Hortense Fiquetová a Paul Cézanne
Marie Hortense Fiquetová se narodila 22. dubna 1850 v Saligney v oblasti Jura na východě Francie. Jako velmi mladá přišla s rodiči do Paříže a za nízký plat námezdně pracovala v knihařství. Přivydělávala si tím, že pózovala pro malíře. V devatenácti letech se jí stalo osudovým setkání s třicetiletým Paulem Cézannem, který oceňoval její trpělivost, s níž dokázala celé hodiny sedět a ničím umělce nerušit v jeho pracovním zaujetí. Nebyla to však obětavost, ale trpěná nuda. Roli brala jako nutné zlo, aby měla trochu víc peněz.
Portrét Hortense Fiquetové, tehdy už paní Cézannové, z let 1891–1892 ze sbírek Metropolitního muzea v New Yorku.
Paul Cézanne měl vůči ženám vrozený ostych. V Paříži ho všichni považovali za neohrabaného venkovana hovořícího hrubě a s provensálským dialektem, který jen velmi těžko navazoval jakékoliv známosti. Jeho vztah k druhému pohlaví vyjadřuje jeden z raných obrazů, nazvaný Věčné ženství. Svlečenou dívku obdivuje dav mužů různých profesí i společenských vrstev, od biskupa až po malíře. Nahota však působí jako přízrak. Všichni jsou ženou fascinováni, ale každý se jí bojí dotknout. Jen se z odstupu dívají. I Cézanne se styděl, takže to bylo nepochybně z iniciativy samotné Hortense, že se jim v lednu 1872 narodil syn, který po otci dostal jméno Paul.
Cézanne se v dítěti viděl a celý život se snažil, aby rodinu zabezpečil. Hortense se stala jeho družkou, s níž dlouhá léta žil bez požehnání úřadů. Navíc vztah tajil, zejména před svým přísným otcem Louisem Augustem, na němž byl existenčně závislý. Otec malířství nenáviděl, takže synovi házel klacky pod nohy. Byl boháč, ale Paulovi dával jen skromnou apanáž. Aby přežil, nikoliv aby si žil.
Když Cézanne vyrazil z Paříže domů na jih a ženu s dítětem vzal s sebou, žil u rodičů v Aix-en-Provence nebo v ĽEstaque, kde maloval, ale Hortense ubytoval třicet kilometrů daleko, v přístavu Marseille. Otec však něco tušil. Ještě jako osmdesátiletý stařík čile otevíral svému devětatřicetiletému synovi všechny dopisy, až se dopídil i nemanželského poměru a existence dítěte.
Autoportrét Paula Cézanna ze soukromé sbírky.
První reakce byla bouřlivá. Skromnou gáži 200 franků mu snížil na polovinu. Pro Cézanna to byla na několik měsíců úplná tragédie. Ale vše se nakonec vyřešilo. Nicméně malířova rodina neměla Hortense nikdy v lásce a i ti, kterým umělec důvěřoval, jako byla jeho matka a sestra Marie, ji brali jako nutné zlo. Čas od času mu Hortense seděla modelem. Nikdy nešlo o akty, ale vždy jen o portréty, které působily v mnoha případech velmi neosobně. Žena na nich má téměř prázdné oči. Jako by to byly jen mandlovité otvory s velkou černou tečkou. Někdy se z toho dalekosáhle vyvozuje, že vztah mezi nimi byl až ledově mrazivý. Proto oči nemluví…
Ale Cézanne nebyl Leonardo da Vinci, aby vše zachycoval s anatomickou přesností. Malovat pro něj neznamenalo napodobovat, ale realizovat na plátně vjemy, které chtěl jako skladatel barevně komponovat. Tvář Hortense ho zajímala jen jako pouhý objekt, jako jablko, které tak často maloval ve svých zátiších a k němuž také neměl žádnou citovou vazbu. Podstatné bylo, aby ho modelka nerušila při práci mluvením a aby se moc nevrtěla, což jeho družka – občas ale se skřípěním zubů – dokázala.
V šestačtyřiceti se Cézanne zamiloval do mladé, ale vyvinuté služky Fanny. Tehdy se Hortense poprvé cítila ohrožená. A protože ve hře bylo bohatství, které Paul jednou po otcově smrti zdědí, donutila malíře k sňatku. Pak ať si dělá, co chce, stejně dávný plamen lásky zhasl a ze všeho se stal jen zvyk. Ostatně kdo by to se Cézannem vydržel! Čím dál víc byl mrzutým bručounem, který si při nadávkách nebral servítky. Rozešel se postupně se všemi starými přáteli, dokonce i se spisovatelem Zolou, kterého znal od dětství. Jen umění považoval za své náboženství a tvrdil, že cílem malování je povznášet lidské myšlení. Takovým větám ale Hortense nerozuměla a považovala je za blábol.
Svatební obřad s minimálním počtem hostů se odehrál 28. dubna 1886 na radnici v Aix a o den později i v kostele sv. Jana Křtitele. Cézanne se upsal k manželství především kvůli svému čtrnáctiletému synovi Paulovi, ze kterého už byl šikovný mladík a malíř se v něm viděl. Záhy nato zemřel Louis August a z malíře, chudáka, který měl vždy hluboko do kapsy, se rázem stal boháč. Nikterak ovšem svoje zvyky nezměnil. Žil nadále velmi skromně. Hortense však byla jiného mínění. Chtěla si konečně něco užít.
Měla ráda pěkné šaty i společnost. Navíc Provence ji nebavila. Toužila po živé Paříži, kam odjela a kde pak většinou pobývala. Cézannovi jako venkovanovi naopak prosluněná krajina francouzského jihu přirostla natrvalo k srdci. Našel si tu i novou lásku. Horu Sainte-Victoire.
Jen jednou ho Hortense vytáhla na společný delší pobyt do Švýcarska. Žili v hotelech, což jí vyhovovalo, ale malíř se v nich cítil jako ve vězení. Každý z nich nakonec odjel jiným směrem. Cézanne na jih do Provence, Hortense do Paříže. Cézanne se jako šedesátník v Aix pustil do nového tématu – koupající se ženy. Měl dost peněz, aby si opatřil mladé modelky. Ale pro obyvatele konzervativního města by to byl asi šok, kdyby do umělcova domku kousek za městem začaly docházet ty, které by oni považovali za prostitutky. Jistě by v tom spatřovali i pošetilost muže, jenž vypadal mnohem starší, než kolik mu ve skutečnosti bylo.
Portrét Hortense Fiquetové ze soukromé sbírky.
Také on sám se bál a žen se nadále ostýchal. „Jsou to telata nebo vykutálené počtářky,“ tak zněl jeho verdikt v otázce něžného pohlaví. Byl vděčný jen sestře, která se o něj starala s přísností klášterní abatyše. Akty proto dělal podle starých kreseb a zřejmě i podle snímků, které se snažil opatřit. „Poslyšte,“ šeptl, „vy se stýkáte s ženami, přineste mi prosím nějaké fotografie…“ Přání prý působilo jako elektrický výboj.
Cézanne zemřel v říjnu 1906 na zápal plic. Sestra Marie hned věděla, že se blíží jeho konec. Poslala do Paříže telegram, ale Hortense nijak nespěchala. Prý dala raději přednost domluvené schůzce se švadlenou. Do Aix dorazila až po Cézannově smrti. Ona sama svého muže přežila o šestnáct let, zemřela až v roce 1922. Možná s překvapením zjišťovala, že svůj život strávila s géniem, kterého znalci začali uznávat za otce moderního umění. Jí osobně to nic neříkalo. Malířství ji zajímalo jen jako mladou dívku, když si v Paříži jako -náctiletá modelka musela obstarávat prostředky na skromnou obživu.
Sluneční Úvodník
Letošní nadprůměrně teplý rok nás poučil o lecčems. Jak prostší život vedou národy, které nemusejí topit! Jak obtížné je přivykat na prudké změny teploty v řádu hodin (jeden den 15 stupňů, druhý den 35)! Jak špatně je stravitelná středoevropská kuchyně v subtropickém klimatu. Jak plné máme šatníky! Letos jsem také poprvé zjistila, že existuje rozdíl mezi meteorology a klimatology – až doposud jsem je považovala za jednu partu. Poučila jsem se a poučím i Vás. Cituji: meteorologie je věda o počasí, která se zabývá předpověďmi maximálně na týdny dopředu, klimatologie je věda, která sbírá data naměřená za posledních x let a hodnotí, jak se mění dlouhodobý stav počasí neboli klima. A právě klimatologové zjistili, že průměrná globální teplota vzduchu se opravdu zvýšila. Přináší to s sebou řadu překvapení: stěhují se k nám nové živočišné druhy, které se donedávna vyskytovaly podstatně jižněji – jedovatí pavouci, tropičtí komáři a šakal zlatý, například.
Kdo za to může? Ne matička příroda, ale MY. Svým necitlivým (ekonomickým?) chováním likvidujeme přirozené prostředí řady druhů zvířat, sviníme nebe, hmotnost našich odpadků je málem větší než hmotnost našich zdrojů…
Náš život je krátký, ale životní styl pod heslem „po nás potopa“ nemá logiku, pokud máme rádi své děti, které budou plodit naše vnuky, kteří budou plodit naše pravnuky, kteří budou plodit…
Že se toho nedožijeme? To je hloupá úvaha člověka nesoudného.
Když jsem listovala v encyklopediích a hledala výše zmíněný rozdíl mezi meteorology a klimatology, našla jsem si i výklad slova soudný. Soudný – schopný správného úsudku, zdravě usuzující, rozvážný, soudný člověk – přemýšlivý pozorovatel. Kladu důraz na slovo pozorovatel, neboť soudím, že takový člověk si uvědomuje svou nicotnost tváří v tvář času, přírodě, kosmu a neplete se jim do řemesla, nechce rozorávat meze, nechce roubovat hrušky na jabka, nechce otočit směr proudu řek, nechce dobýt kosmos za cenu, že rozbije Zem.
Soudný je také ten, kdo bere fakta o globálním oteplování naprosto vážně a neoznačuje je za „strašení“. Že takové znáte? Že proti nim chcete bojovat?
Nedělejte to. Oni za takovou námahu nestojí. Ponechme jejich osud Slunci, které jejich mámení rozpustí v páru jako kapičku vody na rozlehlém balvanu.
Blíží se podzim a já vím, jak ho prožiji. Nebudu se bát deště ani větru, protože jim neporučím. Budu pozorovat, jak padá listí.
Opatrujte se!
Sluneční Úvodník
Tak, a léto je s prominutím v čudu. A jaké vlastně bylo? Dny neuvěřitelných veder, které byly v rozpálené Praze naprosto nesnesitelné pro ty, kteří neměli možnost úniku někam k vodě. A také dny na léto velmi chladné a deštivé. Samozřejmě ani nemusím psát, na které dny jsem si díky zákonu schválnosti vybrala volno. Místo na koupaliště jsme šli s kamarádem do kina: „Asi by to nemělo cenu, když je dvanáct stupňů, co?“ Na jednom grilování u bazénu nám všem hostitelka musela půjčit deky a teplé ponožky se slovy: „To je taková škoda, my jsme teď grilovali pořád a zrovna dneska, když jste tady, tak prší.“ Z naprostého zoufalství, že jsem letos ještě ani jednou neoblékla plavky, jsem dokonce dvakrát vyrazila do solária (jako redaktorka kosmetiky, která čtenářky neustále varuje před jeho škodlivými účinky a vznikem pigmentových skvrn, si sypu popel na hlavu). A jelikož jsem letos neměla možnost plánovat dovolenou někde u moře, vyrazila jsem alespoň s kamarádkami na čtyři dny do Londýna. Podle slibné předpovědi jsem si zabalila do kufru krátké šaty a otevřené sandálky. Samozřejmě pršelo. Asi si řeknete, co jiného lze taky v Londýně čekat, že? Ale při mnoha předchozích návštěvách jsem tam déšť nikdy nezažila, a když jsem bydlela ve Skotsku, občas jsem se dokonce jela do Londýna ohřát na sluníčko. Recepční hotelu nás vítala slovy: „Vy jste nám přivezly déšť, tady teď bylo několik dnů tak hezky…“. Místo plánovaného pikniku v Hyde parku jsme zamířily jako první nakoupit svetry, deštníky a teplé boty. Další deštivé odpoledne jsem strávila v obchodním domě Harrods, kde zrovna otevírali Vánoční halu – inu v srpnu už je zřejmě nejvyšší čas – a za poslechu koled si nakoupila ozdoby na stromeček. Zkrátka klasická letní dovolená. V den odletu jsme na letišti ještě stihly zhlédnout předpověď počasí, ve které hlasatelka šťastně zvěstovala, že tímto dnem končí deštivé dny a nastávají vysoké teploty. Do Prahy jsme přiletěly za silného větru a po bouřce. Přítel kamarádky, který nás vyzvedával, nás hned informoval: „Tady teď bylo ty čtyři dny tak hezky… No nic, teď už prej zas bude jenom pršet.“
PS: Určitě nejsem jediná, komu se letos léto nevyvedlo podle jeho představ. Nenadálé teplotní změny by však měly být tím posledním důkazem, že se s naší planetou něco děje i pro ty, kteří se dosud přikláněli k teoriím, že globální oteplování není hrozbou (ony ty ledovce jsou pořád stejně velké, jen se víc schovávají pod vodu, že, pane prezidente?), je nejvyšší čas se zamyslet. Každý z nás může malou změnou přispět ať už ke zlepšení nebo zhoršení problému. Je třeba se nejen chovat ekologičtěji jako jedinci, ale také tlačit na naši vládu, že ekologie by měla být jednou z priorit našeho státu. Snad se potom nebude moci stát, že se všichni dozvíme z novin, že prezident České republiky se stal tváří celosvětové mediální kampaně bojující proti všem, kteří varují před hrozbou klimatických změn, a díky svému postu tak neprezentuje svůj osobní názor, ale postoj celé naší země.
Modlitba krásné
Krásná paní je ochrnutá dívka, která maluje se štětcem v zubech slunečnici • Krásná paní je babička, která umí vyprávět vnoučatům o svých dávných milencích • Krásná paní je žena, která vyléčí svého muže ze smutku láskou • Krásná paní je řidička tramvaje, která si zpívá • Krásná paní má pět psů, když najde šestého, kterého nikdo nechce • Pak má Krásná paní šest psů • Krásná paní je učitelka, která učí děti český jazyk milovat, ne znát • Krásná paní ví, že slovo dělá muže, a proto se politikům vyhýbá jak čert kříži • Protože Krásná paní ví, že jedna pravda nezvítězí, když jedna pravda není • Krásná paní má ráda krásné věci, ale nesměje se sousedovic trpaslíkům • Krásná paní má všech pět pohromadě • Umí se smát • Umí plakat • Nepohrdá slabšími • Lituje silnější • Nepoutá k sobě své děti jako rukojmí • Umí pohrdat s noblesou • Umí odpouštět bez gest • Krásná paní ví, co chce, a když to neví, tak to ví • Krásná paní nežárlí na Krásnou slečnu • Krásná paní nežárlí na krásnou slečnu, byť by to byla i její dcera • Krásná paní nežárlí na krásné slečny, protože ví, jak obtížné je být mladým • Krásná paní umí mlčet, když nemá co říct • Krásná paní zná své kořeny i jejich cenu • Krásná paní je hvězda na obloze • Krásná paní je časopis, který jste právě otevřeli.
