by Panny nebyly ambiciózní, ale kritičnost a touha po perfektním, naprosto dokonalém výkonu je často uvádějí v pochybnost o sobě samých, v jakousi plachost a ostýchavost.

Po několika letech studia se totiž Agathě naskytla ohromná příležitost vydat se na hudební dráhu zpěvačky a klavíristky. Odmítla, nebyla si nikdy sama sebou jistá při vystupování na veřejnosti, a než by předvedla neperfektní výkon, raději slibnou dráhu hudební umělkyně opustila. Byla vždy chválena za precizní techniku, ale jejímu vystoupení jako by chyběl výraz osobního zaujetí, vlastních citů. I tak se projevují lidé narození ve znamení Panny.

Manželství na dálku

Roku 1913 se Agatha setkala s pohledným anglickým důstojníkem Archibaldem Christiem a na Štědrý den 24. 12. 1914 se provdala. Byla to její první láska. A ač na Pannách není vidět citové emocionální prožívání, tento vztah byl pro Agathu velmi silným, vzbuzoval mnoho emocí. Bohužel doba tomuto manželství nepřála, novomanželé byli nuceni trávit mnoho času odděleně, neboť Archibalda jako důstojníka povolali do první světové války. Agatha si začala vést svůj vlastní život, vyplněný prací pro druhé. I přes jakousi odtažitost jsou Panny velmi laskavé, ochotny pomáhat druhým, až se obětovat. Činí tak tiše, bez oslav, fanfár a projevů vděku. Agatha v době války pracovala jako dobrovolná zdravotní sestra. Jako praktický člověk si všímala práce lékařů a díky svému přirozenému intelektu a učenlivosti se brzy naučila i základní lékařské postupy.
A ještě něco navíc. Pronikla do tajů léků i jedů, čehož několikrát významně využila ve svých románech.

Hercule Poirot poprvé

Po skončení války se vrátil manžel domů. Zdálo by se, že konečně mohou manželé žít spokojený manželský život. Archibald se však vrhl na podnikání a obchod v Londýně. Zatímco Agatha zůstávala s dcerou Rosalindou, narozenou rok po válce, sama na venkovském sídle. Praktické a intelektuálně zvídavé Panny nedokážou zahálet. Už od dětství Agatha ráda četla detektivní romány a nyní přišla její chvíle: rozhodla se napsat svoji detektivku.

Roku 1920 vyšel první román Záhada na zámku Styles s velmi výstředním detektivem Herculem Poirotem. Kniha ještě veřejnost příliš nezaujala, kritiky byly vlažné. Vyčítaly jí především závěrečnou část, odehrávající se v soudní síni, kdy se podle kritiků dopustila autorka řady právnických nepřesností, což vedlo k nevěrohodnosti jejího příběhu. Agatha se poučila. Její perfekcionalismus jí příště nedovolil udělat tuto chybu, ba naopak. Ke všem následujícím dílům se dopředu velmi důkladně připravovala, kromě studia knih a materiálů vyhledávala přední odborníky v dané oblasti.

Záhadné zmizení

Rok 1926 byl pro Agathu asi zlomový, jak v osobním, tak v pracovním životě. Její další detektivní román Vražda Rogera Acroyda byl po zásluze oceňován a vyzdvihován. Leč tento její úspěch vyhrotil manželskou krizi již tak si odcizených manželů. Protože se Panny snaží skrývat své skutečné city a emoce až do krajností, aniž by to okolí zaregistrovalo, může dojít k nervovému kolapsu. A to se také stalo Agathě, jejíž nedobré citové rozpoložení posílila zpráva o úmrtí milované matky. Na celou situaci zareagovala velmi nečekaně. Zmizela. I když se po několika dnech znovu objevila, dodnes není jasné, co a kde se v těchto dnech s Agathou událo. Ona sama nikdy nic neprozradila. Manželství bylo definitivně v troskách, bylo rozvedeno v dubnu 1928.

Nové manželství

Roku 1930 se Agatha vydala na cesty, které se jí staly osudnými. Slavným Orient Expressem odjela navštívit své přátele na archeologickém výzkumu sumerského města Ur. Nejenže zde nalezla inspiraci pro svůj asi nejznámější román Vražda v Orient Expressu, ale také zde poznala svého druhého manžela o patnáct let mladšího archeologa Maxe Mallowana.

Zde musíme citovat její vtipný bonmot: „Mít za manžela archeologa má jednu obrovskou výhodu. Čím jste starší, tím jste pro něj zajímavější.“ Toto manželství se ukázalo být šťastnějším. Ač byl manžel častokrát pracovně na archeologických výzkumech na Blízkém východu, Agatha nedopustila dlouhá odloučení, často manžela doprovázela. Její spisovatelská činnost tím neutrpěla, spíše byla obohacena o nové motivy, čerpající z nových poznatků zvídavé Agathy.

Past na myši

V padesátých letech se podařilo Agathě Christie prosadit se i v jiném žánru – v dramatu. Neopustila prostředí zločinu, jen mu dala jinou podobu. A jak se zdá, její divadelní hry nepostrádají vtip, brilantní logiku a detailně promyšlené charaktery postav. Roku 1952 měla premiéru Past na myši, o rok později si získala publikum další hrou Svědek obžaloby. Je neuvěřitelné, že Past na myši se v londýnském West Endu hraje nepřetržitě od svého uvedení v roce 1952, a stala se tak nejdéle hranou divadelní hrou v historii. Česká divadla tuto hru inscenovala několikrát, ovšem nejslavnější provedení už neuvidíme. V hlavní roli se totiž představila Stella Zázvorková. Byla to její poslední hlavní role na prknech, která znamenají svět.

Dědička Doylea a Chestertona

Agatha Christie jako „první dáma zločinu“ navazovala na tradici anglického detektivního žánru ve 20. století po významných anglických spisovatelích, jako jsou Doyle a Chesterton. Na Doylevi obdivovala metodu perfektního logického uvažování i zálibu v příbězích z aristokratického prostředí. U Chestertona se naučila využívat charakteru detektiva k rozvíjení děje. Obvykle jsou to nenápadní, lehce komičtí pedanti. Je jím jednak Hercule Poirot, v Anglii žijící penzionovaný belgický detektiv s knírem a s hruškovitou hlavou, mluvící špatně anglicky, jednak stará slečna Jane Marplová. Oba jsou nadáni mimořádným postřehem, nechybí jim intuice, znalost životních poměrů v prostředí vraždy ani citlivost pro vnímání atmosféry tohoto prostředí. V obou jako by bylo něco z Agathy, z jejích vlastností Panny.

Opět Hercule

Ve svých 25 letech vytvořila Agatha Christie postavu chytrého, originálního, puntičkáře, který měl mít zkušenosti se zločinem a zločinci, honosil se nezvyklým jménem a byl typem detektiva, který se nepodobal žádnému jinému. A tak se čtenáři mohli v Záhadě na zámku Styles (1920) seznámit s Herculem Poirotem, belgickým policistou ve výslužbě. Belgičané byli v tehdejší době v Anglii vnímáni jako svým způsobem exotičtí, což mladičké spisovatelce vyhovovalo.

Je pozoruhodné, jak mistrně dokázala mladá začínající spisovatelka vytvořit a ve všech svých dalších dílech udržet nezměněný charakter postavy svérázného detektiva s každou jeho šedou buňkou plně v akci, s jeho zvláštními manýry, postavou i mluvou. Hastings, věrný druh Hercula Poirota, popisuje svého přítele takto (z knihy Vražda na golfovém hřišti, překlad Běla Dintrová): Byl to obdivuhodný človíček. Měřil metr šedesát, vejčitou hlavu nakláněl trochu ke straně, a když se rozčilil, oči mu blýskaly zelenavým leskem. Nosil vojensky navoskovaný knír a tvářil se nesmírně důstojně. Celým zevnějškem působil uhlazeně, až vybraně elegantně a upravenost byla doslova jeho vášní. Šikmo připevněná ozdoba, smítko prachu nebo sebemenší nedbalost v oblečení někoho jiného představovalo pro tohoto mužíčka utrpení, dokud se mu nepodařilo onu chybu napravit. Jeho božstvy byly Pořádek a Metoda. V určitém smyslu odmítal konkrétní důkazy, jako šlépěje nebo popel z cigarety, a prohlašoval, že samy o sobě nemohou detektivovi pomoci rozluštit nějakou záhadu. S přehnaným uspokojením si pak poklepal na svou vejčitou hlavu a řekl: ‚Skutečná práce probíhá tam uvnitř, v malých šedých buňkách. Nikdy nezapomínejte na malé šedé buňky, příteli…‘“

Slečna Marplová

Poprvé se čtenáři mohli setkat se slečnou Marplovou roku 1930 v románu Vražda na faře. Slečna Marplová je stará panna, jejímiž zálibami byly klepy, pletení, práce na zahrádce. A i přes svůj mírumilovný vzhled si libovala v tom, že hledala na každém jeho horší stránky. I tato postavička čtenáře rozesmává svou pedantičností a udivuje svým neuvěřitelným pozorovatelským talentem. Je velice všímavá a pozornost si získají i drobné detaily každodenního života. Ale především zná tolik lidských příběhů a osudů, že na každém novém problému dokáže najít podobnost s něčím, co už zná. Oba nejslavnější detektivy spojovala schopnost přijít záhadě na kloub i v křesle u krbu čistě deduktivní logikou.

Touto postavou legrační stařenky s bystrýma modrýma očima, která se tak dobře vyznala v povahách obyčejných lidí, rozšířila svou čtenářskou obec už tak úspěšná spisovatelka o další čtenářky: matky a ženy v domácnosti, učitelky, vdané paničky ze středních vrstev anglické společnosti. Těmto čtenářkám byla velice blízká inteligentní stará podivínka, která ze své výhodně položené milované zahrádky měla možnost vidět a slyšet vše, co se v St. Mary Mead šustne. A jak často slečna Jane říkala, „vesnický život je plný hříchů“.

Jak stárne fikce?

Bohužel ve své pedantičnosti musela Agatha Christie dodržoval i linii časovou, její detektivové museli zákonitě stárnout, což byl problém, neboť v době své premiéry byli oba, jak slečna Marplová, tak Hercule Poirot, už v poměrně pokročilém věku. Hercule Poirot i slečna Marplová začali svou detektivní kariéru v pokročilém věku, v důchodu, mohlo jim být kolem šedesátky. Kdyby stárli stejně rychle jako obyčejní smrtelníci, vyšetřovali by svůj poslední případ v úctyhodném věku daleko za hranicí sta let. Autorka vůbec nepředpokládala takovou popularitu svých fiktivních postav, řada čtenářů například chtěla navštívit maloměsto St. Mary Mead.

Dáma Britského impéria

Po zranění nohy v roce 1971 se začal zhoršovat zdravotní stav Agathy Christie a s ním klesala i četnost a kvalita jejích nových knih. Naposledy se na veřejnosti objevila v roce 1974 při premiéře filmu Vražda v Orient Expressu, které se zúčastnila i samotná královna a další členové královské rodiny. Agatha Christie zemřela tiše ve svém domě ve Wallingfordu 12. ledna 1976 a o čtyři dny později byla pochována za účasti nejbližších pozůstalých v Cholsey. Už během svého života se jí dostalo vysokých poct. Agatha Christie Mallowan byla jmenována C.B.E. (Komander britského impéria). Roku 1971 jí královna Alžběta II. udělila titul Dáma britského impéria. Až tak vysoko se vypracovala autorka „pouhých“ detektivek…

Osobnosti a rozhovory
Simone de Beauvoir: Poctivá k sobě i druhým

Žádné komentáře

Přidat komentář