Posezení u Čiřiny

Když se řekne Čirina, rozběhne se u všech členů naší rodiny hned několik reakcí. Někomu okamžitě začne škrundat v břiše, někomu se začnou sbíhat sliny (jasný příklad Pavlovova reflexu), někdo najednou ucítí vůni svého oblíbeného jídla. Ale všichni ji zaručeně alespoň na setinu vteřiny vidíme před sebou. Jasně a zřetelně.

Foto: Juraj HerzČirina – paní Irena Košíková

Čirina – paní Irena Košíková – je nádherná bytost. Královna restaurace Posezení u Čiriny a jednoznačně královna žaludků všech svých hostů. A těch je spousta. Nikdo do její restaurace nepřijde jen jednou. A není to jen kvůli jídlu, které je úžasné, ale také kvůli atmosféře, která tam vládne. Duch paní Čiriny a jejího muže Petra. Vypadá to u nich jako v anglickém pánském klubu. Pro nás je to přístav. Přístavem je i náruč paní Čiriny. Máme se rádi už spoustu let. Čirina je Kozoroh, znamení zemské. Přístav, kde můžete složit plachty potrhané větrem a vlnami rozbouřeného moře, kterým člověk v dnešní rychlé době chtě nechtě musí občas proplout. Jídlo, víno, přátelé. Čas se zastaví. Vyprávění, pofoukání bolístek a slova obdivu k tomu, co se povedlo. Klid, pohoda, pochopení. Ten přístav má silné zázemí. Jsou tu dva Kozorohové. Pán a paní domu. Pevný svazek dvou doplňujících se bytostí. Když jsem si četla o jejich znamení, pochopila jsem, že to u nich takhle musí být, že je to jasné. Kozoroh – patriarcha, vládne mu planeta Saturn. Mezi silné stránky Saturnu patří: moudrost, spolehlivost, důslednost, svědomitost, odpovědnost, vytrvalost, pravá pokora, upřímná skromnost, zralá spokojenost. Uznává zákony a sleduje jejich dodržování, má velký smysl pro zodpovědnost, sílu zůstat si věrný a zvládnout i nejtěžší úkoly. Čirina a Petr mají štěstí, že jim byly dány do vínku právě tyto vlastnosti, alespoň my je tak známe. Stinné stránky této planety – deprese, zahořklá sebelítost, neúspěšnost, nedostatek lidského tepla, zapšklost, uzavřenost, neúprosnost k nim nepatří.

Můj muž (Juraj Herz) Čiri miluje. Je to láska vzájemná a já se ráda na ně dva dívám, jak si povídají. Juraj s očima malého kluka, ztracený v její velké náruči. Mluví spolu maďarsky, rodnou řečí jejich maminek (ostatně Čirina je maďarská varianta jména Irena). Panu prezidentovi Havlovi, kterému několik let, v době jeho kralování na Pražském hradě, vařila, my ostatní tiše i hlasitě záviděli. Vlastimil Harapes, král tanečníků, miluje Čirininy dobrůtky stejně jako Květa Fialová, Jana Brejchová, Waldemar Matuška, Jan Tříska, Petr Nárožný, Marta Kubišová, Naďa Konvalinková, nositel Oscara Doda Pištěk, sochař Olbram Zoubek, Jan Hrušínský, fotograf Olda Škácha, básník a textař Vladimír Poštulka a to je jen pár z těch, které budete znát. Čirina přijde vždy své hosty pozdravit, to jsou ty chvilky, kdy opouští svoji kuchyň a jen tak po očku si zkontroluje, zdali všichni hosté vypadají spokojeně. Ráda s nimi promluví. Její klientela je rozmanitá a barevná. Lidé místní i z různých konců světa a i ti, kteří jsou roztroušeni všude možně po zeměkouli a rádi se vracejí domů do Čech a do Prahy. Čirina je také milovnicí psů a žádný, ani z dálky zatoulaný čtyřnohý chodec z její blízkosti neodejde s prázdnou.

Posezení u Čiriny. Ten název nám dělal starost. Jistě, je přesný a výstižný, ale jak budou moci přijít cizinci, dnes už neodmyslitelná součást Prahy a dobří hosté všech jejích hospůdek barů a restaurací? V životě nebudou moci vyslovit, kam chtějí jít na jídlo, kde se sejít s přáteli. Ale stala se neuvěřitelná věc. Já tenkrát žila v Mnichově a přišli za mnou přátelé z časopisu Freundin, abych jim zkontrolovala článek o Praze, jakéhosi turistického průvodce. Udělala jsem to, jen do rubriky restaurantů jsem připsala: Tajný tip – Posezení u Čiriny. A najednou začali do Navrátilovy ulice číslo 6 chodit lidé z Německa a Švýcarska s časopisem Freundin v ruce a kontrolovali to podivné složení písmenek, háčků a čárek nad vchodem. Našli to. A pak už si jen sedli a užívali si. I oni se stali stálými zákazníky, jedna švýcarská rodina dokonce už rodinnými přáteli Čiriny a Petra. Doby, kdy se dalo večer jen tak náhodou zastavit v téhle restauraci, jsou už dávno pryč, už se na večerní posezení musíte telefonicky objednat předem, je vždy plno. Když člověk nedostane místo, má šanci chopit se v duchu Čirininy vařečky sám. Tedy v případě, že jde právě o ten den, kdy se bez jejího jídla neobejdete. Vydala totiž svoji první kuchařku a ta se hned stala nedílnou součástí domácností všech jejích hostů a i ti, kteří běžně kuchyňským náčiním nikterak nevládnou, dokážou vyrobit skvělé jídlo. Není tam totiž jen suchý recept kolik čeho a jak za sebou, ale i vlídné rady, které v momentech zoufalství a nejistoty krásně pohladí, a vy víte, že vyrobíte výbornou večeři i přesto, že ve skutečnosti vlastně ani moc vařit neumíte. Mluvím z vlastní zkušenosti. Já se totiž ohromně vdala, můj muž je králem v naší kuchyni, princeznou je naše dcera, která se v tomto směru potatila, no a já tam vévodím s Čirininou knihou v ruce, tak o tom něco vím.

Čiri, tvá cesta do vlastní restaurace byla dlouhá a klikatá. Narodila jsi se v Čechách, vyrůstala na jižním Slovensku, u vás doma se mluvilo maďarsky, studovala jsi v Bratislavě, vdala ses a chvíli tam pracovala. Potom jsi odjela do Prahy, pracovala v několika restauracích, na řeckém vyslanectví a pak jsi vařila pro pana prezidenta…

Ano. A nedávno jsem zjistila, že jsem vlastně udělala, aniž bych to nějak vědomě ovlivňovala, takový kruh, který se uzavírá. Narodila jsem se nedaleko Prahy v Nymburce a před třemi lety jsme se rozhodli, že si koupíme domeček na vesnici. Dlouho jsme hledali a˙prohlíželi mnoho míst, až jsme našli domek v Poříčanech nedaleko od Prahy, do kterého jsme se zamilovali. Když tam přijeli rodiče na návštěvu, byli nadšeni. Zjistili jsme, že tu znají doslova každou zatáčku a rigol u cesty a je to vlastně kousíček od místa, kde jsem se narodila. Tady jsem začala svůj život a tady ho zakončím. Kruh.

Ale s tím ještě počkáš, že?

To víš že jo. Ještě mám spoustu práce. Ale na hřbitově vedle dědečka máme už své místo.

Prosím, nebuď morbidní. Měním téma! Kde se vlastně cítíš doma. Myslím opravdu doma.

Tady v Praze a v Poříčanech. Na Slovensku, tam je takové to maminkovské teplo. Já jsem na své rodiče velmi napojená, moc si jich vážím, jsou to moudří lidé. Hodně mi předali. Po mamince mám také svou lásku ke knihám, k literatuře.

Chtěla jsi už od dětství být kuchařkou nebo třeba spisovatelkou či malířkou?

Já nebyla jako malé dítě nikterak vyhraněná. A pak mladý člověk je často hloupý. Já tenkrát jen jistě věděla, že nechci studovat. Dnes bych to zřejmě udělala jinak. Ale vaření mám zakódované v genech. Babička byla ohromná kuchařka. Když mi jako malé holčičce vyprávěla, jak vařila u grófů a jaké to bylo, když se procházela po chodbách a pokojích jejich zámku, byly to pro mě ty nejkrásnější pohádky. Moc jsem pak na ni myslela, když jsem sama pracovala na řecké ambasádě a procházela se po chodbách rezidence, což byl takový krásný malý zámeček. A pak u pana prezidenta Havla. Co by asi babička řekla. Snad by byla pyšná, doufám. Já mám vůbec jakýsi úlet na hrady a zámky. Když máme volno, děláme si výlety. Milujeme to. Jezdíme po hradech a zámcích v Čechách i v zahraničí.

A sbíráte starožitnosti a výtvarné umění. Když tě člověk poslouchá, ví, že ses musela v životě věnovat nějakému umění. Ty jsi pro sebe zvolila umění kuchařské a to je nádherné, ostatně i láska prochází žaludkem. Ve světě je to již dávno umění uznávané a ceněné, lidé jezdí i kilometry daleko za vyhlášeným kuchařem, vybírají si restaurace podle šéfa kuchyně. Je to umění královské, ale tady, v tehdejším Československu, bylo tohle všechno potlačené.

To tedy bylo. Tahle kulinářská kultura tu prakticky neexistovala. A také ženy kuchařky byly vytlačeny z „velké“ kuchyně, zato jich byly plné menzy a závodní jídelny. Ale já přece jen měla štěstí a ohromné zázemí v Péťovi, který mě podporoval, umožnil mi, abych se mohla vzdělávat a jít dál v řemesle. Ale je pravda, že vaření musí být jakousi vášní. Musí se hodně číst a zkoušet, mít fantazii a odvahu. Já miluji kuchařské knihy, mám jich už několik set a sbírám je dál, stále si v nich čtu.

Teď si uvědomuji, že mezi elitou světové kuchyně je opravdu jen málo žen.

Nevím, proč to tak je, asi kvůli dětem. Možná. Je to práce velmi časově a fyzicky náročná.

Ve své vlastní restauraci si ale přece jen můžeš občas oddechnout, vychovala sis tým lidí prakticky od plenek a všichni jsou ohromní.

Jsou. Máme se rádi a ctíme se a to je důležité. Hosté to vidí, také to dělá atmosféru pohody, ale trvalo to roky, než jsme se takhle našli. Začátky byly hodně těžké. Něco jsme si vysnili a šli to realizovat, ale zažili jsme v té době velká zklamání. Mysleli jsme si, že máme ve své branži přátele, kteří už zkušenosti mají, a tak nám poradí, když bude potřeba. Ale nikdo z nich nepřišel a neřekl nám, čeho se máme vyvarovat, na co dát pozor. Je tu velká rivalita a závist. Byla to tvrdá doba a my si prošli všemi chybami, problémy a ztrátami. Každou svou zkušenost jsme museli zaplatit svými silami a penězi. Protože za chyby se platí a někdy i dvojnásob. Ale tak to je asi všude. Teď máme tým skvělých lidí a je nám všem dobře. Vše jsme si udělali opravdu sami, neměli jsme peníze ani na architekta, a proto nás tak těší, když k nám přijdou někteří lidé poprvé a říkají: „Tady u vás je to jako doma.“ To nás hřeje u srdce. Je to pro nás moc krásné, protože tady je to opravdu část našeho domova.

Také na zdech visí část vaší sbírky grafik. Ty jsi vždy sbírala obrázky, nebo to přišlo s Petrem?

Vždycky a on také. Každý zvlášť a potom spolu. To víš, ze začátku jsme měli třeba jen reprodukci. Ale vždy náš dům zdobily obrázky.

Takže vaše výdělky jdou do knih a obrazů?

Ano, tak to je. Ale byly doby, kdy jsme si na to půjčovali. Teď si říkám, že jsme si měli půjčovat víc. Myslím na všechny ty krásné grafiky, které mi utekly mezi prsty. Ale na druhé straně naše zdi už jsou plné a já dostala stop stav na knížky. Není místo. Dříve jsem si říkala, že až přestanu vařit, nechám se zaměstnat v knihkupectví.

Je ohromné, že ty miluješ obrazy a grafiky a ti, kdo je tvoří, si našli cestu k tobě do tvé restaurace. Nebo jen tak náhodou zabloudili?

Ano, tak nějak to přišlo. Já znala spíše herce a tanečníky. Ale ti zase věděli o mých zálibách. Jednou jsem měla svátek a stalo se něco krásného. Přišel za mnou pan Kulhánek a nesměle mě obdaroval grafickým listem. Já se z toho mohla zbláznit radostí. On vůbec netušil, co to pro mne znamenalo.

Ale dnes už to tuší?

Už to ví, a já dokonce byla v jeho ateliéru. Pro mě je úžasné vidět, jak dílo vzniká, jak se rodí. Jak se připravuje papír, pracuje s barvou, jak se list tiskne. Každé řemeslo má své taje. Kolikrát si vzpomenu na tvého Juraje, jak strašně toužil být v kuchyni, když přijdou objednávky, aby viděl, jak se jídlo tvoří, když je šest lidí, každý si objednal něco jiného, ale na stůl to dostanou ve stejnou dobu.

Od té doby máme doma trošku problém. Když přijdou hosté, tak nemůže být čína, protože jsi ho naučila, že musí udělat každou porci zvlášť a to je pak dlouhý večer.

Ano, každou zvlášť, maximálně dvě dohromady. Pak už to není ono. Už to nemá tu správnou chuť.

Čirino, vraťme se k vám dvěma Kozorohům pod jednou střechou. Jaké je takové soužití?

My jsme spolu už 36 let a klape nám to. Jsme spokojeni. Důležitá je vzájemná úcta a pochopení. A pak třeba: já měla takový sen. Mít ložnici v knihovně. Jen postel a všude dokola knihy a obrazy. Neřekla jsem to Petrovi, ale on to sám začal budovat. Někdy mi odpovídá na otázku, kterou jsem nevyřkla nahlas, ale to je možná těmi společnými lety. Ušli jsme spolu kus cesty a myslím, že se nám život daří se vším tím kořením, které k tomu patří. Někdy musí člověk zatnout zuby a někdy se může houpat na obláčku.

Restaurace: odkazy