Doma mám jen triedr

Jan Vondrák – český astronom narozený ve znamení Panny. Jeho jméno dobře znáte, neboť je pravidelným přispěvatelem Krásné paní. Jeho oborem je především astrometrie, tedy nauka o přesných polohách nebeských těles a měření jejich pohybu. Klíčovým předmětem jeho zájmu je rotace Země. Tento obor má praktické dopady, například i globální navigační systém GPS pracuje s daty, která vycházejí z výzkumu rotace a orientace Země. Dnes pracuje v Astronomickém ústavu Akademie věd ČR. Roku 2003 získala mezinárodní vědecká skupina, v níž pracoval, prestižní ocenění Evropské komise – Descartesovu cenu. K ocenění je vyneslo vypracování nové teorie nutace, tj. pohybu osy rotace Země vzhledem ke kosmickým objektům kvasarům, které díky své stálé poloze slouží jako „orientační majáky“. Výsledky této skupiny se dnes využívají právě pro přesné určování polohy pomocí družicové navigace.

Foto: Zdeněk RerychJan Vondrák

Dr. Grygar kdysi Krásné paní odmítl rozhovor, protože šíří pavědu. Vy do Krásné paní píšete. Bez problémů?

Abych řekl pravdu, já s tím mám drobný problém také. Na astrologii totiž nevěřím. Na druhé straně si myslím, že když už čtenáře nějak zajímá vesmír, je dobré mu nabídnout občas článek se spíše odborným pohledem. Musím prozradit, že jsem jednou byl s paní Kanyzovou dokonce i ve sporu. Počítám totiž pro ni polohy Měsíce a v měsíčním kalendáři jsem si jednou přečetl, že když je měsíc v takovém a onakém znamení, nemají lidé chodit na operaci mozku. Najednou jsem si uvědomil, že bych byl velice nerad, aby kvůli tomu, že jsem vypočítal polohu Měsíce, někdo odložil operaci a zaklepal bačkorama.

Takže hvězdy na naše osudy podle vás nemají vliv?

Samozřejmě že veškeré dění ve vesmíru má vliv na lidský život. Ale že by to fungovalo tak jednoduše, aby poloha planety měla vliv na konkrétní osud jednoho člověka, to se mi nezdá. Mám k tomu takovou metaforu s auty. Každé auto, když vyjede z pásu, má jiný osud. Některé se roztříská hned první den, jiné funguje dvacet let. A teď si představte, že by přišel někdo a řekl: když mi řeknete přesný okamžik, kdy to auto sjelo z pásu, a já budu vědět, kde se zrovna v té době pohybovala sekretářka ředitele, tak vám podle toho předpovím, co se s tím autem v budoucnosti stane. To je podobný nesmysl. Vesmír je tak složitý mechanismus, že to tak jednoduše nemůže fungovat.

Ale Měsíc má na lidskou psychiku přece prokazatelný vliv.

Měsíc jako nejbližší vesmírné těleso má samozřejmě vliv ohmatatelný. Někdy je blíže, někdy dále, jindy v konjunkci se Sluncem – ty vlivy se vzájemně kombinují a podle toho jsou vysoké či nízké přílivy moře a podobně. V řádu desítek centimetrů Měsíc dokonce pohybuje se zemskou kúrou, nejen s oceány. Takže vidíte, že ten vliv je ohromný. Do jaké míry však Měsíc působí na živé organismy, je myslím ještě nedořešená otázka. Vím, že se říká, že houby rostou za úplňku. Nevím. Rozhodně tu gravitační vlivy jsou a možná nějak působí i na život.

Říká se, že při úplňku lidé páchají více sebevražd, mají více psychických problémů…

Je pravda, že měsíční svit je takový magický. Pamatuji si, že když jsem byl v pubertě, Měsíc mě úplně fascinoval. Vydržel jsem sedět u okna a dívat se na něj hodiny.

To vás přivedlo k astronomii?

To přímo ne. Vystudoval jsem původně geodezii. Byť po astronomii jsem pokukoval už jako maturant. V geodezii se také určitá astronomická pozorování dělala, hlavně ta související s přesnými výpočty poloh hvězd. Tak mě to k astronomii táhlo, že jsem nakonec konvertoval.

Takže – na rozdíl od většiny lidí vaší generace – vás nezlákala romantika prvních letů do vesmíru?

Samozřejmě také. Maturoval jsem roku 1957, tedy v roce, kdy vyletěl Sputnik. Pamatuji si, že jsem měl krátce předtím spory se svými spolužáky, kteří tvrdili, že není možné, aby existovala taková raketa, která by něco vynesla do vesmíru, aniž by to nespadlo zase zpátky. A za chvíli to tady bylo.

Tenkrát se zdálo, že do konce století budeme létat na Měsíc na dovolenou, ale vše se nějak zbrzdilo.

Ano, vývoj se trošku zpomalil a přispěl k tomu konec studené války. Kdysi se předháněli Rusové s Američany, kdo kde bude první, a věnovali na to veliké prostředky. Dnes se daňoví poplatníci mnohem více ptají: a k čemu je to dobré?

A k čemu je to tedy dobré?

Stejně tak by se mohl někdo zeptat: k čemu bylo dobré, že Kolumbus objevil pro Evropu americký kontinent? A bylo to dobré, že ho objevil? Já nevím, ale pronikat do neznámých prostor je přece přirozená lidská touha. Byť nemůžete vždy přesně říct, zda se každá taková výprava vyplatí. Ale já myslím, že se lidstvu vyplatí pronikat do kosmu. Výhledově, v horizontu desetitisíc či statisíc let, lidem možná nezbude nic jiného než se přestěhovat někam do vesmíru. Také je dobré vidět, že kosmický výzkum vždy táhne vývoj v mnoha oborech. V běžném životě používáme řadu materiálů a věcí, které byly vyvinuty díky kosmonautice, teflon, drobnou elektroniku…

Petr Vopěnka mě kdysi upozornil na zvláštní věc: když vědci vypouštěli první rakety, nemohli si být jisti, co to udělá. Nikdo neměl spočítané přesně, jestli se nebesa nezhroutí, a přesto se do toho šlo.

Nemůžete mít nikdy všechno spočítané dopředu, když jdete do neznámého prostředí. To bychom ustrnuli v jeskyni, kdybychom se báli dělat něco nového jen proto, že nemáme předem spočítáno, co to udělá. Šlápnout vedle se dá samozřejmě snadno. Vidíme to v oblasti životního prostředí, například. Proto musí mít všechno svou míru. Přesto bych se vývoje techniky nebál, ona možná přinese řadu řešení právě těch problémů, o kterých se tak často mluví – třeba globálního oteplování.

Díváte se ještě někdy na hvězdy?

Už jenom počítám. Podívám se na hvězdy jen občas, když je něco obzvlášť zajímavého. Doma mám ostatně jen triedr. Kdysi jsem hvězdy pozoroval rád, ale to jsem byl ještě mladý. Dnes spíš zpracovávám data, která pořídili jiní lidé.

Myslíte, že vědce spojuje nějaká společná mentalita, nebo jsou různí tak jako všichni ostatní lidé?

Možná tady nějaký jednotící vliv bude. Studium vede spíše k exaktnímu myšlení. Myslím, že jsou vypozorovatelné především rozdíly mezi lidmi, kteří jsou humanitně vzdělaní, a těmi, kteří jsou vzděláni matematicko-fyzikálně. Lidé humanitně vzdělaní asi podléhají častěji věcem, jako je astrologie. Ale nedá se to samozřejmě říct jednoznačně. Najdete spoustu výjimek v obou táborech.

Proč vlastně lidé matematiku tak nesnášejí?

Asi je to tím, že na ni má málokdo buňky. Jinak se to vysvětlit nedá. Je zajímavé, že spousta lidí, kteří mají humanitní vzdělání, se přímo honosí tím, že neumějí matematiku a fyziku. Kdežto když je člověk matematicko-fyzikálně vzdělaný, spíše pociťuje deficit, když nemá pojem o umění, a snaží se to nějak dohánět, aby nebyl tak jednostranně zaměřený. Zdá se mi, že lidé z té druhé strany barikády se ani nesnaží vpravit se do základů matematického myšlení.

Vy jste měl ve škole matematiku rád?

Ano. Můžu říct, že odmalička. I když musím přiznat, že jsem měl také období, kdy jsem uvažoval, že půjdu na veterinu – to když jsem se zbláznil do koní. Bylo mně tehdy patnáct. Pak jsem z toho ale rychle vystřízlivěl.

Kdesi jsem četl, že centrum hudby a centrum matematiky jsou v mozku těsně vedle sebe, proto prý matematici a fyzici tak často milují vážnou hudbu.

Nevím, jestli to tak v mozku je, nicméně já mám vážnou muziku opravdu velice rád, chodím často i na koncerty. A je také pravda, že dost lidí z naší branže má klasiku rádo, a dokonce ji dost z nich provozuje. Osobně mám rád barokní muziku. Řekněme, že rád poslouchám hudbu z období od Bacha po Mozarta. Pak mám takovou díru – vůbec nemusím romantismus a hudbu 19. století. Můj zájem zase začíná s Mahlerem, francouzskými impresionisty – mám rád zvláště Debussyho. A pak si rád poslechnu hudbu 20. století. Tedy Martinů, Janáčka. Naproti tomu Beethoven nebo Čajkovskij mě vysloveně nudí. Jejich hudba mi vůbec nepřipadá dramatická, jak se často říká. Přijde mi spíš nabubřelá a založená na nekonečném opakování jednoho motivu. Beethovenovy symfonie mi připadají, jako když vám autor chce kladivem namlátit jeden motiv do hlavy. Je to takové prvoplánové. Mám rád v muzice překvapení. A vlastně i ve vědě a v životě.