Jan Cimický: Můžu jít do ZOO
Jan Cimický je zřejmě nejslavnějším českým psychiatrem. Narodil se ve znamení Ryb, pro které je dle astrologů téma psýché a její rovnováhy ústředním. Býval primářem bohnické psychiatrické léčebny, dnes vede soukromou kliniku Modrá laguna. Je známým milovníkem francouzské a čínské kultury, na své klinice využívá i staré léčebné umění akupunktury.
Foto: Adam Veselý / www.2inone.czJan Cimický
Většinou jste označován za mediálně nejznámějšího českého psychiatra. Ale jaký máte jako psychiatr pocit z médií jakožto společenského fenoménu?
Celosvětově je v této oblasti nepochopitelný trend, glorifikace věcí spíše šokujících, skandálních místo toho, aby byl nabízen vyrovnaný obraz světa. Obraz, v němž by vedle vražd a katastrof byly k vidění třeba vědecké objevy. Jestliže se neustále jednostranně tlačí na pilu, vyvolává to v lidech potřebu nějaké opačné, vyvažující zkušenosti. V době minulého politického systému lidé hledali především cestu k vnitřnímu dobrodružství, třeba pomocí detektivky. Jakmile se situace změnila, „detektivka“ je na ulici, na obrazovce vidíme každý den reportáž, jak někde vykradli klenotnictví, lidé náhle začali hledat něco, co by je uklidnilo, proto koukají na to, o čem jsme si mysleli, že už se nemůže vrátit – všelijaké červené knihovny v podobě telenovel. Když se podíváte na jakékoli televizní zpravodajství u nás, uvidíte z dvaceti zpráv devatenáct negativních. Pokud bude zpráva pozitivní, okamžitě zazní dva nebo tři názory, které vás ujistí, že to vůbec tak pozitivní není. Jediná opravdu pozitivní zpráva je, když se v zoo narodí zvířátko. Nikdo samozřejmě netouží po tom, aby se vrátilo optimistické zpravodajství, jak družstevníci úspěšně sklízejí úrodu, ale nějaká vyrovnanost by asi měla být. Každá jednostrannost unaví.
Může konfrontace s médii poškodit psychicky nestabilního člověka, nebo mohou média naopak působit terapeuticky?
Na spoustu lidí působí terapeuticky například televize o Vánocích, kdy se jejím prostřednictvím zjevně vracejí ke kořenům a jistotám. Když se promítá Pyšná princezna, nekoukají na ni ti, kteří ji neviděli, ale naopak ti, co ji viděli už padesátkrát, vychutnávají si nejen své oblíbené scénky, ale i pocit jistoty, že nějaký řád stále ještě existuje, a to navzdory krutosti a katastrofám ve světě. Ptáte-li se naopak na vysloveně negativní působení médií, za nebezpečné považuji především počítačové hry, kde dojít na konec lze, jen když všem rozbiju držku, rozšlapu je a postřílím. Protože, dáte-li šestiletému dítěti tuto možnost přípravy na život, docela dobře do něj můžete zakódovat, že jediná cesta k úspěchu, jediná správná komunikace je dát pěstí do obličeje. Televize hlídá, aby se neřeklo sprosté slovo před desátou večer, přitom tyhle hry působí mnohem negativněji a podprahově. Což je prokázané.
V loňském roce se na nás z obrazovek vyvalil fenomén reality show. Proč jím lidé byli tak fascinováni?
Oni jím třeba nebyli až tak fascinováni. Byli postaveni do situace, že tam, kde byli zvyklí přijímat určitý impuls, najednou nic jiného k vidění nebylo. Představte si, že budete paní středních let, budete pracovat v kanceláři se šesti dalšími ženami a z nich pět se dívá na reality show a stráví půlku dne tím, že si o ní povídají. Vy si můžete říci, že na takovou hloupost koukat nebudete, ale vydržíte to tak čtrnáct dnů, protože brzy zjistíte, že jste zcela vypadl ze hry, z hovoru v kanceláři, nemáte si s ostatními o čem povídat. Zajímavé na tom žánru je, že se v něm najednou středem pozornosti stávají lidé zcela obyčejní, bez jakýchkoli ambicí být v něčem dobří, jelikož úspěšnost spočívá jen v tom vydržet tam. Lidé to akceptovali velice rychle. Když si uvědomíte, že v jednom dnu byl vyhlášen Zlatý slavík, který získal 20 000 hlasů, a den nato poražený z VyVolených získal 25krát víc hlasů za jediný večer, kladete si otázku, co doopravdy lidi zajímá. Chtějí od populárních osobností nějaký výkon, nebo je jim vlastně jedno, jakou hru budou hrát? U první řady VyVolených byly ještě dva zajímavé aspekty: ten moment, kdy se hra přenesla na Slovensko, což mnohým evokovalo zapomenutou česko-slovenskou vzájemnost, a pak je samozřejmě do jisté míry, při vědomí zkreslení televizní dramaturgií, možné sledovat psychologický vývoj jednotlivých soutěžících, vývoj jejich charakterů, reakce v mezních situacích. A co je nezanedbatelné, že lidé mají u těchto soutěží pocit, že něco mohou sami ovlivnit. Kdežto k volbám přestávají chodit, protože se jim zdá, že stejně nic rozhodnout nemohou. Možná kdyby se politici nechali zavřít do vily, přivedlo by to k hlasování víc lidí než billboardy, na kterých říkají, jak jsou čestní.
Kdoví, možná i toho se jednou dočkáme. Ale máte pravdu, že reality show nás každého nutí hrát si na amatérského psychologa. Co však psychiatr profesionál: udělá si při sledování takového pořadu nějaké diagnózy?
Člověk se samozřejmě nemůže ubránit tomu, aby si soutěžící nějak nekategorizoval. I když je to do jisté míry nepatřičné, protože každý psycholog i psychiatr musí s člověkem nejprve mluvit, aby si udělal jakýkoli závěr. To by platilo, i kdybychom se na ty lidi dívali na obrazovce 24 hodin denně, neřkuli když vidíte jen hodinové sestřihy, při nichž lze z chytrého udělat úplného blbce a z blbce naopak génia. Já jsem si z bezprostředního prvního pohledu udělal nějakou představu a zajímavé bylo, že se to pak dál vyvíjelo, jak jsem z té první představy očekával. Odhadl jsem, kdo by mohl zaujmout. Zvláštní je, že lidi, kteří byli rozporuplní a velmi dynamičtí, zaujali stejně tak jako ti, kteří byli naprosto klidní. Ta poslední část VyVolených ukázala, jak se to rozložilo: byl tam člověk emotivní, proti němu stál naopak člověk splachovací a se smyslem pro humor a doplňoval je hodný, neprojevující se jedinec. Ukázalo se, že nejvíc to u lidí vyhrál nikoli ten, kdo by se vešel do kategorie „Švejk“, ale člověk, který emoce neudržel na uzdě, který byl takzvaně „autentický“.
To je asi typické pro dnešní dobu. Vítězí ti, kteří umí strhnout na sebe pozornost. Mnozí však vůbec celý fenomén reality show považovali za symptom kulturního úpadku národa.
Když už budeme v téhle souvislosti hovořit o kategorii národa, musíme si říct, že máme většinou tendenci přeceňovat své kvality. Náš národ není výjimečný, není lepší než jiné národy v Evropě. V každém národě je určitá „středová masa“, takových padesát procent lidí, kteří jsou tak či onak manipulovatelní. Pětadvacet procent je vzdělaných a schopných samostatného uvažování a zbylých pětadvacet procent jsou lidi na druhém konci škály, s velmi nízkým vzděláním. Takže když to dovedně zmanipulujete, máte pětasedmdesát procent populace, kterou můžete všelijak ovlivňovat. Tak je to všude. Všichni politici mají kolem sebe sociology a psychology, kteří jim umí najít cílovou skupinu a poradit, co na ni platí, jaká slova, jaké chování. Charles de Gaulle věděl, že ho budou volit ženy od padesáti let nahoru. Podobně postupoval později Francois Mitterand.
S tím souvisí pro psychiatra další zajímavé téma: reklama. Ovlivňuje nás reklama opravdu, nebo si to reklamní agentury jen namlouvají?
Některé agentury si to opravdu jen namlouvají. Ale jsou reklamy, které fungují tak, že vzbuzují cosi podprahově. Všimněte si například, že dnes reklama odezní a pak se část reklamy nebo celá ještě znovu zopakuje. To je podle Epinghausenovy křivky zapomínání, nejvíc se totiž zapomíná bezprostředně poté, co se člověk něco naučil. Další zákonitostí je, že si člověk zapamatuje víc, když je ve sdělení nějaká negativní intence. Nikdo nezapomene na reklamu s Bóbikem. Stejně tak nikdo nezapomněl na reklamu, ve které holčička kvůli fidorce rozbije auto a přidusí řidiče airbagem. Na druhou stranu některé reklamy svojí naivitou člověka spíš nadzvednou, třeba když hrdinovi na cestě dojde benzín, on si vezme kanystr a za zpěvu veselých písní mine několik benzinových pump, až dojde k té správné, k té nejlepší. Chtěl bych vidět takového blbce. Ale pravda je, že i když reklamu vnímáte jen okrajově, nicméně dlouhodobě, tak na vás v určitém kontextu zapůsobí. Když běžnému mužskému žena řekne, že má koupit nějaký prací prášek, tak koupí ten, který zná, ten z reklamy. Navíc tím základním kontextem je dnes velká nabídka a ta může přinést potíže v rozhodovacím procesu. Vzpomínám si, když jsem přišel poprvé do velkého supermarketu a měl jsem chuť na borůvkový jogurt. Když jsem tam uviděl obrovskou stěnu plnou jogurtů, navíc v různých slevách při koupi většího balení, skončilo to tím, že jsem nekoupil žádný a odešel jsem. Nedokázal jsem se v té záplavě možností rozhodnout. Tuhle situaci lidé zažívají denně, velká nabídka je vlastně stresující a v tuto chvíli je to reklama, která nám dá pevnou půdu pod nohama, která nám umožní říct si před tím regálem: á, tohle znám.
Mění se pod vlivem reklamy a médií naše myšlení, zejména myšlení dětí?
V tomto smyslu nás reklama a klipový styl médií ovlivňují velice. Došlo k tomu, že lidé přestali být schopni naslouchat druhým. Učitelé vám potvrdí, že dítě je dnes ve třídě schopno vnímat asi třináct čtrnáct minut. Většího soustředění u něj nedosáhnou, kdyby se stavěli na uši. Lidé museli po dlouhé generace věnovat pozornost tomu, co dělali. Když četli, museli číst. Když chtěli vidět divadelní hru nebo film, museli se sebrat, jít do kina nebo divadla a tam soustředěně sledovat. Sice mohli usnout, ale když chrápali moc nahlas, tak je vyvedli. Dneska když bude Cyrano z Bergeraku v televizi, tak u toho člověk vyžehlí, osprchuje se, zapne pračku, vyhodí odpadky, nafackuje dětem, pak mrkne, jestli už Hanzlík odhodil ten širák v dál, a jestliže ho neodhodil, pohraje si s dálkovým ovládáním, aby bleskově zjistil, co zrovna dávají na osmi dalších kanálech. Soustředění se ztrácí. A tím i schopnost vnímat a naslouchat. Když se podíváte na diskuse našich politiků, zjistíte, že to nejsou dialogy, ale monology hluchých. To je také symptom tohoto obecného trendu.
Jste i básník a spisovatel. Myslíte, že se ještě lidé vrátí někdy od obrazovek ke knížkám?
Já myslím, že ano. Mám informace z knihoven, že lidé čtou. Je to pověra, že nečtou. Ale bude asi čím dál míň lidí, kteří si budou knihy kupovat, protože jsou moc drahé. Proto se dnes úspěch autora asi nedá poměřovat tím, kolik knížek prodá. Není nic příjemnějšího pro spisovatele, než když přijde na besedu do knihovny a slyší, že jeho knížky na regálech vůbec nejsou, protože jsou rozpůjčované a už na ně čekají další. To se mi zaplaťbůh stává a je to opravdu radost. Co se týče poezie, ta měla vždy jen omezený okruh lidí, kteří ji četli nebo jí fandili. Věřím, že přetrvají věci, které mají skutečnou hodnotu, lidé se budou vracet k Seifertovi, Nezvalovi, Miroslavu Holubovi. Protože tam vždy najdou něco zpěvného, laskavého, moudrého.
S jakými psychickými problémy za vámi dnes lidé nejvíc chodí?
Největším problémem jsou dnes stresová selhávání. Lidé buď selhávají proto, že tlak na ně je příliš veliký, nebo proto, že požadavky na ně jsou protichůdné, a oni jim nemohou vyhovět. To vyvolává stavy úzkosti, deprese, ale i somatoformní dysfunkce čili stavy, kdy to kupříkladu vypadá, že máte žaludeční vřed, a vy ho přitom prokazatelně nemáte. Celá světová psychiatrie objevuje stále větší procento lidí, kteří reagují úzkostnými a depresivními příznaky, mezi něž patří i nespavost či zhoršená koncentrace.
Myslíte, že je potřeba vždy najít příčinu psychického problému, anebo je lepší nic nepojmenovávat a nějakou technikou se dostat „do pohody“?
Jsou dvě cesty. Cesta odkrývací, řekněme psychoanalytická, objevená Freudem, a cesta behaviorální, která dělá vše pro to, aby problém odstranila, můžeme klidně říci „zakryla“. Zda je vhodnější zvolit odkrývací nebo zakrývací cestu k psychické stabilitě, to záleží na typu člověka. Jsou lidé, kteří v každém případě chtějí proniknout k podstatě problému, jejž mají. Pro ty je analytická terapie. Pro ty, kteří jsou netrpěliví, chtějí se velice rychle zbavit potíží a je jim celkem fuk, jestli jsou způsobené tím, že na ně maminka v dětství křičela nebo protože nad sebou mají hrozbu ztráty zaměstnání, je tu zakrývací cesta. Takové lidi nelze odsuzovat. Oni potřebují fungovat, obstát ve svých aktuálních úkolech. To jsou ti, kteří přijdou a řeknou: udělejte se mnou cokoli, ale hlavně rychle, a ať na mně nikdo nic nepozná. Ti budou nejspíše chodit na akupunkturu, učit se relaxační techniky, pojídat léky, hlavně aby měli pokoj.
Lze touhle druhou cestou opravdu vyléčit?
Podívejte, pojem „vyléčit se“ je v medicíně sice používaný, ale přitom je dost nepřesný. My jako lékaři neléčíme, my pouze ovlivňujeme. Vyléčit dokážeme jen některé infekční nemoci, u nichž známe původce a dokážeme ho zabít. Ve všech ostatních případech většinou jen tlumíme symptomy. Pojem vyléčení je nadsázka, a to v celé medicíně, nejen v psychiatrii.
Budeme jednoho dne všichni brát psychofarmaka?
Statistika ukazuje, že už dnes zkonzumujeme opravdu vagony anxiolitik, analgetik a hypnotik, nejvíce to platí pro Ameriku, kde ve velkých městech najdete již málokoho, kdo by nebral antidepresivum, především slavný Prozac. K nám ta tendence také přichází, proto se snažím pracovat třeba s akupunkturou. Ta stimuluje v organismu vlastní schopnosti harmonizace. Takže kupříkladu touhle cestou se lze vyhnout pravidelné konzumaci léků.
Není současná psychiatrie pod vládou farmakologických firem?
Je. Předepsat léky je to, co současná oficiální medicína považuje za správné. Já bych si také netroufl pacientovi, který má depresi, nedat antidepresiva. Ale budu mu paralelně nabízet jiné možnosti, aby se možná časem dostal do stavu, že si bude regulovat své prožitky sám nebo jen za pomoci sezení s psychiatrem.
Za vámi je spousta díla a aktivit, sbírky básní, romány, detektivky, kazety... Kde stále berete energii? Máte na to nějaké psychologické triky?
Slávek Šimek říkal, že je to tím, že mám dvojníka, kterého za ním vždycky posílám, abych ho zahanboval, protože on je líný. Nebyla to pravda, líný nebyl. Ale zřejmě jde o to, že člověk při té lékařské práci vnímá spoustu lidských osudů a má potřebu se z toho očistit. Ne přepsat, co slyšel, ale vytvořit z této zkušenosti něco zcela nového. Nad stolem mám Werichův citát, který považuji za naprosto důležitý: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, a když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ To se dá podepsat a takovéhle krédo člověk nemusí za celý život změnit. Nedovedu si představit, že bych jenom ležel a pasivně odpočíval. Tvorbu jakéhokoli druhu vnímám jako životní potřebu.
Připouštíte, že by v tom mohlo sehrávat roli i astrologické znamení?
Nahrál jsem dvanáct kazet s Daliborem Jandou s názvem Harmonie zvěrokruhu a čtyři kazety keltského stromokruhu. Musel jsem se tím tedy prokousat. Neberu astrologii jako danost, ale jako zajímavé pozorování. Jsem Ryba, Borovice a podle čínského zvěrokruhu Myš. Když se na charakteristiku všech těch znamení podíváte, tak vztah ke kumštu a psychologii tam najdete. Ve stejný den jako já, 23. února, se mimochodem narodil i pan profesor Vondráček (otec moderní české psychiatrie, pozn. red.).
Ryby jsou dokonce označovány za psychicky nejlabilnější znamení zvěrokruhu. Měl jste někdy sám psychické problémy?
Samozřejmě že každý v životě zažije chvíle, kdy mu je ouvej. Jednou jsem měl pocit, že na mne opravdu začíná útočit deprese a že jsem totálně vyčerpaný. Tak jsem zavolal jednoho svého kolegu psychiatra, jestli bychom se mohli sejít. On přijel na schůzku a hned, jak vylezl z auta, povídá: člověče, já už tři čtvrtě roku beru Prozac. V tu chvíli jsem pochopil, že je zcela zbytečné, abych mu něco o svých problémech povídal. Dali jsme si dobrý oběd a zasmáli jsme se tomu.
Takže nám všem v nouzi pomůže návštěva psychiatra, ale psychiatrovi v nouzi nepomůže nic.
No, může jít do zoologické zahrady.
