Hmota není tabu
O tom, jak úzce jsme spojeni s materiálnem, není slušné hovořit. Jako je v naší společnosti tabu mluvit o sexu, potlačujeme i vědomí spojitosti své existence se spotřebou nerostných surovin. Každodenně většina z nás nosí šperky ze zlata nebo stříbra, každý denně spotřebovává ve formě energie i výrobků kilogramy uhlí, ropy a zemního plynu nebo mnohem menší množství uranu. Dennodenně používáme výrobky, dopravní prostředky a stavby, na jejichž vznik byla spotřebována část zemské kůry – nerostné bohatství.
Foto: Zdeňka PetákováHmota není tabu
Na počátku byla… laciná energie
Málo bývá zdůrazňován fakt, že hmotnou prosperitu naší současnosti nastartovala rychle se rozvíjející široká dostupnost relativně levné energie v 19. století. Zprvu šlo o energii z uhlí, až ve 20. století přistupuje ropa, zemní plyn a později i uran. Cena těchto energetických zdrojů roste úměrně tomu, jak se jejich zásoby zmenšují a jak roste poptávka. Na laciné energii je postaven samotný základ dnešní reality. Dnes ještě máme dost elektřiny a také paliva do svých automobilů. Stejně tak právě dnes je tato energie ještě dost levná na to, abychom o ni mohli opřít zachování současné snahy o trvale udržitelný život.
Lidstvo si vždycky poradí?
Zásoby fosilních paliv v globálním měřítku vystačí podle odhadů na krátký čas několika desetiletí (ropa a plyn) nebo století (uhlí). Podotýkám: v globálním měřítku! Tedy zanedlouho budou jen pro někoho. A pro toho, kdo na ně nebude mít, prostě nebudou. Slova o tom, že „lidstvo si vždycky poradilo“, pokládám za alibistická. Jen trochu pečlivějším studiem minulosti vystupuje nepříjemně zřetelně fakt, že kolapsem skončila řada civilizací. Sluší se říci, že zatím nikdy nešlo o globální událost. I u nás v Čechách náhle zkolabovala celá jedna hospodářsky prosperující společnost – civilizace doby bronzové. Může nám, čtyřicátníkům, být jedno, čím „oni“ – tedy naše děti a vnoučata – budou topit za padesát let? Jako matce dětí mi není jedno, že jim asi bude zima. (Na jadernou fúzi čekáme už padesát let!)
Surovinové zdroje České republiky
Myslím, že za použití pouhé tužky, kusu papíru a několika číselných údajů o spotřebě energetických surovin a jejich domácích zásobách, produkci elektřiny a životnosti elektráren lze lehce stanovit, kdy – pokud nedojde k zázraku – se v tomto ohledu ocitneme v úzkých. K základní představě o našich zásobách nerostů lehce poslouží veřejně dostupná ročenka ČGS – Geofondu a ministerstva životního prostředí Surovinové zdroje České republiky, která je k dispozici na stránkách www.geofond.cz.
Na místě je rychlé rozhodnutí
Vidím jasně nutnost využít právě nyní potenciál, který máme k dispozici ve své „nastartované ekonomice“ a dožívajících, ale přesto stále dostupných energetických zdrojích, k naplnění moudrého rozhodnutí o budoucnosti naší energetiky. Za několik desítek let, v době, kdy energie a suroviny budou mnohem dražší, už na výstavbu nových tepelných elektráren nebo bloků jaderných elektráren nebudeme muset mít. Jediným podstatným zdrojem energie v té době by mohl být nejspíš dovoz.
Nejsem žádným zastáncem konzumerismu. Přesto bych byla nerada, kdyby už má vnoučata žila v době, kdy se v Česku bude za úspěšného považovat ten, kdo si bude moci večer rozsvítit.
Sluneční Úvodník
Pes je nejlepší přítel člověk a já jsem nejlepší přítel psů. Nebojte se, dneska nebudu vychvalovat svého Butche, chci jen nahlas přemýšlet o „pejskaření“. Nepovažuji se za paničku, která dává psovi přednost před mužem, před dcerou, před kamarádkami. Nejsem na něm závislá. Jenom ho mám docela obyčejně ráda. Vyrůstala jsem se zvířaty od malička a naučila se už v raném dětství chápat, že jejich svět je jiný než můj. Pamatuji si, jak jsem se snažila vychovat nádherného irského setra Finna – chodila jsem s ním na cvičák a každý den se těšila na procházky, postupně jsem se seznámila se všemi pejskaři v okolí, povídali jsme si o svých „nejlepších přátelích“, řešili jejich zdravotní problémy, jejich výcvik, jejich poslušnost – často z těchto pravidelných setkání vzešlo přátelství. Proč o tom mluvím? Protože dnes se značné procento páníčků a paniček chová jako… Nebudu sprostá! Jdou, telefonují, svého psa si nevšímají, neházejí mu aport, nepohladí ho… A když dotelefonují, s údivem zjišťují, že jejich pes je v čudu, pak řvou, hystericky pobíhají po parku, zakopávají o cizí psy, v horším případě do nich kopnou, protože jim překážejí v dohledání jejich (jenom jejich!!!) „miláčka“. Stává se mi při vycházkách s Butchem, že se panička psí slečny na mé trdlo zlobí jen proto, že se chová jako pes: očichává její zadeček (myslím psí slečny, ne paničky), začne se před ní vytahovat a občurává nejbližší okolí, aby jí (ne paničce, ale její fence) ukázal, že je v pořádku a zdravý. Někdy se nedovedu zbavit dojmu, že tyhle typy paniček chtějí, aby se jejich feny chovaly jako ony – zpruzené staré panny. Když vidím psa (jakéhokoliv), jak radostně poskakuje a lítá jako magor mezi stromy, mám radost. Mohu však naprosto odpovědně říct, že přibývá lidí, kteří, vidí-li takhle „divokého psa“, ovlivněni různými zprávami z bulváru a jiných médií, uvažují, jak by se jim hodila puška. Zkrátka když se neraduji já, tak ať se neraduje ani to zvíře. Před mýma očima se mění vztah páníčků a paniček jak ke svým zvířecím kamarádům, tak k jiným pejskařům a obecná zášť, závist a sobectví, které nás bohužel obklopují, se projevují i na těchto vztazích. Znovu se mi vybavuje staré rčení: Kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi. A já dodávám, kdo nemá rád lidi, nemá rád ani sebe. Proto se mějte rádi a mějte rádi své miláčky.
Opatrujte se!
Sluneční Úvodník
Před dvěma týdny jsme se s přítelem rozešli. Nedávno bychom měli slavit své šesté výročí. Možná jsem cynická, ale v takovou chvíli vás napadne tisíce otázek: opravdu existuje onen vysněný princ, ten pravý? Už odmalička jsme my holčičky programované, že jednou se objeví náš rytíř, se kterým budeme po svatbě žít šťastně až do smrti. Rodiče nám čtou pohádky se šťastnými konci a tak nějak podvědomě vyrůstáme s pocitem, že jednoho dne nás onen rytíř na bílém koni učiní šťastnými. Je to ale opravdu tak? Jaký je rozdíl mezi mýty, sny a realitou? V dnešní době věda poukazuje na to, že člověk jako takový není stvořený k monogamii, jak se nám pohádky, vysněné představy a společnost snaží staletí vnutit. Podle vědy je vše daleko prostší: muž coby rozsévač semene, žena coby nositelka plodu. Za cílem předávání genetické informace se nám v mozku vytvářejí chemické látky, označované jako láska, jež nás nutí dělat mnohdy neuvěřitelné věci. A ona chemická látka prý nemá delší trvání než tři roky, což je z biologického hlediska dostatečná doba na to, donosit a porodit potomka. K tomu si přidejte studie, jež ukazují, že každé jedno manželství ze čtyř nevydrží. Desetiletí feminismu nám naopak do podvědomí vrývá, že žena bez muže je stejně tak dobrá jako ta s partnerem. Má nekonečně možností, pokud jde o její kariéru, výběr partnera nebo svobodné vyjadřování. Není jich ale najednou tolik, že si nejsme schopné vybrat tu správnou? Proč tedy většina z nás uvažuje, zda přestát partnerovy negativní vlastnosti, spokojit se s tím, co má, a mlčky po něm do konce života zvedat mokré ručníky z podlahy v koupelně? Je snad lepší být ve vztahu, ve kterém nedostáváte vše, po čem toužíte a co se snažíte partnerovi sama dávat, jen abyste nebyla sama? Po ukončení dlouhodobého vztahu, do něhož si člověk ať už vědomě či nevědomě vkládal veškeré ony představy, se nemohu ubránit myšlence: která verze je pravděpodobnější? Možná že je pravda někde uprostřed. Ale přece, co kdyby se princ nikdy neobjevil? Zůstala by Sněhurka spát ve skleněné rakvi navždycky, nebo by jednoho dne měla toho čekání dost, vyplivla by otrávené jablko, vymalovala by si ložnici na růžovo, našla si práci a polovinu výplaty by utratila za nové lodičky? Možná nejbolestnější na celé věci je právě rozloučení s onou pohádkou, v niž všechny doufáme, aniž bychom si to mnohdy chtěly připustit. Proč jinak bychom slzely u romantických filmů a cítily se dotčené, pokud si partner nevzpomene, že máme narozeniny? Nemohu si pomoci, ale je lepší smířit se se skutečností, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, nebo věřit ve šťastný konec a lásku až za hrob?
Modlitba krásné
Krásná paní je ochrnutá dívka, která maluje se štětcem v zubech slunečnici • Krásná paní je babička, která umí vyprávět vnoučatům o svých dávných milencích • Krásná paní je žena, která vyléčí svého muže ze smutku láskou • Krásná paní je řidička tramvaje, která si zpívá • Krásná paní má pět psů, když najde šestého, kterého nikdo nechce • Pak má Krásná paní šest psů • Krásná paní je učitelka, která učí děti český jazyk milovat, ne znát • Krásná paní ví, že slovo dělá muže, a proto se politikům vyhýbá jak čert kříži • Protože Krásná paní ví, že jedna pravda nezvítězí, když jedna pravda není • Krásná paní má ráda krásné věci, ale nesměje se sousedovic trpaslíkům • Krásná paní má všech pět pohromadě • Umí se smát • Umí plakat • Nepohrdá slabšími • Lituje silnější • Nepoutá k sobě své děti jako rukojmí • Umí pohrdat s noblesou • Umí odpouštět bez gest • Krásná paní ví, co chce, a když to neví, tak to ví Krásná paní nežárlí na Krásnou slečnu • Krásná paní nežárlí na krásnou slečnu, byť by to byla i její dcera • Krásná paní nežárlí na krásné slečny, protože ví, jak obtížné je být mladým • Krásná paní umí mlčet, když nemá co říct • Krásná paní zná své kořeny i jejich cenu • Krásná paní je hvězda na obloze • Krásná paní je časopis, který jste právě otevřeli.
