Račice George Sandová (1804–1876)

Česká koncovka -ová je tu použita vlastně nesprávně. Jedna z nejznámějších evropských spisovatelek George Sand totiž zcela záměrně stylizovala sebe sama do role spisovatele – muže, dokonce hovořila-li o sobě jako literární tvůrkyni, důsledně užívala mužský rod. Často se též připomíná její extravagantní chování a oblékání, dovolila si veřejně obléci kalhoty, kravatu a kouřit cigarety či klít na veřejnosti. Co má ovšem tato představa George Sand jako takřka chlapácké exhibicionistické provokativní ženy společného s emocionálním až romanticky zaměřeným Rakem, toužícím po rodinném zázemí?

Foto: archivGEORGE SANDOVÁ (1804–1876)

Její vlastní jméno bylo Aurora Dupinová, provdaná baronka Dudevantová. Na lidský život mají kromě dědičnosti a vlastní vůle také vlivy okolí a prostředí, v němž vyrůstáme a žijeme. Právě tady můžeme nalézat kořeny pro utváření jejího charakteru: traumatizované dětství – „syndrom nemilovaného dítěte“ a zklamání, deziluze v manželství. Narodila se v rodině plné komplikovaných vztahů a nešťastných lidí. Otce, plukovníka Maurice de Francueil, skoro nepoznala, zabil se při pádu z koně, když jí byly čtyři roky. Matka Žofie Delabordová, tanečnice z předměstského divadélka nevalné pověsti, pocházela z obyčejné chudé rodiny hospodského, sotva uměla číst a psát. Tento nerovný sňatek byl uzavřen proti vůli rodiny plukovníka, pyšnící se aristokratickými předky sahajícími až k francouzské královské rodině. Po celou dobu trvání manželství se snažila Aurořina babička Aurora Saská o zrušení tohoto sňatku, což se jí nepodařilo, a proto se Aurora Dupinová narodila 1. července 1804 v Paříži jako legitimní dcera a budoucí dědička.

Po smrti otce se matka Aurory vzdala, nechala ji na výchovu nenáviděné tchyni na panství v Nohantu a vrátila se do Paříže, aby si život zařídila po svém. Později si Aurora zapsala do svého deníku: „Matko, proč mne už nemilujete, když já vás mám tak ráda! Matko, vy jste mne zradila…“ Nicméně život na venkově se ukázal být mnohem příznivější, než se na počátku zdálo. Nadaná a energická dívka si brzy našla cestu ke své babičce. Nabyla zde neuvěřitelně různorodého vzdělání, spíše cestou samouka. Dívky v tehdejší době nemohly navštěvovat školy, jim byla určena klášterní výchova a poněkud omezené klášterní vzdělání. A právě pro omezenost a pánbíčkářství se babička rozhodla Auroru z kláštera odvést a otevřela jí dveře do své knihovny. Mladičká dívka tak podlehla kouzlu autorů, kteří v klášterní knihovně rozhodně chyběli – Byrona, Shelleyho, Shakespeara, Danta, Montesquiea, Miltona, Leibnitze, a především autora Auroře nebližšího J. J. Rousseaua.

Svobodomyslný životní styl, jemuž zde navykla, musel působit později na pařížskou společnost velmi extravagantně. Jezdila výborně na koni v pánském oblečení, neboť její mužský styl jízdy by se jen velmi těžko praktikoval v sukních a spodničkách. Její domácí učitel ji zasvětil do tajů přírodní medicíny, botaniky a přírodovědy. Jezdívala s ním jako jeho asistentka a pomáhala ošetřovat nemocné. Leckdo ji v té době přirovnával k neohrožené amazonce, žijící v souladu s přírodou, zvyklé postarat se o sebe i své blízké.

Roku 1821 zemřela babička, Aurora odešla do Paříže za matkou. Tento vztah nikdy dobře nefungoval, vzájemné soulužití se ukázalo jako nešťastné až nesnesitelné. Východiskem se stal sňatek s baronem Casimirem Dudevantem. Osmnáctiletá novomanželka hluboce věřila v lásku a porozumění v manželství s tímto mužem. Přála si mít rodinu, děti, klidné zázemí, cítit pohodu a jistotu rodinného života. Rak má velmi rozvinutou fantazii a často se mu stává, že se musí vyrovnat s rozporem mezi realitou a vysněným světem. Přesně tak lze popsat obrovskou deziluzi Aurory v manželství. Zpočátku vše fungovalo dle představ, vždyť do manželství přinesla půlmilionové věno, Nohantský zámek, do roka od svatby porodila syna Maurice, jehož vychovávala po vzoru Rousseauova Emila, tj. v duchu návratu k přírodě. Chování manžela se však poněkud začalo měnit, jeho vojenské způsoby, agresivní chování se zdály Auroře příliš drsné. Navíc začal pít, jeho alkoholické excesy se stávaly stále nebezpečnějšími. Druhé Aurořino dítě, holčička Solange, se svého otce doslova bálo. Vzájemné odcizení řešili oba stejně: našli si mimomanželský vztah.

Aurora však nepřestávala doufat ve vytvoření fungující rodiny, věřila v lásku a partnerství muže a ženy. Odstěhovala se i se svými dětmi do Paříže, a to i přesto, že neměla takřka žádné prostředky, veškerý její majetek dle zákona totiž patřil manželovi. Ten jí slíbil posílat pravidelnou rentu, která však stačila jen na pokrytí základních výdajů. Hledala tedy zdroj příjmů a nalezla ho v psaní románů. Rak může být, vyžaduje-li to situace, velmi houževnatý, nekompromisní a cílevědomý. A navíc Rak jako rodinný typ obětuje takřka vše pro své milující, stejně jako Aurora by byla ochotna obětovat vše pro své děti. Po svém boku měla Julia Sandeaua, mladičkého právníka a spisovatele, s nímž se odvážně pustila do psaní prvního pětisvazkového románu Rose et Blanche pod společným pseudonymem Jules Sand. Další díla pak už psala sama pod oním známým pseudonymem George Sand. Psaním živila nejen sebe a své děti, ale také tuberkulózního Julia Sandeaua.

GEORGE SANDOVÁ (1804–1876)
Foto: archiv

U Raků se často setkáváme s jejich smyslem pro hodnotu věci a ekonomičnost, dokážou být pragmatičtí. I s malým příjmem, který dokázala po čase zvyšovat díky vlastnímu přičinění, rodinu zabezpečila. Chovala se tak, jak byla zvyklá, příliš se nepřizpůsobovala společenským konvencím, jednala tak, jak bylo pro ni přirozené a pro její rodinu užitečné a úsporné. Její slavné kalhotové obleky nebyly ani tak protestem proti tehdejší patriarchální společnosti jako spíše praktickým oblečením ženy samoživitelky. Její výchova nespočívala ve výuce etikety, tu považovala za nepotřebnou, neužitečnou, jednala podle rousseauovské přirozenosti – tedy, když měla vztek, zaklela si, když chtěla, zapálila si cigaretu, stejně vedla i své děti. Většinu svého života trávila v mužské společnosti, snad i proto měla spíše mužské zlozvyky a návyky. Na rozdíl od většiny žen ji muži přijímali jako partnera do diskuse, naslouchali jí, a dokonce se stávala, ať už přímo nebo nepřímo, zdrojem inspirace. Do okruhu jejích známých a přátel patřili tehdejší slavní umělci, filozofové, politici, novináři, za všechny jmenujme např., Balzaka, Chopina, Musseta, Flauberta, Dumase, Liszta, Delacroix a řadu dalších. Do ženského hnutí se nikdy nezapojila, cítila se být individualistkou. Veřejné funkce nepokládala za slučitelné s mateřskými povinnostmi, ovšem žena by podle ní měla mít právo na vzdělání, měla by mít právo samostatně se rozhodovat a právo nezávislé seberealizace. Věřila v přerod společnosti, věřila v dobré, hodné a charakterní lidi, muže i ženy.

Tehdejší tzv. spořádaná společnost v ní viděla dravou lvici salonů, ženu-vamp, ženu, která nedodržuje pravidla a nežije, jak se sluší a patří. Vždyť byla nakonec roku 1836 rozvedena, po vleklých soudních sporech jí bylo navráceno panství v Nohantě. Jevila se impozantně a majestátně, některé zlé jazyky ji nazvaly požíračkou chlapů. Ve skutečnosti to asi byla žena velmi citlivá, emocionální, toužila být milující a milovanou manželkou, milenkou i matkou. A zase tu máme onen vnitřní rozpor Raků, jakousi směsici pevnosti a změkčilosti. Aurora pociťovala potřebu chránit, opečovávat, ošetřovat, lásku viděla v projevech obětavosti a empatie. Není určitě náhodou, že většina jejích partnerů byla mladších než ona sama, byli to ponejvíce lidé nemocní, churaví či jinak nesamostatní na straně jedné a na straně druhé výrazné osobnosti kulturního života, umělecky nadaní či s výrazným intelektem. Mezi její nejslavnější partnery patřil klavírní virtuóz Chopin nebo francouzský literát Musset. O vztazích této spisovatelky bylo již hodně napsáno, Aurora po sobě zanechala množství písemností, dopisů, deníků, z nichž čerpali mnozí spisovatelé i filmaři. Proč asi byly její vztahy nešťastné? Možná proto, že vášnivé známosti vyhlašovala za osudové lásky a opřádala je falešnou gloriolou romantické výlučnosti. Neustále docházelo k záměně mezi tím, co milenci prožívali, a tím, co umělecky zpracovávali. Život se přeléval do literatury a literatura do života.

Po prvních úspěších jí nabídla spolupráci bohatá společnost Revue des deux Mondes, čímž definitivně zajistila svou rodinu. Pod hlavičkou této revue vydávala především romány, novely a povídky pro ženy, o ženských osudech, např. Indiana, Valentina či Lelie. Pro tato díla je typické romantické vidění pozitivního v prostém lidu, černobílé charaktery postav, kdy bývá mužská postava nositelem špatných vlastností a sobeckosti. Jako nový originální prvek lze hodnotit analýzu překážek, tj. normovanou konvenční společnost bránící ženě dosáhnout lidského štěstí a seberealizace. Ženské hrdinky jsou výjimečné, občas i výstřední, bojují a nevzdávají se. U některých ženských postav se už autorka pokusila o částečnou psychologickou věrohodnost. George Sand psala lehce, při práci se maximálně soustředila a obvykle si i stanovila plán práce. Psaní ji živilo, psaním se realizovala, při psaní měla pocit důležitosti. Proto její dílo čítá 115 svazků, a to bez korespondence a archivních dokumentů. V jejích ženských románech se opakují stereotypní obměny motivů, kompoziční sentimentální postupy a očekávatelná klišé, happy endy.

Roku 1841 se však rozhodla k radikálnímu kroku: dále nepsat sentimentální romány „pro krásné dámy a jejich komorné“. Spoluzaložila Nezávislou revue, prostor pro vyjadřování myšlenek utopického moralizujícího socialismu. Pozornost upřela na venkovský lid. Hledala morální velikost lidových hrdinů, její sedláci a rolníci byli jakoby modelováni z prvků reality a mýtu o krásném a dobrém obyčejném člověku. V těchto venkovských románech vynikl její vypravěčský talent a obrovské nadání pro líčení barvitých scenérií, smysl pro krajinomalbu. V těchto pasážích působí George Sand nejupřímněji, nejpřesvědčivěji. V charakterech postav nadále převládalo sentimentální pojetí, jednání postav motivují city, emoce na úkor racionality a psychologické propracovanosti. Hrdinové příliš deklamují, pronášejí filozofické názory a myšlenky často kontrastující s jejich prostým venkovským původem. Právě v obyčejných venkovanech viděla vtělení ideálního světa do reálného. Nadevše opěvovala motivy bratrství, družnosti, přátelství a rovnosti lidí. Za všechny jmenujme romány Horace, Consuela, Jana, Mistři dudáci a další.

Nás může těšit, že její pozornosti neunikli ani slovanští lidoví vůdci. V Nezávislé revue otiskla studie o slovanské literatuře a populárně naučné stati o Janu Žižkovi a Prokopu Holém. A naopak stala se inspirací pro naše první spisovatelky. Božena Němcová se podle jejího vzoru rozhodla odejít od manžela a sama uživit své děti literární činností. Často bývá Němcové Babička srovnávána s venkovskými romány George Sand. Sofie Podlipská studovala velmi podrobně její tvorbu, napsala hned několik odborných studií na toto téma. Též iniciovala překlady románů či povídek George Sand do češtiny. Téma venkova pomohla George Sand otevřít i další české autorce Karolině Světlé. U obou autorek lze najít paralelu v důrazu na morálnost jednání ženských hrdinek.

Foto: archivGEORGE SANDOVÁ (1804–1876)

I když Gerge Sand toužila zobrazit realistickou společnost a přesvědčit o nutnosti sociálních reforem, zůstávala věrná romantickému chápání, stavěla proti skutečnému světu svět vysněný, ideální až utopický. Balzac to definoval: „Vy hledáte člověka, jaký by měl být. Já jej beru takového, jaký je. … Vy idealizujete směrem k půvabnosti, ke krásnu.“

Zemřela v tichosti 8. června 1876 na svém zámku v Nohantě. Její pohřeb proběhl podle jejího přání v úzkém kruhu rodiny a přátel.