Emma Dobigny a Camille Corot
Emmu Dobigny objevil pro svět umění Edgar Degas, o němž se tvrdilo, že byl schopen svoji modelku vyhodit nahou z ateliéru, když se mu při sezení vrtěla nebo měla nevhodné poznámky. Možná že tento případ se týká i Emmy, která byla velmi živá a neposedná, nicméně přesto se stala profesionální modelkou a ke svým obrazů ji využívali výtvarníci jako Puvis de Chavannes, James Tissot, a zejména Camille Corot.
Foto: archivToaleta neboli Figury v přírodě
Marie Emma Thuilleuxová, zvaná Emma Dobigny, se narodila v malém francouzském městečku Montmacq v roce 1851 a jako velmi mladá odešla hledat štěstí do Paříže. Pohybovala se mezi umělci na Montmartru a potkala tu i malíře Edgara Degase, který ji v dopisech oslovoval jako „moje malá Dobigny“.
V letech 1865–1869 stála Degasovi několikrát modelem. Umělec detailně zachytil i její kulatou tvář s jemnou pletí a jistě ji obdivoval, protože Emma si dlouho podržela fyzicky vzhled mladičké a nevinné dívenky, což měl tento malíř rád. Mladou ženu v ní objevil až Camille Corot.
Nahé dívky slavného krajináře
Corot měl o mladá děvčata zájem po celý život, tento akt z amerických sbírkek namaloval ve svých jedenačtyřiceti letech
Foto: archiv
Corot je dodnes obecně považován za velkého francouzského krajináře, ovšem byl současně i stejně talentovaným malířem ženské krásy. Když se v roce 1996 otevřela v pařížském Grand Palais jeho velká výstava, byla většina diváků překvapena, kolik aktů za svůj život vytvořil. On sám měl k podobnému tématu až neuvěřitelně pragmatický vztah. V dopise z listopadu 1859 napsal: „Ženská ňadra maluji zrovna tak, jako bych maloval obyčejnou nádobu na mléko.“
Vždy však jedním dechem připomínal, že realita je pro něj poezie a poetičnost že chápe jako realitu. Maloval a portrétoval četné ženy – byly mezi nimi Italky i Francouzky – a k zástupu modelek, jež prošly jeho ateliérem, patřila i Emma Dobigny. Byl mezi nimi věkový rozdíl dvou generací. Navíc zatímco Emma byla poměrně křehká, o půl století starší Corot byl vysoký a statný, působil prý jako bájný Herkules. A dívka našla v jeho ateliéru skutečné útočiště. Jeden z návštěvníků Corotova soukromí vzpomínal: „Malá Dobigny, která u mistra časem zdomácněla, pořád jen štěbetala, zpívala, smála se a ani chviličku neposeděla. Když jednou někdo před Corotem kritizoval tuto nenucenost, mistr řekl: „Vždyť právě tu živost mám na ní tak rád. Já nejsem z těch specialistů, kteří dělají jen nějaký obraz. Mým cílem je vyjádřit sám život. Proto potřebuji model, který se stále pohybuje.“
Emma zjevně objevila toho pravého ctitele. Malíř Degas vyžadoval nekonečnou trpělivost a poslušnost, Corot měl naopak radost z její přirozené živosti a mladistvé dovádivosti.
Slabost pro mladá děvčata
Foto: archiv
Malířova slabost pro mladá děvčata nebyla důsledkem nějaké touhy po erotických výstřelcích. Corot spíš v každé z modelek hledal chybějící dceru, po níž asi hodně toužil, navzdory tomu, že sám rodinu nikdy nezaložil.
Zhruba ve stejné době, kdy poznal Emmu, maloval i šestnáctiletou Berthe Goldschmidtovou. Vytvořil podle ní slavný portrét Dívky s perlou, dílo často srovnávané s Leonardovou Monou Lisou nebo nejlepšími podobiznami Raffaela. Název vznikl dodatečně v roce 1889 a to omylem. Dívka totiž žádnou perlu nemá a přesnější označení obrazu lze najít v záznamech z rozprodeje Corotovy pozůstalosti: Mladá žena se zkříženýma rukama, s květy ve vlasech.
Jeden z prvních Corotových portrétů mladé Emmy bývá nazýván Řecká dívka. Umělec ji oblékl do tradičního řeckého šatu. Odborníci dokonce přesně definují různé druhy odění, které použil. Modelka je na obraze zasněná, její velké oči jsou trochu smutné a na tváři jako by právě před chvílí zmizel plachý úsměv.
Dívka v modrém
Dívka v modrém je dnes ozdobou Louvru v Paříži
Foto: archiv
Podobný pocit nostalgie má divák i před nádherným obrazem Dívky v modrém, který je dnes ozdobou Louvru v Paříži. Někdy panují kolem identifikace postavy spory, ale v posledním velkém katalogu mistrova díla z Metropolitního muzea v New Yorku je jasně uvedeno, že právě Emma Dobigny tu posloužila malíři jako modelka.
Malba nevelkých rozměrů je považována za vrchol pozdního Corotova stylu. Jako by se tu zhmotnily jeho vlastní představy, o nichž sám svým přátelům říkal: „Umělec musí vniknout do povahy svého modelu; jednou musí vidět jeho radost, podruhé jeho smutek nebo hněv i všechny ostatní pocity; a to vše musí malířův štětec alespoň v náznaku zachytit, aby nevznikl jen člověk smutný nebo veselý, ale aby byl vyjádřen zcela ve své proměnlivosti.“ Corot namaloval obraz v průběhu roku 1874, krátce před svojí smrtí v únoru 1875. Když pracoval na Dívce v modrém, bylo mu osmasedmdesát let a jeho zbožňované Emmě teprve třiadvacet. Ona jako profesionální modelka stála tehdy na vrcholu kariéry. Její dětský výraz inspiroval i Puvise de Chavannes k aktu dívky v krajině nazvanému příznačně Naděje, který diváci dnes najdou v Musée d’Orsay v Paříži.
O dalších osudech krásky z Montmartru toho mnoho nevíme. Jisté je, že zemřela v roce 1925 ve věku 74 let. Dožila se tak velké slávy všech svých malířů a možná jí v novinách neunikla zpráva, že Dívka v modrém byla za velké peníze zakoupena i pro slavný pařížský Louvre.
Sluneční Úvodník
Pes je nejlepší přítel člověk a já jsem nejlepší přítel psů. Nebojte se, dneska nebudu vychvalovat svého Butche, chci jen nahlas přemýšlet o „pejskaření“. Nepovažuji se za paničku, která dává psovi přednost před mužem, před dcerou, před kamarádkami. Nejsem na něm závislá. Jenom ho mám docela obyčejně ráda. Vyrůstala jsem se zvířaty od malička a naučila se už v raném dětství chápat, že jejich svět je jiný než můj. Pamatuji si, jak jsem se snažila vychovat nádherného irského setra Finna – chodila jsem s ním na cvičák a každý den se těšila na procházky, postupně jsem se seznámila se všemi pejskaři v okolí, povídali jsme si o svých „nejlepších přátelích“, řešili jejich zdravotní problémy, jejich výcvik, jejich poslušnost – často z těchto pravidelných setkání vzešlo přátelství. Proč o tom mluvím? Protože dnes se značné procento páníčků a paniček chová jako… Nebudu sprostá! Jdou, telefonují, svého psa si nevšímají, neházejí mu aport, nepohladí ho… A když dotelefonují, s údivem zjišťují, že jejich pes je v čudu, pak řvou, hystericky pobíhají po parku, zakopávají o cizí psy, v horším případě do nich kopnou, protože jim překážejí v dohledání jejich (jenom jejich!!!) „miláčka“. Stává se mi při vycházkách s Butchem, že se panička psí slečny na mé trdlo zlobí jen proto, že se chová jako pes: očichává její zadeček (myslím psí slečny, ne paničky), začne se před ní vytahovat a občurává nejbližší okolí, aby jí (ne paničce, ale její fence) ukázal, že je v pořádku a zdravý. Někdy se nedovedu zbavit dojmu, že tyhle typy paniček chtějí, aby se jejich feny chovaly jako ony – zpruzené staré panny. Když vidím psa (jakéhokoliv), jak radostně poskakuje a lítá jako magor mezi stromy, mám radost. Mohu však naprosto odpovědně říct, že přibývá lidí, kteří, vidí-li takhle „divokého psa“, ovlivněni různými zprávami z bulváru a jiných médií, uvažují, jak by se jim hodila puška. Zkrátka když se neraduji já, tak ať se neraduje ani to zvíře. Před mýma očima se mění vztah páníčků a paniček jak ke svým zvířecím kamarádům, tak k jiným pejskařům a obecná zášť, závist a sobectví, které nás bohužel obklopují, se projevují i na těchto vztazích. Znovu se mi vybavuje staré rčení: Kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi. A já dodávám, kdo nemá rád lidi, nemá rád ani sebe. Proto se mějte rádi a mějte rádi své miláčky.
Opatrujte se!
Sluneční Úvodník
Před dvěma týdny jsme se s přítelem rozešli. Nedávno bychom měli slavit své šesté výročí. Možná jsem cynická, ale v takovou chvíli vás napadne tisíce otázek: opravdu existuje onen vysněný princ, ten pravý? Už odmalička jsme my holčičky programované, že jednou se objeví náš rytíř, se kterým budeme po svatbě žít šťastně až do smrti. Rodiče nám čtou pohádky se šťastnými konci a tak nějak podvědomě vyrůstáme s pocitem, že jednoho dne nás onen rytíř na bílém koni učiní šťastnými. Je to ale opravdu tak? Jaký je rozdíl mezi mýty, sny a realitou? V dnešní době věda poukazuje na to, že člověk jako takový není stvořený k monogamii, jak se nám pohádky, vysněné představy a společnost snaží staletí vnutit. Podle vědy je vše daleko prostší: muž coby rozsévač semene, žena coby nositelka plodu. Za cílem předávání genetické informace se nám v mozku vytvářejí chemické látky, označované jako láska, jež nás nutí dělat mnohdy neuvěřitelné věci. A ona chemická látka prý nemá delší trvání než tři roky, což je z biologického hlediska dostatečná doba na to, donosit a porodit potomka. K tomu si přidejte studie, jež ukazují, že každé jedno manželství ze čtyř nevydrží. Desetiletí feminismu nám naopak do podvědomí vrývá, že žena bez muže je stejně tak dobrá jako ta s partnerem. Má nekonečně možností, pokud jde o její kariéru, výběr partnera nebo svobodné vyjadřování. Není jich ale najednou tolik, že si nejsme schopné vybrat tu správnou? Proč tedy většina z nás uvažuje, zda přestát partnerovy negativní vlastnosti, spokojit se s tím, co má, a mlčky po něm do konce života zvedat mokré ručníky z podlahy v koupelně? Je snad lepší být ve vztahu, ve kterém nedostáváte vše, po čem toužíte a co se snažíte partnerovi sama dávat, jen abyste nebyla sama? Po ukončení dlouhodobého vztahu, do něhož si člověk ať už vědomě či nevědomě vkládal veškeré ony představy, se nemohu ubránit myšlence: která verze je pravděpodobnější? Možná že je pravda někde uprostřed. Ale přece, co kdyby se princ nikdy neobjevil? Zůstala by Sněhurka spát ve skleněné rakvi navždycky, nebo by jednoho dne měla toho čekání dost, vyplivla by otrávené jablko, vymalovala by si ložnici na růžovo, našla si práci a polovinu výplaty by utratila za nové lodičky? Možná nejbolestnější na celé věci je právě rozloučení s onou pohádkou, v niž všechny doufáme, aniž bychom si to mnohdy chtěly připustit. Proč jinak bychom slzely u romantických filmů a cítily se dotčené, pokud si partner nevzpomene, že máme narozeniny? Nemohu si pomoci, ale je lepší smířit se se skutečností, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, nebo věřit ve šťastný konec a lásku až za hrob?
Modlitba krásné
Krásná paní je ochrnutá dívka, která maluje se štětcem v zubech slunečnici • Krásná paní je babička, která umí vyprávět vnoučatům o svých dávných milencích • Krásná paní je žena, která vyléčí svého muže ze smutku láskou • Krásná paní je řidička tramvaje, která si zpívá • Krásná paní má pět psů, když najde šestého, kterého nikdo nechce • Pak má Krásná paní šest psů • Krásná paní je učitelka, která učí děti český jazyk milovat, ne znát • Krásná paní ví, že slovo dělá muže, a proto se politikům vyhýbá jak čert kříži • Protože Krásná paní ví, že jedna pravda nezvítězí, když jedna pravda není • Krásná paní má ráda krásné věci, ale nesměje se sousedovic trpaslíkům • Krásná paní má všech pět pohromadě • Umí se smát • Umí plakat • Nepohrdá slabšími • Lituje silnější • Nepoutá k sobě své děti jako rukojmí • Umí pohrdat s noblesou • Umí odpouštět bez gest • Krásná paní ví, co chce, a když to neví, tak to ví Krásná paní nežárlí na Krásnou slečnu • Krásná paní nežárlí na krásnou slečnu, byť by to byla i její dcera • Krásná paní nežárlí na krásné slečny, protože ví, jak obtížné je být mladým • Krásná paní umí mlčet, když nemá co říct • Krásná paní zná své kořeny i jejich cenu • Krásná paní je hvězda na obloze • Krásná paní je časopis, který jste právě otevřeli.
